Subjektiv

Spíše kyber, než punk, pro začátečníky i pokročilé, pro odrostlejší děti i nedorostlé dospělce. Z tohoto subžánru SF si Denno Coil půjčuje v podstatě pouze vstup lidí do kyberprostoru, na druhou stranu tento prvek tvoří nejdůležitější prostředí, v němž se seriál odehrává. Nápad to nebyl špatný, divácky jistě atraktivní a ani provedení není zlé. Prostředí virtuálního světa totiž není chladným technicistním konstruktem, ale spíše jakýmsi rozšířeným fantaskním dětským hřištěm, ve kterém programy nabývají podob zvířátek, skřítků či roztomilých chlupatých koulí. Tato roztomilost dává zapomenout na fakt, že vše je jen shlukem jedniček a nul, sepnutých a nesepnutých obvodů. Fakt, který je zřetelně vidět jen ve chvílích, kdy jde do tuhého a shluky dat se trhají, mažou, přepisují, nabourávají... Ovšem i reálný svět jakoby se chtěl přiblížit dětskému diváku. Proč jinak by i dospělé postavy měly disproporčně veliké hlavy? Přesto je DC spíše pro děti větší až děti dospělé. Jak říkal yenn, v seriálu je několik fillerů, kteréžto se mně líbily méně. Právě ony trpí mimojiné předvídatelností a navíc ne zcela pasují do konceptu seriálu. Obzváště díl o rychle se vyvíjející civilizaci, kteréžto téma jsem viděl a četl zpracované už tolikrát, že mě může potěšit jen s originálním koncem, mě příliš neoslovil. Obvykle tyto díly končí... však víte čím... a právě tak je tomu i zde. Díly ostatní jsou však zdařilé, nápadité a zábavné. Prosté ****.

Děj - Obchodník Lawrence cestuje mezi vesnicemi a městy světa laděného do stylu středověké Evropy a jako správný kupec se snaží vydělat. Náhoda mu do cesty přihraje polobožskou Vlčici Horo, která se stane jeho společnicí na cestách. Horo se touží vrátit do své domoviny v severních končinách, což Lawrence slíbí zařídit... Hodnocení - Třináct dílů "Vlčice a koření" jako by bylo jen úvodem, který nás seznámí s povahou (nikoli minulostí) ústřední dvojice Horo a Lawrence, naznačilo fungování světa a víc nic. Je pravdou, že si v těchto "úkolech" nevedlo špatně a v Horo otaku získali další velmi sympatickou ženu, tentokrát snad i s poměrně komplexní povahou. Ani Lawrence není postava úplně špatná, ovšem vedle Horo je to jen sekundant. Nicméně postavy ostatní jako by vůbec nebyly. Seriálem se míhají, jen se o nich něco dozvíme, zmizí a již se neobjeví. Větší množství frekventovanějších vedlejších postav seriálu IMHO citelně chybí. Seriál (či spíše manga) má zřejmě jakousi hlavní dějovou linku, která pravděpodobně souvisí s minulostí Horo a cestou do její pravlasti někde na severu. Ta se ovšem v 13 dílech nestihne ani začít rozvíjet, divák zažije jen několik "zastávek na cestě" (rozuměj epizod), některé vcelku valné a jiné nevalné. Lepší ***.

Ne-li nejklasičtější, tak určitě nejznámější příběh o zradě a pomstě opět ožil, tentokrát v podobě animovaného sci-fi seriálu. Mladý aristokrat Albert Morcerf a jeho přítel Franz d'Epinay během svého výletu na Měsíc poznávají tajemného hraběte Monte Christa. Monte Christo se nestane jen předmětem hovorů smetánky, příjemným tématem okořeněným tajemstvím, ale hlavně hybatelem událostí, které směřují k jedinému, pomstě za příkoří z minulosti. Styl - Gankutsuou je seriál, který má styl. Stylové je hlavně výtvarné pojetí. Aby také ne, vždyť doba intrikánů vhozená do 51. století, ve kterém je všechno možné, si přímo říká o zpracování výtvarníkem, který se nebojí popustit uzdu fantazii. A tak se dočkáme v první řadě ohňostroje barev. Bláznívé kombinace barev jsou pestré, opulentní, v anime nevídané, ve své podstatě drzé a provokativní. Temné uličky střídají přepychová oslňující sídla, nad Eifelovkou se blýskají kosmické koráby. Technika kresby i animace je zvláštní, mnohokrát jakoby nešlo o kresbu, ale o koláž, oblečení a vlasy postav jako by byly plátnem, na které se promítají různé vzory. Ending je úžasný videoklip, který potměšile zpívá barevným neónům, jak šedivé a nudné jsou. Gankutsuou si z historie výtvarného umění půjčuje snad vše - surrealismus, antické sochy, pop-art - a přece nikdy nepřestává být anime. Pomsta v jeho podání je nádherné divadelní představení se spoustou kulis, teatrálními herci (což mi trošku vadilo u Alberta) - i jim vládne vzezření tohoto světa. Zrada je hořká, ale zároveň tak fasninující. Verdikt - Tenhle mix diskotékové estetiky a Dumase mě vážně potěšil. Škoda přespřílišné naivity Albertovy, občas nevhodného patosu, škoda statické animace, škoda i konce, který bych si představoval jinak a vůbec škoda většiny odklonů fabule od předlohy. Lepší ****.

Sloučení asijské barevnosti, sexy francouzštiny a zadumané ruštiny - překvapivě v reklamě. Reklamě vkusně blýskavé, plné vykalkulovaných interiérů, rafinovaně nalíčené a oblečené krásky, světel... Nicméně právě fakt, že jde o reklamu výsledek degraduje jako film. Po takovém úvodu sdělit člověku, že si má koupit telku, jako by právě v ní byl smysl života, jako by ona byla sluncem našeho bytí, to je k divákovi kruté.

Po nalezení, když ne smyslu života, tak alespoň trochu toho štěstí netouží jen krásní, vznešení lidé či lidé úplně obyčejní, ale také, a možná především, životní ztroskotanci. Osud jednoho z nich, hikikomoriho Satoua, máme možnost poznat v anime NHK. Pořádný antihrdina, existence živořící na pokraji společnosti, zavřená mezi čtyřmi stěnami, protože svět tam venku děsí a jenž může doufat nanejvýš v to, že se stane úplně obyčejným člověkem, se v anime nevyskytuje až tak často. Už proto působí NHK svěže. Vědomí, že jsem lůzr, nic neumím, ničím nevynikám, nikdo mě nepotřebuje a nic nemá v životě smysl - snad každý má občas takové myšlenky. Satou se liší tím, že občas u něj znamená velmi často. I přes jeho vyšinutí, paranoiu a fóbie, je Satou postavou, s kterou se divák může a musí ztotožnit, kolikrát v těch nejbolestivějších okamžicích. To ovšem neznamená, že NHK by bylo seriálem ponurým, naopak, v leckterých chvílích hýří humorem, který ovšem čas od času přeruší nával melancholie, zoufalství a prázdnoty. Tyto přechody jsou ostré, ale přirozené - jsou jednou z věcí, které na seriálu velmi oceňuji. Satou si neůstojnost své existence dobře uvědomuje, nemá však sil (nebo si to alespoň myslí), aby se ze své situace dostal svojí pílí. Podléhá proto vidinám všemocných léků na jeho životní situaci, falešného naplnění života, které vše spraví jako mávnutí kouzelného proutku. V hloubi duše však na zázraky nevěří. Jeho falešné naděje z něj činí osobu, nad kterou se musíte smát a plakat zároveň. Divák, který si dokáže "užít rozporný soulad těchto pocitů", bude s NHK spokojen, ba možná bude nadšen. Nezklame vás snad ani fakt, že ve chvílích, kdy šlo jít do nejtemnějších hlubin smutku, se tvůrci raději rozhodli zařadit komediální vložku. Takové NHK prostě je a chtělo být. Lepší ****.

Claymore, jak již bylo řečeno, je mixem přísad kvalitních i hrozných. Zajímavou volbou je prostředí světa, ve kterém lidé rozhodně nejsou na vrcholu potravního řetězce. Jedinou nadějí lidí jsou Claymores, bojovnice, z polovice ženy, z polovice démoni (nebo jiný přijatelný ekvivalent slova Youma :) ). Neoblíbené, ale potřebné. Claymore jsou tvořeny a ovládány tajemnou Organizací. A tu vidím první vadu seriálu. Když je ve fantasy seriálu něco tajemného, divák bývá zklamán, když mu nakonec ono tajemství není odhaleno. Že se nedozvíme mnoho detailů o světě Claymore, bych tvůrcům odpustil, ale Organizace, hlavní hráč... s tou nás měli seznámit více. Nedozvíme se ale i další věci. Jak je s poloprobuzením? Po čem vlastně toužil Easley a proč? To všechno je chyba scénáristů, kteří se zjevně ocitli v rozpacích, když zjistili, že do konce jim zbývá 8 dílů (po předchozích povětšinou dobrých dílech) a nic ještě nevyřešili. Místo řešení však nacpali zbytek seriálu souboji a rádobydojemnými scénami a v úplném závěru příběh nerozuzlili, ale loadnuli do stavu před oněmi osmi díly (s pár mrtvolami navíc). V poslední třetině mi navíc tvůrci dokázali znechutit postavu Rakiho do míry neúnosné a k mému překvapení podobně naložili i s Priscillou. Pokud jde o technickou stránku věci, Madhousovská statická animace mě osobně příliš neurážela a v některých chvílích si mi dokonce i značně líbila. Pravda je, že v temném seriálu Shigurui působí tento styl vhodněji, ale i zde je na co se dívat. Kresba je zdařilá, podtrhuje neveselou atmosféru světa. Ve výtvarném pojetí potěší některé drobné detaily, jako jsou emblémy jednotlivých Claymorek, či design některých Probuzených. Dávám slabé ****, s tím, že nebýt poslední třetiny, asi bych lepší ****. Nyní je čas zkusit mangu a doufat, že většina vad seriálu jí není vlastní.

Darker than Black je seriál, do kterého jsem vkládal značné naděje. Hodnocení na ANN je slušné a láká k podívání. Hrdinové jsou dospělí a to obvykle znamená i jejich dospělé chování a skutečně se tak většina postav chová. Prostředí zajímavé, zápletka tajemná, grafické zpracování příjemné... Jenže prvotní skoronadšení začnou záhy dusit jiné charakteristiky seriálu. Tou první nepříjmenou vlastností je epizodičnost seriálu, epizodičnost, která postrádá pestrost zápletek, kterou má třebas Cowboy Bebop. Epizody v podstatě slouží jen k představení vedlejších postav a jejich následnému uložení k ledu na dobu neurčitou. Epizody navíc nevzbuzují zájem i z důvodů nejasnosti poslání postav. Víme sice, co se v seriálu děje, ale vůbec nevíme, proč se tak děje. Smysl jednání postav zůstává utajen téměř až do konce. Tato skutečnost sice může někomu násobit požitek z tajemné atmosféry, kterou Darker Than Black bezesporu disponuje, mně však spíše ničila zájem o děj. Finále - Konec skutečně nic pořádně nevysvětlí, v tom má mandelbrot naprostou pravdu. Dočkáme se pouze jakýchsi pološílených řečí poslepované z návzajem rozporných a neslučitelných disciplín jako je kvantová mechanika, parapsychologie, New Age filozofie a postmoderní filozofie. V závěru se autoři snaží plavat ve filozofických hloubkách, zatím se však topí na mělčině. Nepřekvapuje mě, že takový mix se zrodil právě v podobě anime seriálu, které tu umně, tu hloupě kombinuje zdánlivě nekombinovatelné. Bohužel Darker Than Black je dítě zrozené pro inkubátor. Postavy - Většina postav z DTB je poměrně zajímavá, a to i postavy vedlejší. Líbí se mi, jak Hei přeskakuje z polohy drsného Contractora do přetvářky ustrašence, jsem spokojen s dospělou Kiriharou cele oddanou své práci, těší mě citová uzavřenost Huanga... Jen kdyby tam nebylo to otravné soukromé očko se svou asistentkou. Tenhle rádobyMarlowe mi svou snahou mě rozesmát dokázal pít krev... Lepší ***.

V kritice společnosti nadbytku Kren pokračuje i v tomto díle. Na mušku si tentokrát vzal svátek, který již dávno pozbyl svého křesťanského významu a stal se oslavou konzumu. O Vánocích se všichni chtějí akorát nažrat jako prasata a souložit jako králící. Ne nadarmo je většina jídla, které Kren používá, vepřové a králičí maso. "Lidé, probuďte se!" volá Kren, ale je si vědom, že ho "lidé" neslyší. Když na ně Kren symbolicky stříká krev pracujícího vykořisťovaného lidu z třetího světa, oni ji cynicky smyjí ve sprše.

Toto Krenovo dílo předznamenává rozpad tradiční nukleární rodiny. Nevnímatelně rychlé střídaní jednotlivých záběrů dokazuje, že v hektickém spěchu nejsme schopni vnímat své blízké, své protějšky. Žena v tomto filmu je nahá, je i krásná, a přece nás její míhání není sto vzrušit. Nedostatek času nás od našich milých odráží jako pružný balón. A když balón praskne, šok z náhlého přiblížení je destruktivní. Ani jídlo v záběru nevyvolává žádnou chuť, přesto ho konzumujeme v historii nevídané míře. Jsme jídlem doslova obklopeni. Nadbytek, který vede k rozkladu. Po zhlédnutí tohoto díla se dostaví zhnusení. A to je vlastně správně, protože nápravy stavu věcí nelze dosáhnout ve chvíli, kdy nás onen stav věcí nechává chladnými. Nesmíme se přebytkem vjemů nechat demoralizovat, nesmíme rezignovat. Právě to se stalo dvojici Krenových protagonistů v samém závěru filmu. Již nevzdorují, jen nehybně sedí. Ani rudá barva komunistické očišťujíící revoluce již jimi nedokáže pohnout. Jak krásně Kren vyjádřil posun od Marxe k Leninovi. Od teorie, že ke komunistické revoluci nejdřívě dojde v těch nejvypělejších kapitalistických zemích, k praxi, která uskutečnila onu revoluci v krajině industriálně zaostalé, carském Rusku.

Funkce cosinus je definována jako poměr přilehlé odvěsny k přeponě v pravoúhlém trojúhelníku. Alfa je v běžném značení úhel naproti odvěsně a. Funkce cosinus nabývá hodnot od -1 do 1, jeho střední hodnota přes celou délku vlny je nula a takové je i mé hodnocení. Projevíme-li při výkladu značnou dávku fantazie, budeme překvapeni, co vše i my, nedovtipní diváci, jsme schopni vymyslet. Odvěsnou je v našem případě žena a přeponou je také žena. Proti ženě leží muž. Ovšem protilehlá odvěsna v definici funkce cosinus vůbec nevystupuje. Podobně je to s muži v tomto díle. Pokud se zde přeci jen symbol mužství vyskytne, je v zápětí zničen. Jinou možností je, že na scénu vchází již zničený. Konkrétně hovořím o amputovaném penisu a rozbíjení vajec, která symbolizují varlata. Tento symbol je ovšem dvojvýznamový, protože každý školák ví, že vejce je jednou obrovskou samičí buňkou. Druhý význam nám jinotajně praví, že ženy, které likvidují a degradují mužství svých protějšků, ztrácejí i kus svého ženství a také schopnost zplodit nový život, kterou vejce také představuje. Láska mezi ženami je neúplná, nedůstojná, destruktivní, neplodná a špinavá. To Kren vyjadřuje naprosto zřetelně fyzickou špínou, která pokrývá těla dívčí dvojice. Pokud jde o symboliku použitých barev, nepodařilo se mi ji zpočátku vůbec rozklíčovat. Snažil jsem se aplikovat poznatky z mého velmi zanedbávaného koníčku, vexilologie, nauky o vlajkách. Ve vexilologii však barvy mají zjevně jiné významy než v Krenových filmech. Zelená může symbolizovat travnaté pláně, lesy, islám... Žlutá mongoloidní obyvatelstvo, lány pšenic (ukrajinská vlajka) či přírodní bohatsví... Rudá krev prolitou v boji za svobodu... Tápal jsem... Při sledování zelené ženy mě mimoděk napadla pověst o Filemonovi a Baucis, kteří se proměnili ve stromy. Vodítkem mi byl fakt, že Kurt Kren již ve své minulé tvorbě použil inspiraci starořeckou bájí o Ledě a také vědomí, že alfa je písmeno řecké abecedy (která vznikla ve starověku!) a cosinus je slovo řeckého původu. Filemonova láska má podobu zeleného popela, je čistá (oheň očišťuje, proto je popel čistý). Ve vší té špíně a živočišnosti bezohledných samic však nemá šanci se udržet, je odplavena a odváta. Nakonec jsem se však k výkladu symboliky barev uchýlil ke googlu. S jeho pomocí bylo přiřazení jednotlivých významů o mnoho snadnější. Červená je barva tvořivého úsilí, barvou symbolizující léčení nemocných (Červený kříž), ve středověku dokonce značila zákon a spravedlnost. Kren se tedy pokouší dívčí dvojici léčit, vrátit ji tvořivé lásce k mužům, podřídit ji vládě zákona. Bohužel selhává. Nepomáhá ani přátelská, životodárná zelená, symbol naděje a mateřství, které je bez muže nemožné. Celkové ladění do žluta ukazuje Krenovo porozumění. Penis ozdobený růží může znamenat mnoho věcí - dnes je růže obvykle spojována s láskou, ovšem může symbolizovat i tajemství. Je to jasné, i muž je schopen věrné, vášnivé lásky, ženy o tom ale nevědí, je to pro ně tajemství. Proto také Krenovy dívky penis ignorují. Lanem nejsou totiž spoutána jen dívčí těla, ale i jejich duše, srdce, mozek a smysly. Taková pouta vedou ke Krenově rezignaci, smiřuje se smutně s tím, že co jednou sestoupilo do pekla, zůstává v něm navěky. Kren však chce zajistit, aby této nemravnosti nepodlehly ženy další. Na úplném konci tedy balí Kren milenky do neprodyšné plastové fólie, která má nepochybně zabránit infekčnímu šíření viru lesbické lásky, jež je nejen proti Bohu, ale i proti nám chlapům. Kren tak demonstruje dialektickou jednotu umění a morálky, ke které patří správná sexuální orientace.