Karel Kalaš

Karel Kalaš se narodil 9. října 1910 ve Vídni. Narodil se do dělnického prostředí české vídeňské menšiny s ochotnickými zálibami. Nejdříve se v letech 1926 – 1930 vyučil knihtiskařem a půl roku pracoval jako strojmistr a poté byl bez zaměstnání. Měl však skvělý pěvecký materiál, který studoval ve Vídni u F. Pagina. Dále ho skvěle, pečlivě a velmi pracovitě rozvíjel, k čemuž mu dopomohla jeho vrozená cílevědomost.

Karlem Nedbalem byl přijat do Slovenského národního divadla v Bratislavě (1934 – 1939). Odtud ho pozval Václav Talich na pohostinské vystoupení inscenace „Čert a Káča“ v Národním divadle v Praze a okamžitě se stal řádným, velmi potřebným a nepostradatelným členem slavného operního souboru (1. srpen 1939 – 1972), ze kterého odešel rovnou do penze. Pěvecky se rovněž rád angažoval na koncertních podiích a síních.

Kalašova umělecká síla spočívala v lyrických partiích, ve kterých uplatňoval svůj měkce nasazovaný a příjemně modulovaný a kultivovaný bas. Přes epizodní role („Hubička“, „Čert a Káča“, „Armida“) se propracoval až k velkým charakterním postavám.

V Národním divadle se stal nepostradatelným svou pohotovostí v záskocích (byl hbitý například jako vodník v „Rusalce“ Antonína Dvořáka). Často nastudoval v operách dokonce i dvě veliké a titulní operní role v českých i světových inscenacích („Hubička“, „Čertova stěna“, „Don Giovanni“, „Boris Godunov“, „Veronika“ atp.).

Jeho postavy byly vysoce hřejivě lidské, často komické, ale bez ironie. Plastičnost jím vytvářených rolí spočívala v plastičnosti postav, která vycházela z bohatě diferencovaného vokálního výrazu než z práce gest a obličejové mimiky. Svým pěveckým uměním obohatil role domácího („Braniboři v Čechách“, „Dalibor“, „Jakobín“ aj.) i světového repertoáru („Don Carlos“, „Eugen Oněgin“, „Don Giovanni“, „Figarova svatba“, „Kouzelná flétna“ atd.).

Hereckým výrazem se Karel Kalaš značně odlišoval od předchůdce Viléma Zítka (1890 – 1956) a svého kolegy Eduarda Hakena (1910 – 1996), který s ním v řadě rolí zdatně alternoval. Kalašovou dlouholetou a milovanou manželkou byla pěvkyně, překladatelka, režisérka, pedagožka a rovněž sólistka Národního divadla Milada Jirásková (1908 – 1992).

Karel Kalaš dostal pouze dvě filmové příležitosti. Ta první byla jedna z hlavních rolí starého operního mistra Bílka, který se jako nejstarší zúčastní velké směnové výměny bytů ve Smoljakově, Svěrákově a Podskalského divácky velmi oblíbené komorní komedii KULOVÝ BLESK (1978), která získala na I. Filmovém festivalu veselohry v Novém městě nad Metují Hlavní cenu (1979).

O dva roky později se zjevil v epizodní roli operního pěvce (spolu s Marií Budíkovou, Eduardem Hakenem a Štěpánkou Štěpánovou) v hudebním filmu BLUES PRO EFB (1980) Vladimíra Síse. Po tomto snímku však kinematografie Kalašovo herecké umění již nikdy nevyužila. Tyto dva snímky (v prvním z nich měl možnost předvést i své pěvecké umění) byly jakýmsi jeho extempore a zcela okrajovou uměleckou prací.

Po tomto snímku však kinematografie Kalašovo herecké umění již nikdy nevyužila. Tyto filmy bylx jakýmsi jeho extempore. Zatímco Ladislavu Smoljakovi otevřela dveře k další režisérské práci na velmi úspěšných komedií (například VRCHNÍ, PRCHNI!, JÁRA CIMRMAN LEŽÍCÍ, SPÍCÍ, ROZPUŠTĚNÝ A VYPUŠTĚNÝ či NEJISTÁ SEZÓNA).

Jeho zdatného pěveckého umění využil také rozhlas („Dimitrij“, „Rusalka“ atp.) a televize (BOHÉMA, PRODANÁ NEVĚSTA, HOFFMANNOVY POVÍDKY, JULIETE aj.). Za své skvělé výkony na scéně Národního divadla byl odměněn i několika státními vyznamenáními: Státní cenou (1949) a titulem Zasloužilého umělce (1965). Po roce 1989 získal Cenu Senior Prix (1994) a Cenu Thálie (1995) za celoživotní mistrovství v opeře.

Pěvec Karel Kalaš zemřel 3. května 2001 v Praze ve velmi vysokém věku neuvěřitelných nedožitých devadesáti jedna let. Svoji milovanou a nepostradatelnou choť Miladu Jiráskovou přežil o celých a velmi dlouhých devět let...

Jaroslav "krib" Lopour