Mission: Impossible II

Samozřejmě vnímam ten rozkol mezi jedničkou a dvojkou, ale když jsem dříve na ten díl koukal, nechápal jsem moc ten nadměrný hejt a když jsem si to teď po letech zopakoval, přijde mi to jako naprosto kompetentní film, možná s podivnými akčními pasážemi ve stylu Johna Woo, což se po tom fiasku ukázalo jako slepá větev. A Thandiwe Newton je tu úplně neskutečná, škoda, že si polozabila kariéru, když vzpomínala na svoje zážitky s Cruisem. (04.07.2023)

Už v prvních minutách, kde si Tom Cruise doslova pohrává se skálou a vysmívá se tak všem horolezcům, nám musí být jasné, že něco nebude v pořádku. M:I-2 vsází na jakýsi teenage styl vygradovaný až do absurdity, všechny postavy jsou přehnaně cool, technologie přehnaně futuristické, ale hlavně všechny akční momenty jsou tak těsné a náhody tak nelogické, že pojem "z prdele klika" zde nabírá zcela nový rozměr. Špionážní atmosféra i s veškerým napětím je v tahu, scénář je slabší a jedinou režisérskou vychytávkou zůstává slow motion, z celého Cruisova One-man-show se tak stává jen pouhá nenáročná, odpočinková zábava na zrelaxování po rušném dni... Což ovšem nemusí být úplně k zahození. 5/10 (02.06.2008)

Díky tomu, že filmová série "Mission: Impossible" s každým dílem mění režiséra, uchovává si nejen svěžest a neokoukanost, ale také sepjetí s aktuálními tendencemi hollywoodské kinematografie. Každý z režisérů totiž není žádný solitér, nýbrž svým přístupem přesně zapadá do určitého období hollywoodské kinematografie. Jenže zatímco od třetího snímku začala série trendy výrazně předznamenávat, dvojka dnes vyznívá jako hořký relikt dekády, kterou završovala. Ve své době vyzdvihovaný revisionismus, že hrdina ranku Jamese Bonda se zamiluje, je s typicky devadesátkovým přepáleně cool machismem redukován na směšnou báchorku o lásce na první povrchní pohled. Excesivně patetický a graciézně formalistický styl Johna Wooa je zde oproštěn od vypjaté osudovosti archetypálních hodnot a dobové naléhavosti jeho hongkongských filmů a stává se nezáměrně usměvavou manýrou. Chtělo by se oslavovat stylovou odvázanost a formalismus nahrazující symboličnost a schémata, ale kvůli spojení s dnes neodbytně vyznívajícím čurákovstvím většiny figur zanechává spíše hořkou pachuť. Pokus o mramorizaci Ethana Hunta do ikony coolness dále selhává díky marnému scénáři, parodiím nahrávající vyhrocenosti, ale také vinou karikaturně přepáleného záporáka se snad historicky nejnižším charismatem. "Mission: Impossible 2" tak dnes odstrašujícím způsobem připomíná to, jak zoufale schematické a sebestředně nabubřelé byly ještě relativně nedávno hollywoodské blockbustery. Tedy ne že by se ještě dnes nenašli vyznavači devadesátkového povyšování čurákovství na přednost nebo že by dnešní sofistikovanost hojně nesklouzávala k sebestředné onanii, ale vlajkové lodi Hollywoodu táhnou odlišnými vodami. Ostatně aktuálně nový díl série "Rogue Nation" vykazuje s dvojkou řadu paralel - herecky "výrazný" záporák, vztah hrdiny s ambivalentní kolegyní. Jenže právě díky důslednému odvržení prvoplánovosti a naopak důslednému profilování postav i scénáři pečlivě balancujícím mezi osudovostí a šviháckým nadhledem, se vyhýbá všem úsměvným neduhům éry, kdy ženy automaticky padaly hrdinům kolem krku a gerojové sváděli nazlobené odvetné duely se zlotřilými padouchy. (03.09.2015)

Od negativního postoje přes pozitivně naladěnou toleranci až k překvapenému obdivu. Způsob, jakým Woo sérii přeakčnil, nemá moc obdoby, ale právě jemu můžeme vděčit za to, kolik vystřílených nábojů se od této epizody skrývá v každém dobrodružství. Spousta akce, stylu nebo zpomalovaček, přehnaně emocionální dialogy hraničící s béčkovou romantikou a Ethan Hunt v poloze nezastavitelného Mohykána. Všechno mírně za hranou přijatelného cheesy faktoru - a přesto jsem právě tenhle díl viděl nejčastěji. (12.05.2006)

Fantasticky natočený akčňák od mistra nad mistry Johna Woo. Děj není podstatný a zápletka sama o sobě je prakticky vycucaná z prstu a to se všemi nelogičnostmi a scénáristickými kiksy, co k tomu patří. Akce je ovšem natočená tak dokonale, že se nedá jinak, než všechny negativa odpustit. Woo má neuvěřitelný cit pro obraz a barvy (Sevilla, záběry v poušti, přestřelka v BioCyte). Neujde mu žádný detail a dává si záležet způsobem nevídaným. Ukázkou precizně provedeného řemesla je pak přestřelka v patrové budově, která je jednoduše dechberoucí. A to nejen svou dynamikou, ale vůbec celkovým vizuálním pojetím (jiskry, nasvícení, kamera). V tomhle je Woo skutečně nejlepší a to je hlavní lákadlo filmu. Jako druhá a třetí věc, kvůli které dávám plný počet, je jednak geniální atmosferická hudba a dost možná jedna z nejkrásnějších žen jakou jsem kdy viděl. (08.05.2005)