Vlčí jáma

Jiřina Šejbalová hraje fúrii, která dusí všechny okolo - mnohem mladšího manžela i schovanku, a hraje ji tak sugestivně, že když jí tlačí paruka a klobouk, mě z toho začíná bolet hlava. Estetika, křehkost a láska proti maloměšťáctví a pokrytectví, hodně depresivní psycho, parádně zrežírované a výborně odehrané. (18.09.2005)

Jeden z vynikajúcich filmov, ktoré sa v päťdesiatych rokoch nakrútili. Zvláštny nerovnoramenný trojuholník z manželov a Jany zabezpečil filmu dusivú atmosféru a situáciu, ktorá nemá racionálne východisko. Okrem excelentného výkonu Jiřiny Šejbalovej si svoju prvú úspešnejšiu úlohu zahrala i, vtedy iba sedemnásťročná, Jana Brejchová. (23.03.2011)

Komorní drama o nerovném milostném trojúhelníku, z něhož však jako osamělá sopka ční zlá, despotická a odporná Klára v podání Jiřiny Šejbalové. Ve vlastních soudech jsem však opatrnější a říkám si, kdo byl horší, zda politováníhodná a vlastně nešťastná ženština, jíž však zřejmě nebylo pomoci nebo její pokrytecký a zbabělý manžílek bez kouska cti? Na to nechť si pochopitelně odpoví každý sám. Z hlediska filmového vyprávění příběhu jsem však měl trochu problém s  křehotinkou Brejchovou. Uvěřit téhle pastelkové naivitě a la Nastěnka se mi prostě nedaří, znám je totiž jen z filmu, literatury nebo dětských obrázků. Její konečná proměna v  uvědomělou mladou dívku byla sice jistým zadostučiněním a řekněme spravedlivou katarzí, nicméně osobně bych více docenil  šokující tanec na hrobě. Ovšem to bych zřejmě přepisoval i předlohu Jarmily Glazarové. A tak si z Vlčí jámy odnáším zejména  vzpomínku na mezeru mezi zuby Kláry v noční košili s odhaleným dekoltem, jak mi trhá chloupeček z obočí...  Brrrr (02.10.2022)

Právě ona černobílá dělá z filmu syrovější materiál než je kniha. A samozřejmně také herecké výkony, obzvláště tetička Klára Jiřiny Šejbalové, ta nemá "chybu" . Tedy to ztvárnění ne ta postava, neboť její psychopatické (či první senilní nebo dementní) výstřelky ničící všechny kolem jistě chybné jsou. Závěrečná katarze, byť trochu nepřesvědčivá, dává celkem lidský smysl. (21.09.2005)

Nakonec dám jen čtyři, protože si myslím, že pan režisér měl paní Šejbalovou víc ukočírovat. Hraje skvěle, o tom žádná, ale někdy až tak přehnaně expresivně, že jí tu postavu přestávám v těch chvílích věřit... Jinak už od úvodních záběrů - tak dokonalý příjezd vlaku do nádraží jsem dlouho neviděl - kameramanská krása, nádherné záběry, a to i v interiérech, je vidět, že každá scéna byla do detailů promyšlená. Příběh je nadčasový, nakolik se zdá, že jde jen o 50. léta. Tady hraje všechno - každé gesto, pohled, vyřčené věty dostávají za čas nový význam a způsobují nové posuny v chápání postav. Ty samy nejsou jednoznačné - u každé najdeme její klady (ano, i u té starší manželky), tak zápory. Dokonce některé postavy, jež se jeví jako kladné, časem přejdou na druhou stranu rovnice. Ale vše zcela pochopitelně, logicky, protože to vyplývá z jejich charakterů. Zdařilý, byť trošku depresivní kousek, i když pro mne ne - ta naděje tam na konci je myslím jasná. Když se člověk dostane z okouzlení a bludu, prohlédne a jde dál posílen a je víc sám sebou.Když se člověk dostane z té vlčí jámy samolibosti, šalby a dalších negativních vlastností. Otázkou je, nakolik spokojen je s tím otčím, který některé věci bral jako jistotu, ale i u něho chápeme, že se cítil nepochopen, manželkou vlastně zrazován a zrazen (jak ta dovedla zničit atmosféru při zpěvu písničky blbým chloupkem! Jako bych v tom narušování soukromí a klidu viděl vlastní ženu.), a tak není divu, že si chtěl něco dokázat. Což se mu povedlo, ale za cenu hodně velké oběti. Jak říkám, právě ta nejednoznačnost postav je hodně realistická, a nic a nikdo nejsme ani černí, ani bílí, ale každý si v sobě neseme různé vlčí jámy. Mimochodem, ta písnička Jiřího Srnky V úzké uličce je zde geniálně použita - jak pro vykreslení charakterů postav, tak při následném návratu až po poslední zpěv na hřbitově, kdy konečně - ale za jakých okolností - už konečně zazní celá. (09.02.2019)