Mr.Apache

Waiting for the Light je příkladem výborného předání nepřenosné zkušenosti. Stejně jako Stephen King dokáže ve svém díle ("To", "Tělo") na mnoha místech navodit náladu doby svého mládí, a s ní i pocit, že jste byli u toho, když z tranzistoráků zněly první rokenrolové hity, tento snímek evokuje atmosféru období tzv. kubánské krize roku 1962 natolik věrně, až divák málem uvěří, že jde o jeho vlastní vzpomínku, zastřenou milosrdným závojem nostalgie. Toto se ovšem týká spíš starších ročníků, vyrůstajících v atmosféře studené války, a samozřejmě to neplatí pro pamětníky. Věřím ale, že i dvacátníci, kteří mají nějaké povědomí o těchto událostech, na tom můžou být po zhlédnutí tohoto filmu velmi podobně. Scény, v nichž se lidé v restauraci dívají na televizi, kde běží záběry na lodě, plující ke kubánskému pobřeží; debaty o blížící se 3.světové válce; muž, který si na zahradě kope atomový bunkr - to všechno přispívá k pocitu jakýchsi nevlastních vzpomínek. Je to možné hlavně díky jednomu triku : tyto dějinné události se totiž odehrávají až jakoby v druhém plánu, na pozadí jednoho dětského prázdninového dobrodružství. A protože nějaké ty prázdniny na venkově asi zažil každý, vytváří se tu prostor k podvědomému prolnutí vlastních vzpomínek s těmi získanými (dokumentární filmy, novinové články, hodiny dějepisu). Navzdory neustále přítomnému strachu, který si divák silně uvědomuje (i když z historie dobře ví, jak to všechno dopadne), zde paradoxně po celou dobu dominuje jednoznačný, prosluněný pozitivismus. Takovou koncentraci dobra za přítomnosti hrůzy jsem si - co se týče filmů - uvědomoval snad už jedině v Poltergeistovi. Čekání na světlo samozřejmě není žádný horror, i když nějaké styčné body s tímto žánrem by se jistě našly. Je to milý, možná až sladký (doufám však, že ne přeslazený) rodinný film, ze kterého si odnesete těžko definovatelný pocit štěstí a slunné pohody, k níž mimo jiné přispívají i dobové šlágry, které zde zazní. A k tomu získáte možná i jednu podivnou vzpomínku, která (pokud nejste již zmíněnými pamětníky) není vaše.

"Fantomas." "Prosím?" "Říkám – Fantomas!" "A co je to?" "Nic - a všechno." "Tak co to znamená?" "Je to nikdo... a přesto někdo!" "A co vůbec dělá ten někdo?" "Nahání strach.“ ... Škoda, že drtivá většina dnes zná tohoto génia zločinu pouze z moderních filmových parodií, a v životě si nepřečte skvostně pokleslé a nádherně temné romány Pierre Souvestra a Marcela Allaina, jež na počátku 20.století tak zbožňovali surrealisté. Pokud ale chcete poznat skutečného Fantomase, poradím vám: Ptejte se po Červené vose. Nasedněte do Fiakru noci. A možná pak ty filmy uvidíte v trochu jiném světle. ... Kat Diebler uchopil oběma rukama odsouzencovu hlavu za uši a vtáhl ji silou do otvoru... Klapla spoušť... Bleskla padající sekera... Vytryskl proud krve... Tisíce prsou vydalo dušený zvuk. Hlava odsouzeného se skutálela do koše s drtinami. Vtom Juve prudce odsunul Fandora a skočil k lešení. Prorazil mezi pacholky, zabořil se rukama do drtin zborcených krví, popadl za vlasy odříznutou hlavu... a vteřinu se na ni zahleděl... Pacholci poděšení neslýchaným činem se vrhli na detektiva... Kat ho odstrčil: "Vy jste se zbláznil! Běžte pryč!" Fandor viděl, že Juve vrávorá, jako by měl omdlít... Přiběhl k němu: "Proboha..." vykřikl s úzkostí v hlase. Juve přerývanými slovy, těžce dýchaje, vysvětloval: "Ten, kdo právě zemřel, nebyl Gurn... Ach proklatě! ... Fantomas unikl! Fantomas je na svobodě! Dal popravit místo sebe nevinného! Říkám ti, že Fantomas je živ!"

“Vzpomínám si. Jsem mrtvá. Já jsem Raymonda.“ Mrtvá? Mrtví si na nic nevzpomínají. Přicházela k sobě. Raymonda, která se utopila v Seině, se probírala k životu. Pomalu se jí vracelo vědomí. Přivykla už tak dokonale pocitu smrti, že odvykla pocitu života. A přece se jí rychle rozproudila krev v žilách a normálně rozbušil tep, který během jejího bezvědomí zeslábl a téměř ustal. „Kde to jsem? Co se to se mnou stalo?“ ... Škoda, že drtivá většina dnes zná Fantomase pouze z moderních filmových parodií, a v životě si nepřečte skvostně pokleslé a nádherně temné romány Pierre Souvestra a Marcela Allaina, jež na počátku 20.století tak zbožňovali surrealisté. Pokud ale chcete poznat skutečného génia zločinu, poradím vám: Ptejte se po Červené vose. Nasedněte do Fiakru noci. A možná pak ty filmy uvidíte v trochu jiném světle. ... “Márnice,“ zašeptala. „To je márnice. Mysleli si, že jsem utopená.“ Ale ne, nebyla to márnice, protože u stěny spatřila lidské kostry v řadě jednu vedle druhé, zavěšené od stropu na dlouhých provazech. Na dvou sousedních stolech ležely dvě bílé postavy, přikryté rubáši. A o kus dál... Pod chodidly ucítila Raymonda chladnou a mrazivou vlhkost lepkavých dlaždic. Potácivě se rozběhla k posledním stolům. Tam spatřila něco nepojmenovatelného, hnusného, co hrůznou děsivostí převyšovalo všechny výtvory nejbujnější fantazie. Ležela tam mrtvola ženy, natažená na zádech. Bývala to bezpochyby mladá žena, protože paže si dosud zachovaly jemný a pěkný tvar. Ale tělo bylo v naprostém rozkladu. Nafialovělé maso světélkovalo, jedno oko chybělo a místo něho zela v obličeji díra, z poloviny pravé tváře visely cáry. Břicho se proměnilo v hromadu hemžících se červů. Raymonda uskočila a shodila přitom na podlahu něco těžkého a splasklého. Byla to noha vytržená z kyčle, na níž po celé délce stehna bylo ještě netknuté maso. Avšak kosti na chodidle a na lýtku byly úplně holé, jakoby oškrábané. „Bože, já blázním,“ pomyslela si, a s hlavou v dlaních běžela na druhý konec místnosti. Když míjela stůl, na němž se probudila, nohy se jí zapletly do rubáše. Chtěla se ho zbavit, jenom se však ještě víc zamotala a skutálela se na zem. Přitom se rukama chytila za cosi, co se na ni převrátilo. Cítila, jak jí po nahých pažích stéká nějaká studená tekutina, kapku po kapce, pomalu.

Hodil Sundse na střechu, přitáhl ho za nohy, aniž se staral o to, že mu drsný povrch břidlicových tašek strašně drásá obličej. Fantomas spustil Sundse až k okapové rouře. Položil ho tam, vyvážil jeho tělo tak, že spola viselo do prázdna. „Dobře mě poslouchej,“ prohlásil bandita, skláněje se k uchu své oběti, „podívej, co udělám. Na nohu ti přivážu šňůru, druhý konec bude uvázán ke dveřím ateliéru. Až někdo otevře dveře, zatáhne za šňůru a tebe stáhne se střechy. Nemysli si, Sundsi, že to je všechno. Mohlo by se stát, že bys to přežil. A já jsem se, kamaráde, rozhodl, že zemřeš. Podívej se: Vidíš tenhle drát, je na něm na konci smyčka, navléknu ti ji na krk, prokáže tutéž službu jako ostří gilotiny. Tak, můj milý, až budeš padat dolů, zarazí tě najednou ostrá oprátka. Drát není dost dlouhý na to, abys mohl spadnout až na zem. Zůstaneš na něm viset a oběsíš se tak prudce, že ti to doufám uřízne hlavu. Tak to tě čeká, Sundsi. Mysli na to a řekni si, jestli nebylo lepší mi věrně sloužit?“ ... Škoda, že drtivá většina dnes zná tohoto génia zločinu pouze z moderních filmových parodií, a v životě si nepřečte skvostně pokleslé a nádherně temné romány Pierre Souvestra a Marcela Allaina, jež na počátku 20.století tak zbožňovali surrealisté. Pokud ale chcete poznat skutečného Fantomase, poradím vám: Ptejte se po Červené vose. Nasedněte do Fiakru noci. A možná pak ty filmy uvidíte v trochu jiném světle. ... “To je Fantomasova dcera, to je Helena, Vosa,“ šeptali policisté. Byla od paty k hlavě zborcená krví, měla krev na obličeji, na šatech, na rukou, a Juve automaticky prohlásil: „Červená vosa.“ Fandor šel sám směrem k domu. Havard se chystal dát rozkaz k palbě, ale neodvážil se. „Pojďte zpátky, Fandore,“ křičel. Avšak Fandor si stoupl mezi policisty a Helenu. A šel pomalu k ní, dívka se na něj podívala, jak se blíží, a stála nehybně před vchodem. Měla v ruce revolver, pohlížela na Fandora, upřeně se mu dívala do očí, její zrak vyzařoval strašné zoufalství. Fandor šel stále blíž, byl už pod schody před domem, sotva dva metry od ženy, kterou miloval. Tu se Heleniny bledé rty zachvěly. Dívka ho varovala: „Nechoďte blíž, Fandore, nepřibližujte se.“ Fandor ani slovem neodpověděl, nepokynul a vystoupil na první schod; Helena mu připadala krásnější než kdykoliv jindy, s tragickou tváří, v níž zářily rozšířené zornice, ze kterých šlehaly temné blesky. Paže měla zpola obnažené, bílá kůže prosvítala pod rudými skvrnami. Helena se zachvěla. Uvědomila si, že se Fandorovo rozhodnutí nedá zvrátit; upírala na něj pohled šílený láskou a hrůzou a opakovala: „Pro smilování, ve jménu naší lásky, nepřibližujte se.“ Fandor vystoupil na druhý schod. Tu Helena vyrazila zoufalý výkřik: „Zastavte se nebo střelím.“ Fandor šel dál. A tu nastala nezapomenutelná a zároveň strašná

Na Šmoulech považuju za nejzajímavější, že se o nich mluví ve filmu Donnie Darko.

Ani jako dítě jsem příliš nepochopil, co se na tom komu tak strašně moc líbí.

Jedinou chybou Titanicu je, že od začátku víme jak to dopadne. A teď to podstatné: Pořád mi nejde z hlavy jedna věc. Vás by někdy napadlo pojmout takový (jednoznačně katastrofický) námět jako lovestory? Mě teda v životě nikdy. Ještě když jsem kráčel do kina, myslel jsem si, že jdu na katastrofický film... A v tom bude zakopán ten pes.

Podobně jako byla Pytlákova schovanka mistrně vyváženou parodií na červenou knihovnu (tak vyváženou, že někteří diváci ve své době parodizující podtón ani neodhalili), je Evil Dead II mistrovskou parodií na různé splatterové snímky, stejně jako na Raimiho vlastní horrorový kulťák Evil Dead. "Já jsem tvoje matka!" pronáší odporná zombice záhrobním hlasem, a dere se otvorem v podlaze ven ze sklepa. Přitom nadzvedává poklop, kterým je vchod do sklepa uzavřen. Zatímco jedna z přítomných dam hystericky vřeští, přišlápne její pohotovější kolega poklop na hlavu zombice tak, že její oční bulva vystřelí do místnosti. Kamera sleduje dráhu letu oka, a divák s hrůzou registruje, jak toto sviští vzduchem přímo do otevřených úst vřeštící děvy. Tam také dráha jeho letu končí. Plesk! Mlask. Polk... Nechutné? Ano, jistě. Legrační? Přiznejme si, že ano. Takový je to film.

Nechci tvrdit, že by některé nápady a scény nebyly působivé. Problém je, že místo na atmosféru sází tento film na efekt, a záměrně vypichuje takové aspekty námětu, jaké nejsou pro působivost samotné hry příliš podstatné. Jednoznačně promarněná šance, která ignoruje mysteriózní podstatu a snovost světa Silent Hillu, a vše mění na hrubozrné a povrchní satanské fantasy.

Jeden z nejlepších (i když ne zcela čistých) horrorů 90. let. Jisté kruhy tvrdí, že tento snímek byl velkou inspirací pro hru Silent Hill. Pokud jste ji hráli (nejstrašidelnější hra na PlayStation), možná tomuto tvrzení dáte za pravdu. Jakubův žebřík je co se týče atmosféry mnohem "silenthillovitější" než film, který byl podle této hry nakonec natočen. Dvojhvězdičkovou averzi některých mých oblíbených uživatelů (obitus, Cabal, Paldini) v tomto případě příliš nechápu, ale každý máme chvíle, kdy z nějakého důvodu nedokážeme ocenit jinými pochopenou kvalitu. :-) Jakubův žebřík patří k nejpůsobivějším a nejchytřejším mysteriozním filmům 90. let. Možná je z nich tím úplně nejlepším. A to počítám i snímky Davida Lynche ze stejné dekády. Právě Lynchovi fanoušci dokáží myslím Jakubův žebřík dobře ocenit. A totéž platí pro (přemýšlivější) hráče Silent Hillu.