Subjektiv

"Filozofie žití" dle jedné z hrdinek seriálu Konaty, závislé na anime a počítačových hrách, mi je skutečně velmi blízká, ale o seriálu Lucky Star totéž bohužel říci nemohu. Lucky Star se nese lehce v duchu Azumangy Daioh či, chcete-li, Ichigo Mashimaro, přičemž dle mého názoru nepřekonává ani jeden z nich. Důvodem je jediné - pramálo smíchu u seriálu, který se o nic jiného vlastně ani nesnaží. Díky zábavnému openingu, endingu 16. epizody a tanečku v posledním díle, však alespoň ty *** udělím, jenže slabší ***.

Osvěžující seriál, o kterém už ostatní napsali tolik, že já se zmůžu jen na: Jednou z prvních věcí, které si na Haruhi všimnete, je nechronologické řazení dílů. Já osobně ho vnímám jako příjemné, protože umožňuje diváka držet v napětí nad několika rozehranými situacemi, může přirozeně střídat nálady díl od dílu a konečně rozumně dávkovat jednotlivé ingredience (emoce, humor, napětí), aby byl divák stále v pozoru, s tím, že myšlenku odhalí až v závěru. Haruhina "vysněná" dobrodružství nápadně připomínají mnohá anime. Bitva kosmických lodí připomíná Seikai no Senki případně Legend of Galactic Heroes, v detektivním díle si člověk vzpomnene na Tantei Gakuen Q či Mentantei Conan. Že seriál má i nějaké hlubší sdělení, je samozřejmě také plus, ačkoliv onu hloubku nevnímám ani zdaleka tak nezměrnou, jak to činí Ajantis. Přes všechna tato pozitiva dám jen ****, protože se vyskytlo i několik dílů, při kterých jsem se nudil.

Je rok 1930 a povedená dvojice zlodějíčků Miria a Isaac se právě chystá na další akci... Je rok 1932, gangsteři, a nejen oni, pátrají, kam zmizel jakýsi Dallas Genoard... Také je rok 1711 a na jisté lodi plující přes Atlantický oceán se schyluje k něčemu neskutečnému... Hlavně a především však je rok 1931 a transkontinentální express Flying Pussyfoot právě vyráží z Kalifornie do New Yorku. Cesta to bude dosud nevídaná, protože tolik vyšinutých i jinak zajímavých jedinců se hned tak pohromadě nevyskytne... Tempo a způsob vyprávění - Baccano v sobě nemá hluboké filozofování a do duší svých hrdinů nahlíží jen letmo. Na takové věci nemá totiž čas. Pouhých 13 dílů a mraky postav, z nichž téměř každá je zvyklá jednat a každá jedná po svém, lstivě i přímo, čestně i podle, promyšleně i impulzivně, důstojně i směšně... Tempo je vražedně rychlé a přece seriál pramálo klopýtá. Spíše poskakuje jako pobavený ďábel, tu je v roce 1930, hned zase o dva roky dále, aby se vrátil do vlaku v roce 1931 - a ani události v těchto rocích nejsou řazeny chronologicky. Způsob vyprávění je skutečně rafinovaný. Baccano rozhodí pár střípků z příběhu, pak ke každému střípku přilepí střípek další, tu se zase vrátí ke starému a nabídne jej z pohledu jiné postavy, to vše způsobem vzrušujícím a napínavým. Opravdový příběhový striptýz, který kalhotky odhodí až v úplném závěru, přesně jak to má být. Z formálního hlediska však vrchol seriálu IMHO přichází už v první polovině prvního dílu, ve které se pátrá po začátku příběhu a hlavním hrdinovi. a během níž dvě osoby stylizované do role vypravěče rozhodí střípky první, představí postavy a nadhodí mnoho záhad, po jejichž rozluštění bude divák po zbytek seriálu bažit. Seriál tak v sobě svým způsobem obsahuje vlastní trailer. Padnoucí hudba - Spád a napětí není jen dílem útržkovité formy vyprávění, ale i výborně zvoleného hudebního doprovodu, dobově laděného do 30. let. Baccano také má jeden z nejlepších openingů mezi anime seriály. A určitě opening nejužitečnější, jelikož nám představí většinu pro seriál důležitých postav a věřte, že v baccanovitém množství se to hodí. Žánr - Jak už zmínili Mandelbrot a Mantis, Baccano je žánrový mix a mezi žánry skáče stejně lehce jako časem. Jako by tenhle užásný bastard vznikl obcováním dvou těžko slučitelných postav, paní Makropulos a Al Caponeho. Výsledek je, pro nekoho možná překvapivě, velmi atraktivní. Verdikt - Po dlouhé době jsem nucen rozšířit svou TOP mezi anime seriály. Baccano sice není prosto chyb, např. v podobě ne vždy úspěšných pokusů o vtip, v určitých nejasnostech v příběhu (ale snad mi jen něco uniklo, něco co při druhém zhlédnutí chytnu), ale takhle dobře jsem se nebavil zatraceně dlouho, a to musím ocenit. ***** jak vyšitých. Bonusové díly - Tři bonusové díly 14-16 přinášejí vlastní nový příběh a také odhalí pár drobností o některých postavách. Není to už taková zábava jako díly předchozí, zápletka je velmi jednoduchá, ale na druhou stranu se člověk více nasměje, hlavně díky jednomu automechaniakálnímu gangsterovi.

Ještě než se Heinleinovy předlohy zmocnil Verhoeven, vznikla tato japonská animovaná minisérie. Třebaže k pozdější hrané verzi mám své výhrady, považuji ji rozhodně za zdařilejší než tento kousek. Uchu no Senshi jako by bylo přesně tím, z čeho si později Verhoeven střílí - naivně ztvárněným přerodem dospívajícího chlapce, z kterého výcvik a válka udělá tvrdého chlapa a nakonec zakotví v objetí jemu nejmilejších paží. Tomuto anime chybí styl, myšlenka, jakýkoliv přesah - je laciným chronologickým a až otrockým převyprávěním Heinleinova příběhu, beze špetky invence. Neurazí, ale umrtví člověka svou sterilitou. Lepší **.

V tomto díle si ctitelé osazenstva Maison Ikkoku mohou užít jeho ztroskotání na ostrově. Ovšem jedna ženština bude oblečená víc než normálně, takže se neradujte. V plavkách.

Pro mě jde o lehce nadprůměrný díl seriálu, který jistou etickou otázku nakousl pro mě přijatelnějším způsobem než díly jiné. A lehce nadprůměrný díl slušného seriálu už přeci ujde. Lepší ****.

V tomto díle se konečně dozvíme, proč se Kino vydala na Tabi. To je jistě pěkné, zážitek ze seriálu to však nijak neumocní, protože důvod Kinina cestování je nepodstatný. Překvapivě realistické pojetí bez podivných Kocourkovů rozesetých mezi silnicemi si na druhou stranu zachovalo atmosféru, díky které se seriál tak příjemně sledoval. Slabší ****.

Kino no Tabi není seriál, který má nebo by se jen snažil mít nějaký příběh, nepotřebuje jej a byl by mu jen na obtíž. Místo toho nás s každým navštívením nějaké země čeká představení nějaké absurdity či zla v životě jednotlivce i společnosti. Skutečně jde vysledovat určitou podobnost s Exupéryho Malým Princem (jak píše dezorz), hlavně v jeho cestách po asteroidech, případně, chcete-li, se Swiftovými Gulliverovy cestami. Malý princ i Gulliver se mně osobně líbili více, ovšem srovnávat s dvěma veleznámými knihami světové literatury není úplně na místě a možná je i trochu nefér. Úvahy nad lidskou povahou předkládané v Kino no Tabi mi nepřipadají o mnoho, pokud vůbec, hlubší než v jiných fimových, seriálových nebo třebas literárních dílech, a to i mnohem menšího kalibru, než psali Swift s Exupérym. V těch jiných dílech jsou většinou přidány do děje jakoby mimochodem, jsou součástí příběhu, ale zde asi v polovině dílů viditelně trčí jako hlavní, ba vlastně jediné téma. Proto jsou tyto úvahy více vnímány. Divák je k rozjímání nad předkládanými tématy až nucen. Díky tomu si však spíše povšimne, že v mnohých chvílích se Kino no Tabi pohybuje v myšlenkových mělčinách, což se dá ještě tolerovat a co chvíli narazí na skalisko, a to je horší. Mohlo by to být proto, aby se divák do hlubších vod odvážil sám, ale soudím spíše, že jde o nechuť, nedostatek odvahy nebo rovnou neschopnost autorů. Nyní je na místě, abych vytkl několik konkrétních prohřešků proti logice a nejen proti ní, kterých se seriál dopouští. Budou lehce SPOILERovité. Již v díle prvním se např. dozvídáme, proč a jak se ze všech lidí v dané zemi stali telepaté. Je samozřejmě nemožné, aby racionálně uvažující lidé uvrtali celou zemi do něčeho takového neodzkoušeného. Samo o sobě by mi to nevadilo, ovšem zdůvodnění toho, proč byli skutečně všichni, je jedním z ústředních sdělení dílu. Jak mě má ale přesvědčit o své autentičnosti, když vychází z čeho vychází? Zlý čaroděj, odporný terorista s nanoroboty či šílený megalomanský tyran, to vše by bylo věrohodnější - ovšem bez sdělení, které toužilo být vyřčeno. KONEC SPOILERů. Další absurditou mnoha zemí je skutečnost, že všichni obyvatelé mají stejnou povahu, často reprezentovanou jedinou vlastností. Mít jedinou vlastnost je bezpochyby šílené a není divu, že právě takové nám připadá chování nositelů této vlastnosti. Primitivní soud samozřejmě vede k odsudku oné vlastnosti. Pár dílů trpí odhadnutelností - v mém případě šlo hlavně o zemi, ve které čekají konec světa a v zemi s mechanickou služebnou. Formální stránka Kino no Tabi není špatná, režisér seriálu Lain dokazuje, že je mistrem atmosféry - atmosféry odstupu, trochu odcizení a samoty. Jak píše Jhershaw, Kino si skutečně zachovává povětšinou značný odstup. To bych ovšem autorům vůbec nevyčítal, neboť to není Kino, kdo má být středem pozornosti, ale země samotné. Určitou záhadou mi byla komunikace s divákem pomocí vkládaných titulků, které nepříliš zřetělně souvisí s děním na obrazovce - jsou nadbytečné, ale v Lain se Nakamurovi zřejmě zalíbily. Tam, ve světě počítačů, měly však své opodstatnění. Dobrá je i struktura vyprávění, 20 minut bez problémů stačí na to, aby dílo řeklo, co říci chce a přitom nevznikl pocit uspěchanosti. Škoda, že to co říká, mi není vždy po chuti. Verdikt - Přes zdání, které si asi každý učiní z mého komentáře, se mi seriál docela líbil - dík postavě Kino, dík tomu, že občas se scénář trefil či dotkl myšlenky, která nebyla zcela banální, či překvapil pointou, dík příjemné atmosféře, ... Škoda, že tomu tak nebylo pořád. Slabší ****.

Nikdo tomu asi neuvěří, ale je to tak - anime podle Rumiko Takahashi má konec. Opravdový koncovatý konec, ve kterém to končí. Konečně. Žel nijak překvapivě, úžasně a převratně. Ovšem fanoušci seriálu budou nejspíš spokojeni.

Ronin Godai není samurajem, který ztratil pána, ale studentem, jenž neuspěl při přijímacích zkouškách na vysokou školu. Jako správný a poctivý ronin se připravuje na příští rok, ve kterém snad konečně uspěje. Připravuje se však pouze v mezích svých možností, a ty v polorozpadlých "apartmánech" Maison Ikkoku nejsou velké, hlavně zásluhou jeho sousedů, z nichž někteří dělají hluk, jiní se všude producírují nazí a další si rádi přihnou. Nepomáhají mu ani se studiem, ani se získáním dámy jeho srdce, nové správcové Maison Ikkoku Kyoko. Rumiko Takahashi, kterou známe dobře jako tvůrce seriálů Ranma 1/2 či Inuyasha, tentokrát zabrousila do vod mnohem méně fantaskních a za hrdiny svého díla zvolila lidi prosté. Tím ubylo komických prvků, kterými jinak její tvorba hýří téměř v každé minutě. Neznamená to ale, že by humor zmizel, přesunul se však do roviny méně bláznivé a reálnější. Ostatní trademarky Rumiko zůstaly. Jedním z nich je velmi přirozeně plynulé vyprávění s minimem ostrých zvratů, které vyvolají dění, jež se nakonec vždy zklidní. Já osobně nemohu říci, že bych byl fandou plynutí, které předkládá Rumiko Takahashi. V dění na obrazovce mi často chybí dramatičnost a děj se jen pomalu sune kupředu. Pokud se tak děje 96 dílů, začnu se lehce nudit. Lepší ***.