West Side Story

Čert vem unylou ústřední dvojici a několik zbytečně se táhnoucích scén,precizněji natočený muzikál jsem ještě neviděl! Vypiplaná choreografie plná nápadů,skvostná režijní práce,dokonalá kompozice každičkého záběru,to vše podbarveno už legendární Bernsteinovou hudbou v nejlepší filmové adaptaci Romea a Julie.Herci ve vedlejších rolích dávají na nevýrazné hlavní hrdiny zapomenout,na jednu zdlouhavější scénu připadají tři nezapomenutelné a vidět tenhle mistrovský kousek na velkém plátně byl vskutku úžasný zážitek.Když miluju muzikály,musím milovat i West Side Story. 95 % (25.07.2012)

Good night, good night. Sleep well and when you dream, dream of me. Bezelstnost proti vášnivosti, nevinnost proti vznětlivosti. A Žraloci proti Tryskáčům v opojném dusnu newyorských přistěhovalců, kde chce láska překonat všechnu zlou krev. Nestárnoucí klasika, která ani šedesát let od vzniku nepřestává brát za srdce. (10.11.2011)

Netroufnu si kritizovat hudbu Leonarda Bernsteina, ono také není proč. Bohužel s její genialitou se na druhé straně táhne i to, že kromě stránky hudební film značně pokulhává a nedokáže se dalšími aspekty vyrovnat. Na dokonalém hudebním pozadí a jistě kvalitní choreografie působí herecké ztvárnění jaksi rozpačitě a vlastně je jen nedokonalou kulisou. Ani s originalitou si autor nelámal hlavu. Toto shakespearovské téma je značně omleté. Romeo a Julie, ten nejzprofanovanější příběh, který známe. Nakonec si tak z filmu budu pamatovat 4 dobré písničky a to je asi tak vše. (10.07.2009)

Z hlediska choreografie, citu pro rytmus, sladění střihu s hudbou, plného využití autentického prostředí a práce s kamerou, světlem a barvami jde stále o jeden z nejlepších amerických muzikálů, který se navíc nebojí tragičtějších tónů. Nejúčinnější prostředek proti zažívacím potížím vyvolaným Starci na chmelu. 85% Zajímavé komentáře:Madsbender, bogu, Merggie, `barocco (11.12.2006)

(1001) Když se dnes podívám do zrcadla, tak je jasné, že se mi podařilo překonat čistou neředěnou nenávist ke "klasickým" muzikálům (ačkoliv z těch vzniklých před rokem 2000 mám pořád doopravdy ráda jenom Jesus Christ Superstar). Nevím tedy, jestli je to osobnostní vývoj hodný poplácání po rameni, ale vzhledem k tomu, jak jsem si užila nový nezaujatý pohled na West Side Story, tak asi ano. Jedním z definitivních plusů je to, že film používá tanec a potažmo zpěv jako vyjadřovací prvek se smyslem a účelem (a ne jenom proto, že chce nebo může, viz například můj nedávný vzteklý hejt vůči samoúčelnosti v La La Land). Hudba a tanec pomáhá pouličním chuligánům kočkovat se beze slov, ale s jasným významem a univerzální srozumitelností, a není to vlastně to, co od filmů obecně chceme? Já ano. Taky jsem extrémně spokojená s převládající barevnou paletou (fialová, karmínová, oranžová a tyrkysová forever), protože se mi často zdá, že filmy, o kterých se říká, že jsou vizuálně krásné, používají takové barvy, ze kterých se mi buďto rovnou obrací žaludek, a nebo se mi prostě jen zdají přeplácané a nelogické (moderní desaturovaná modrošedá šeď, jakou používá třeba Wan v těch svých hororech, a nebo naopak kolotočářsky svítivé primární modré, červené, zelené, žluté ala Avatar, z té ohavné barevnosti jsem se nevzpamatovala dodnes). Kvůli West Side Story jsem objevila malíře Roberta Vickeryho a jeho úchvatné obrazy plné světla a stínů, takže za to taky díky, filme. Bez čeho bych se vlastně nejvíc obešla je ústřední milenecká linka, jakkoliv to může být kacířský názor, když má být celý příběh aluzí na Romea a Julii. Jenže co nadělám, jejich společná unylá chemie i hudba pro mě obstarává nejnudnější pasáže filmu a jako by ani nebyla úplně potřebná pro finální pointu. Nejspokojenější jsem byla, když to bylo temperamentní drámo o tom, že v Americe jsou si všichni imigranti rovni, ale někteří jsou si rovnější. (22.11.2017)