Společnost mrtvých básníků

Musím sa priznať, že celý film smeroval skôr ku štyrom, ako ku piatim hviezdičkám, no ten záver ma jednoducho dostal. Krásny príbeh, umelecké dielo, by som skôr povedal, brilantne vyberané slová, krásny príbeh a dojímavý koniec, čo viac si môžem od filmu priať. Williams bol úžasný a potešilo hlavne ma vidieť mladého neohrabaného Ethana. Dnešné školstvo by si prialo mať niečo takéto. Takže Carpe Diem, Baby!!! 90%. (25.07.2006)

Na poéziu a básničky veľmi nie som. Našťastie ich význam vo filme je iba okrajový a predovšetkým žiadny film P. Weira ma doteraz nesklamal. Skúsený režisér si vie vždy vybrať zaujímavý príbeh a ešte zaujímavejšie ho dokáže podať. R. Williams ako nový učiteľ dokáže svojimi netradičnými vyučovacími metódami upútať nielen svojich žiakov ale aj divákov. Z viacerých dejových liniek zaujme najviac napätý vzťah prísneho otca a syna, ktorý zákonite neveští nič dobrého. Celkom sedí i mini love story a po toľkých rokoch prekvapí mladučká tvár E. Hawkeho. Jediný problém mám s tým, že kým som sa ocitol v spoločnosti mŕtvych básnikov, ubehlo mnoho rokov. 80%. (04.10.2011)

Srdcová záležitost, takové jemné lyrické čarování s emocemi. Ten příběh o tíze zodpovědnosti a vymanění se z vůle rodičů určitě není povrchově nijak strhující, vždyť se spousta náznaků neděje okázale na očích, ale tak nějak ve druhém plánu. Zvrhlost anglické nápodoby akademismu Weir nádherně demonstruje na strašlivé pozitivistické předmluvě čítanky poezie, která činí estetiku měřitelnou a symbolizuje svět prestižní soukromé střední školy. A do tohoto prostředí vchází člověk s básnickým příjmením Keating, který vede studenty k vlastnímu čtení, k neměřitelnému prožitku ze slova i z vlastních činů. Je zvláštní, že odpověď, zda jsou sedmnáctiletí chlapci připraveni na samostatné myšlení vlastně díky tragédii v závěru zůstává otevřená, ale divák i tvůrci se jednoznačně staví na stranu svobodomyslnosti – a tedy Johna Keatinga. Ale právě trhlina, která se otevírá mezi bezstarostným CARPE DIEM a jeho následky, pro mě osobně vytvořila nejsilnější dramatickou linku filmu. Linku, která narozdíl od mnoha dalších nemá jasné ano, nebo jasné ne. Což je vlastnost, pro kterou mám rád básně. Peter Weir pojal film vizuálně skutečně štědře, lyrické celky přírody jsou nádherné, fantastické je i vizuální ztvárnění Snu noci svatojánské. Vůbec zvolený vypravěč funguje dokonale, vtahuje do děje, s malými výjimkami nenudí a neklouže po povrchu vztahů. Williams je tradičně skvělý a stejně tak mladí mrtví básníci. Ačkoli Weir ukazuje jen to, co věděli dekadenti a celé básnické generace před nimi – že vysávat život do morku kostí někdy znamená se tou kostí zadusit – přesto je jeho Společnost vizuální básní, která ke mně hovoří čistou a jasnou stavbou. (02.01.2008)

Nádherný film, osvojení jehož poselství by měl být výchozí hodnotový bod pro kohokoliv (kdo uvažuje o jakékoliv formě pedagogické dráhy). V druhé řadě pak přehlídka několika talentovaných mladých herců, zaštítěných jedním z nejdojemnějších hereckých výkonů mistra Robina Williamse. 90% (04.12.2014)

Tak vysoké hodnocení je mi trochu záhadou. Ne, že by se jednalo o špatný snímek, to vůbec ne, ale tak nějak mě nedokázal dostat na 86%. Snad právě z důvodu velkého očekávání nemohu nyní dát více než 3*. Pochválit musím atmosféru, Robina Williamse a ten neskutečný a působivý závěr. Hmm, ještě si to s tou čtvrtou hvězdičkou rozmyslím... :) (10.01.2017)