Madeleine Sologne

Francouzská herečka Madeleine Sologne zazářila jako filmová hvězda za druhé světové války, její popularita však odezněla po krátké době. Narodila se jako Madeleine Vouillon do sociálně slabé rodiny v La Ferté-Imbault, po smrti otce odešla v šestnácti letech do Paříže a vyučila se švadlenou v módním závodě Carline Reboux, v němž také nějaký čas pracovala, později si ale otevřela vlastní obchod. V roce 1936 se provdala, jejím manželem se stal filmový architekt Jean Douarinou (1906-1987), který se pohyboval v prostředí levicově orientovaných filmařů. Z toho také pramení první participace Madeleine Sologne ve filmech se sociální tématikou pořízených na objednávku francouzské Komunistické strany (ŽIVOT JE NÁŠ - La vie est à nous, 1936; ČAS TŘEŠNÍ - Le temps des cerises, 1937).

Mezitím si změnila jméno - pseudonym Sologne má základ v názvu regionu, odkud pocházela, a také začala studovat herectví. Přicházely další role ve filmech významných režisérů, často to bylo v historickém kostýmu (ADRIENNE LECOUVREUR, 1938; HISTORKY ELYSEJSKÝCH POLÍ - Remontons des Champs Elysées, 1938). Na přední místa plakátů se její jméno poprvé dostalo s dramatem OTEC LEBONNARD (Le père Lebonnard, 1939), kde hrála dceru titulního hrdiny (jehož ztvárnil významný italský divadelní herec Ruggero Ruggeri). Hlavní ženské role odehrála také ve dvou filmech tehdy málo obvyklého sci-fi žánru (SVĚT SE BUDE TŘÁST - Le monde tremblera, 1939; HVĚZDNÉ PLAVBY - Croisières sidérales, 1941). S úspěchem se setkal také film V OPOJENÍ LÁSKY (Fièvres, 1941), který byl uveden i v našich kinech.

Svou éru největší popularity prožila Madeleine Sologne v roce 1943, její nejslavnější film VĚČNÝ NÁVRAT (L'éternel retour, 1943) byl ale zároveň její labutí písní. V novodobém příběhu Tristana a Isoldy vytvořila pár s Jeanem Maraisem a její novou image s blonďatými rovnými vlasy (kterou si vyžádal režisér Jean Delannoy) napodobovaly dívky po celé Francii. Těsně před koncem války hrála s Michelem Simonem v adaptaci části Balzacova románového cyklu Lesk a bída kurtizán (VAUTRIN, 1944). Se Simonem se pak setkala ve filmu VEČER ČEKEJTE PŘÍTELE (Un ami viendra ce soir, 1945), jímž se francouzská kinematografie hned po válce poměrně zdařile vyrovnala s obdobím okupace a kolaborace s Němci; kritici ovšem tehdy došli k závěru, že snahu o realistické vyznění kazila právě Madeleine Sologne jako příliš éterická a hvězdná bytost. Nevšední příležitost dostala ještě v roli dočasně osleplé cirkusové umělkyně v dramatu VELETRH SNŮ (La foire aux chimères, 1946), v němž se o její přízeň ucházeli Erich von Stroheim.

Nedlouho po válce ale její kariéra začala upadat, koncem čtyřicátých let odehrála již jen několik menších rolí, pak se však začala s úspěchem věnovat divadlu (Hamlet, Trojská válka nebude), a to nejen v Paříži, ale i na divadelních festivalech. K filmu se vrátila po desetileté přestávce rolí matky hlavní hrdinky v melodramatu PROSTĚ LÁSKA (Il suffit d'aimer, 1960), naposledy se objevila v Gobbiho francouzsko-italské kriminálce ČAS VLKŮ (Le temps des loups, 1969), na přelomu 60. a 70. let příležitostně účinkovala i v televizi. Mezitím se rozvedla s Douarinouem a jejím druhým manželem se pak stal filmový producent Leopold Schlosberg. Po jeho smrti v roce 1976 se Madeleine Sologne definitivně stáhla do ústraní. Zemřela v domově důchodů ve Vierzon 31. března 1995 ve věku 82 let.

Pavel "argenson" Vlach