POMO

Energií tohoto pomalu plynoucího filmu jsou nuance vztahu ústřední dvojice. Zdánlivě nijaký děj jejich prostého trávení společného času na výletě do kalifornského outbacku je nabitý spontánností a autenticitou, otevřenou až grafickou intimitou i vyhrocenými hádkami, překypující láskou a nenávistí v přímém přenosu. Jako bychom tam byly s nimi. V epicky širokoúhlém obrazu, ale emočně poskromnu, bez podpůrné hudby. Celý čas čekáme, jestli dojde k nějakému zvratu, zdramatizování, pointě. A Bruno Dumont si nás i s našimi diváckými očekáváními náležitě podá. Festivalovka jak hrom.

Formálně krásně zfilmovaný a Bradleym Cooperem odevzdaně zahraný životopisný film bez života. Jakoby v životě Leonarda Bernsteina nebyly motivy, dostačující pro dramatický a emocionální filmový příběh. Přitom film samotný ukazuje, že tam byly. Jen s nimi bylo potřeba pracovat jinak, vystavět scénář na jiných pilířích než Bernsteinově homosexualitě versus manželství. Ani aspekty komplikovanosti jeho vztahu s manželkou zde nejsou hmatatelné. Nebýt pár dialogů, vůbec bychom je nechápali. Protože je nemáme jak a kdy procítit. Produkce Scorseseho a Spielberga současně? Vážně?

Prostředím a počasím atmosférický slasher, s dobře vybranou i hrající Sarah Kendall v hlavní roli. Bát se u něj zrovna nebudete, ale identita vraha je dobře utajená, mordy uspokojí slušným provedením a finále správným vygradováním. Akorát škoda, že je nedostatečně vysvětlené. Když tedy nepočítáme ten uměle našroubovaný dovětek. Musíme se spokojit s nejednoznačností propojení snů hlavní postavy s událostmi ve filmu.

Neodolatelně sexy hříčka, u které jsem se nesmírně těšil na pečlivě skrývanou a emotivní pointu, která ještě více potvrdí její chytrost. Ale ona se místo toho jenom zacyklí sama do sebe, překombinuje všechno se vším překombinovatelným a zůstane “pouze” tou sexy hříčkou. Parádně gradující, efektně natočenou a se zajímavým příběhem.

Dobré obsazení, ale špatná režijní míra pro satiru. Dvojice záporáků je spíše ke smíchu než hrozivá a pokud je taková úmyslně, filmu to nepřidává ale naopak ho to shazuje. Vůbec balanc napětí a černého humoru je zde nevyrovnaný. Romantický “car wash” s vlasy Maiki Monroe ale nezapomenutelný, už ho praktikuji i doma.

Za dlouhá léta nejoriginálnější a nejpovedenější zjevení se ďábla na zemi. Takřka apokalyptických rozměrů, přestože sledujeme pouze hrstku postav v okolí malého města, které před ním prchají. Děj napěchovaný zvraty a střídáním lokací; zoufalý pocit neustálého nebezpečí z nepředvídatelně skrytého zla; vypečené gore scény, pro jaké by se Hollywood neodvážil; solidní režie jako z kvalitního rodinného survival dramatu. Ne všechno ve filmu dává smysl, ale jeho naléhavý drive v kombinaci s uvěřitelností nadpozemské hrozby je peckový.

Ideálka na posilvestrovskou kocovinu. Žádné dialogy, jenom pro Johna Woo typicky efektní obrazové vyprávění příběhu jak v devadesátkové vandammovce. Se slušnými akčními scénami a s coby “akčním hrdinou z lidu” přijatelným Joelem Kinnamanem. Takový scenáristicky línější Nobody, bez humoru. S trochou kýče, např. když se truchlícímu tátovi zjeví tvář jeho mrtvého synka ještě i ve vánoční kouli. A bílé holubice ve filmu nebyly, nebo jsem si je nevšiml?

Skvělá duchařina v novém pojetí, s fajn nápadem spojení se s “druhou stranou” a civilními teenage postavami, kterých vztahové drama je stejně silné a důležité, jako mysteriózní rozměr. Neokoukané tváře, čím dál tím pochmurnější nálada a husté uzavření příběhu. Australská prvotina kvalitativních parametrů nejlepších kousků producenta Jasona Bluma.

Na papíře mohla ta kadence nečekaných zvratů, neustále stupňujících vyhrocenost situace, vypadat dobře. Ale co do pravděpodobnosti a uvěřitelnosti je výsledek děravý jak řešeto. A blonďatá máma, která měla být motorem filmu, je takřka k smíchu. Nepovedený pokus opepřit tradiční námět home invasion. Áčkovou herečku Joely Richardson si pamatuji jenom z lepších filmů.

Hned úvodní čtvrthodina mistrovsky představí ústřední postavy, jejich vnitřní bolesti, konflikty a životní motivace. Především postavu Enza Ferrariho, továrníka a inženýra, železného a zásadového muže s pošramoceným rodinným životem. Adam Driver se pro tuto roli narodil, energie a tón filmu stojí ještě více na něm, než na autech. Osudová a zároveň energická hudba Daniela Pembertona, místy doplněná vokály, dává filmu duši. Retro stylizace prostředí i ostatních postav je skvělá, každý z vedlejších herců disponuje potřebnou osobností. Trefné dialogové hlášky, které osvětlí smrtelné nebezpečí vášně závodníků i nelehkou pozici Ferrariho a jeho firmy v daném odvětví - odpovědnost za životy v honbě nejenom za prestiží, ale i kardinálním udržení firemního byznysu.