Subjektiv

Mnozí uživatelé vyjadřují názor, že Stoneova Wall Street sžíravě a nekompromisně kritizuje kapitalismus jako takový. Dovolil bych si hrubě nesouhlasit. Film burze přiznává užitečnou funkci alokace kapitálu směrem k nejperspektivnějším projektům a firmám. "Drž se základů... prý mají nový lék... občas dobré věci potřebují svůj čas," říká Sheenovi jeho starý kolega, ztělesňující i starý přístup a ideály. Jde tedy o pomyslný souboj dvou filozofií investování. +++++ Ta první má čest, usiluje o dlouhodobé zisky, investuje tam, kde tuší zájem spotřebitelů a daňových poplatníků (nebo, ehm, vlády) o nabídku budoucích produktů a služeb. Ta druhá je posedlá rychlými zisky, v nichž dividendy hrají pramalou roli, důležité je využít krátkodobých výkyvů v ceně akcií. Levně koupit, draze prodat či levně koupit, vytunelovat a klidně zlikvidovat. Pokud mají takoví investoři (spekulanti v tom nejhorším slova smyslu) schopnost cenu akcií ovlivnit, tím lépe pro ně. Ten druhý přístup samozřejmě ztělesňuje Gekko. Gekko, kterému Stone přiznává vzdělání, charisma, nadané dítě, umělecký vkus, široký rozhled, fyzickou formu, nadšení pro novinky, sexappeal - všechno, všecičko Gekko má, jen soucit mu chybí. +++++ Filmem se motají ekonomická témata aktuální i po více než dvaceti letech. Insider trading - nezákonná praktika, kterou prý ale stejně všichni provozují, protože umožňuje získat větší zisky. Existuje dokonce hypotéza, že prakticky všichni mající dlouhodobě nadprůměrný zisk se jí oddávají. Oddělení vlastnictví od řízení - věc, kterou tentokrát kritizuje Gekko, ovšem proto, aby svého většinového vlastnictví využil k tunelování a "vyjebání" s malými akcionáři. Volatilita trhů. Hra s (ne)nulovým součtem. +++++ Stone si nepochybně jistou práci s nastudováním reálií dal. Zdá se mi, že ho to (zdánlivě) paradoxně v uměleckém výrazu svázalo. Rozhodl se jednoduchým příběhem o boji dobra se zlem, iluze s procitnutím svázat všechna témata do jednoho celku. Takových příběhů je dvanáct do tuctu. Zdá se mi, že chce vyprávět hlavně o Gekkovi, ale dává mu málo prostoru. Snad to má smysl v tom, že má větší šanci pomocí ostatních postav ukázat, čím Gekko není. Ten zůstává buď enigmou (ale film jej měl prozkoumat) nebo má strašlivě jednoduchý vnitřní život (ale to není zajímavé). Všechny postavy se mi jeví jako příliš modelové, sloužící k vyjádření politických názorů a apelů. Na to, že film vypráví "o lidech", je to málo.

Víc barev! Víc emocí! Víc lásky! Víc střihu! Víc hraní (=přehrávání)! Víc osudu! Víc snů! Víc znamení! Víc víců! Zviditelníme hollywoodský neviditelný styl! Vezmem nejslavnější sny z továrny na ně, vytřídíme zásadní kousky, slepíme je nejslavnějšími songy, přidáme pozlátko, flitry a květiny! Budu vyprávět nesmírně efektivně, jednoznačně a hlavně efektně a neřeknu NIC!!! Zapomněl jsem na něco? Ano!!!! Zapomněl jsem na "!!!!!!!" !!!!! Jsem Baz!!!!! +++++ Nene, jsem Subjektiv a už si na Luhrmanna hrát nebudu - neumím jako on neříct nic tak povedeně. Divím se, že ono nic může řadu diváků tolik dojímat - mou pozornost Moulin Rouge poutá jen tím, jak je udělán a kde se inspiroval. Luhrman mě fascinuje ve chvílích, kdy mě zahlcuje vjemy, mnoha postavami, přeplněnou scénou - čím méně postav na scéně má, tím smutnější výsledek. Davové pasáže jsou brilantní, skupinové mnohdy zábavné, při omezení se na dvojice se cítím trapně a chvíle samoty si nezasluhují slov. Čím větší intimita, tím větší hrůza. Čím delší prostor k zamyšlení (toho se režisér snaží věnovat co nejméně), tím větší otrava. +++++ Nejvíc mi ale vadí, jak je ten film pokrytecký. Jednou tváří se snaží ukázat svou přechytralost v pastišování, poučenosti, formální vypiplanosti a druhou stejně cílí nejjednodušším způsobem na diváka, co si chce u filmu pobrečet nebo vypnout. Jedněm říká: "Správně, máte právo na příběh o opravdové lásce," a druhým: "Nojo, oni jsou trochu jednodušší, ale to ještě neznamená, že je nemohu mít rád - jako děti." Slabé ***.

Poslední Max předvádí variaci na již dříve řečené. Návrat organizace lidí ke kmeni, tlupě a vznik mytologie s náboženstvím se tu akcentuje více než v předchozím díle. Necítím se dvakrát povolaným k hodnocení, jak věrně - cargo kulty v našem skutečném světě však vykazují určité podobnosti s uctíváním Walkera bandou od ostatních odtržených dětí. Ovšem degresu civilizace do podoby Bartertownu přesvědčivost chybí. Logika jednání lidí však nikdy nebyla silnou stránkou Millerových výtvorů. Proč kupříkladu dávají Maxovi při vyhnání do pouště pravděpodobně nesmírně cenného koně? Proč se Bartertown nachází v poušti uprostřed ničeho, když lidé v okolí musí vědět, že děti o relativně pár kilometrů dál žijí v oáze plné vody (co ta prasata a lidi pijí?). Já vím, je to hloupé se takto ptát. S uvážením žánru, s uvážením, že vyprávění se na konci ukáže býti legendou o svatém Maxžíšovi, který vyvedl lid z pouště a teoreticky je vše povoleno. Ale zase na druhou stranu... všechno si povolit, to není moc odvážné... Takže... chvílemi to hezky vypadá dík bizarním kostýmům a rekvizitám, jinými chvílemi to nechtěně rozesmívá (střídání dravé a tesklivé hudby při smrti Mlátičky) a po většinu času dokazuje obnošenost předchozího dílu.

"Nevím, jakými zbraněmi se bude bojovat ve třetí světové válce, ale v té čtvrté to budou auta, samostříly a řemdihy. Taky uniformy asi budou legrační." Docela pěkné, do hloubky komponované záběry (let s Maxovou hlavou nad táborem, sledování tábora dalekohledy s gyrocaptainem) voní benzínem, písek vám z nich skřípe v zubech. Millerovi se podařilo vykouzlit několik opravdu dobrých momentů, zdejší automobilová honička patří k těm nejmonstróznějším z historie kinematografie - těžko zapomenout na bugatku vláčenou na řetěze tahačem. I první nájezd záporáků, jejž Max sleduje zdáli, nájezd bez zvuků, učí filmovosti. Detaily světa, různé drobnosti mají v sobě sympatické nápady, kupříkladu se tu bombarduje hady. +++++ Jakoby vlastně o nic jiného než kouzlo pouště, krve a ropy nešlo - jakoby mnoho nešlo o lidi. Jedni mají svůj sen o ráji, druzí tvoří peklo a Max mezi nimi postrádá motivaci jakoukoliv (možná navenek, možná doopravdy), což film dokonce reflektuje. Logika jednání postav není tak důležitá. +++++ Max druhý ovšem nerozumí svému světu. Nechápe, že ropa má smysl jen tam, kde je kam jet, s čím obchodovat. Nevnímá, že nájedznictví vzniká z nedostatku, z omezení zdrojů a nevidí, že ti, co pracují na ropném poli si ho přisvojili a nyní brání ostatním užít darů přírody. Pro liberály je to v pořádku - oni objevili a využili zdroje, tudíž jim patří. Ale to je jedno - Max pohádkaří o ochránci slabých, tvoří mýtus o hrdinovi, jenž zachránil kmen, mýtus o původu, smyslu i odkazu. Je vyprávěním malého pamětníka deformované jeho náhledem na svět. Dá se tím omluvit, že si film bere možnou hloubku a nahrazuje ji, domnívám se, spíše cítěnou a náhodnou reflexí divošství, než jeho obrazem promyšleným. Slabé ***.

Šílený Max připomíná Lego různých sad v rukou nepříliš nadaného dítětě, kostičky jsou mnohdy prvotřídním výrobkem, ale celek z nich složený zví kočkopsa. Tvrdé bouračky jsou výborné. Vstup Maxe na scénu pojal George Miller nádherně machisticky bezcitně - stříhá mezi slunečními brýlemi, řvoucím motorem, exhalujícím výfukem, ječícími pneumatikami, černými rukavicemi a periodou majáku. Tůrovaný motor střídaný rozpálenými asfaltkami, ubíhající pruhy na silnici přeskakující na zpocenou, dílem unavenou i bezvýraznou Maxovu tvář - to vše sálá žízní, která šahá po divákově hrdle. Prstořez si půjčuje alespoň kousíček kouzla Alexa DeLarge. Technika, silnice, klima (ne tak zcela prostředí) a bezcitnost či bezcitovost - v nich vidím silné stránky Millerova rukopisu. +++++ Když však dojde na obsah hlav a srdcí postav, objeví se tuctovými důvody motivované násilí, nelogické jednání, tuctová idylická láska, tuctové extatické šílenství - tuctovostí se to ve filmu hemží víc než v mém komentáři. Film sice umí předvést řemeslně ucházející hororovou scénu v lese, ale ta působí nejlépe jako slušná kopie, podobně je se mstitelským koncem, u romantické části už ani nelze mluvit o slušnosti a vysloveně nedůvěryhodně působí napětí mezi motivy policejního státu, od občanských institucí odtrženého gangu a "právníkokracie". Neprůměrný průměr. Slabé ***.

Správná pomsta si žádá svůj čas a toho se Depardieuově Monte Christovi věnovalo dostatek. Přesto mě mrzí určitá "nezvrásněnost" celého příběhu, jehož vyprávění ani zdaleka negraduje tak často, kolik má příležitostí. Plyne to zřejmě z režisérovy nedůslednosti. Dá se to tušit už v úvodním díle. Edmond Dantes již mnoho let neviděl přátelskou tvář a abbé Faria ještě o trochu déle. Setkávají se. Mohou se poprvé dotknout jiného člověka po takové době. Nic z toho. Jakoby Dayan předem vzdal možnost se vcítit do lidí v této situaci. +++++ Mám však radost z relativně logického scénáře, který se poměrně věrně drží předlohy, ale dovolí si v závěru zásadně uhnout - SPOILER - odpuštění, které Monte Christovi umožní být opět Dantesem - KONEC SPOILERU. Někomu to může připadat jako svatokrádež, ale v dění jsem si podstatných děr nevšiml. Solidní práce, s dobře vybranými herci, jen ten hlavní... je takovej divnej. Ne že by Depardieu předváděl nějaký strašlivý výkon, ale uvěřit takovému zjevu s výraznou postavou i obličejem, že si lidé kolem něj nevšimnou, že Monte Christo, Buzzoni, Vilmor atd. je jeden a tentýž člověk, to chce hodně důvěřivého diváka. +++++ Bůhvíproč mám touhu zmínit ještě jednu nepodstatnou výtku. Seriál se jeví dosti výpravně, kostýmy, rekvizity, interiéry i exteriéry jsou až na určité výjimky velmi přesvědčivé (If), ale ta scéna na lodičce zmítané bouří... Ten bazén tam každý musí vidět. Na volném moři stojaté vlnění nevznikná, tam jsou vlny postupné. Silné ***.

Hard Boiled je delší než Killer a přitom ještě větší procento snímku zabírají přestřelky. Tolik střílení a výbuchů neuvidíte ani v naprosté většině válečných filmů. Na jednu stranu je to dobře, neboť dialogy o přátelství Killera posouvaly někam k nechtěné parodii. Na druhou stranu to dobře není, neb, jak se říká, dobrého pomálu. Aby se nezajedlo. To se mi bohužel stalo se zdejšími střílečkami. +++++ Střílení pojímá Woo po svém, nestřídmě, naše přísloví vyzývající k jezení do polosyta nepochybně nikdy neslyšel: výstřelů tisíce, mrtvých nejspíše stovky, zničeného nábytku, zdiva, aut, dalších dopravních prostředků, oken, elektrického vedení, oblečení, elektroniky, zbraní či dopravní infrastruktury za milióny. Vybuchují věci, jež normálně nevybuchují, měkké se stává neprůstřelným, masivní nevydrží pád drobných záporáčků a zbraně v sobě mají maličké továrny na náboje. Woo s malířskou vizí si vymýšlí důvody pro natažení svých pláten na lidi určené k zastřelení, lidi, na něž hodlá malovat červenou - krví. Overaly mohou být bílé, nemocníční uniformy jsou bílé a někdo by mohl i do mouky spadnout. +++++ Padouši se zastřelí ne jednou či dvakrát, ale pětkrát, desetkrát. Každá kulka provrtávající jejich těla s nimi škubne nebo je odhodí do dáli. Nejde o krvavý balet, jak se tu s oblibou tvrdí, ale v lepším případě gymnastiku, v horším epilepsii. Nikoliv umění, ale sport, případně nemoc - obsesi. Zdálo se mi, že čím je prostředí otevřenější, tím více střihu Woo užívá. Při "dobývání" chodby si dovolí nečekaně dlouhý záběr, při velkolepé přestřelce v přístavu nikoliv. Není tu střih s rámováním závojem, který se snaží zakrýt, že v otevřeném prostředí by protagonisté neměli žádnou šanci? Že hlavní hrdina je neskutečně na ráně? +++++ Já na tyhle za vlasy přitažené prvky nejsem, okupují-li filmového času tak moc jako v Hard Boiled - ať si je v tom záměru sebevíc. Ano, i mně se řada scén líbila, nájezd (motorky + auta) na přístavní skladiště, "jezdící" prst v knihovně, melancholické mezičasy (jachetní přístav, rybaření...) i část toho všeho střílení. Těžko ale snášet zbytekt: absurdního záporáka (posedlý penězi, pak zabíjením, pak vyhazováním všeho do luftu - proč?), v knihovně připravené zbraně (proč si je zabijáci nenosí sami? Kvůli banální symbolice se Shakespearem?), potřeba vnést do děje děti (i ty jsou projevem Wooovy nestřídmosti - nestačí mu obyčejní nevinní a bezbranní, musí mít maximálně nevinné a bezbranné)... Hard boiled se dopouští hříchu obžerství a není důvod mu za to tleskat. Silné **.

Kterak se elitnímu, nájemnému vrahovi skrze pokání dostane milosti Ducha svatého a povolá jej k sobě náš Pán. Těžko uvěřit, že všechnu tu symboliku s holubicemi, rozstřelenou bohorodičkou či kostelem myslel režisér vážně. Pouze cítím, byť nevím, že ano. Pokud někdo otevře ústa, lze očekávat, že mu z nich vyleze růžové hovínko. Všechny ty řeči o přátelství připomínají zamilované řeči z třetiřadých slaďáků pro děvčátka ve věku kolem první menstruace (proto je v tom filmu asi tolik krve), div, že si Chow Yun-Fat s Dannym Lee nedají francouzáka. Skutečně to mezi nimi sexuálně jiskřilo více než směrem k osleplé zpěvačce. +++++ Woo je zřejmě posedlý ohroženými dětmi. Tři filmy jsem od něj viděl, ve dvou z nich používá záchranu dítětě před deštěm kulek jako indikátor správňáckosti hrdinů. Přímočařeji to říci snad ani nejde. Absurdní na záchranářství ve Wooově podání je, že klaďas je obvykle jediným cílem kulek pro záporáky. Nevím tedy, nakolik se jedná o zachraňování nevinných kolemjdoucích, kolemzpívajících a kolemsihrajících nebo použití lidského štítu. Logika však nemá místo ve filmech hongkongského mistra ani ve scénách, které (snad) docela umí, přestřelkách. +++++ Nejlepší střelci jsou jako malíři či sochaři, svými štětci-dláty-pistolemi komponují prchavé kompozice škubajících se těl, cákanců krve, roztříštěného skla, rozlámaného dřeva, prýskající omítky. Namísto plátna se na těla napíná bělostná tepláková souprava - na ní krev lépe vyniká. Aby estetika otvory po kulkách unikající duše dostala čas rozněžnit divákovy žlázy s vnitřní sekrecí, pomáhá jim Woo zpomalovačkami. Rychlo(p/m)alba nějakou ochotnou oběť naběhnuvší před hlaveň vždy najde, šéf, jenž poslal na smrt již desítky podřízených disponuje nezpochybnitelnou autoritou a neomezenou zásobou poskoků. Ze své rezidence vidí Hong Kong jako na dlani (ano, občas tam je pěkná kamera, v tom filmu). +++++ Podzemní garáže, komornější přestřelky, člun, město, to vše mi nakonec bylo nejmilejší. Jinak bych půl filmu trpěl a půl se smál. Ta nekompromisní přímočarost, duchovnost Strážní věže a sladkobolná buddy romantika by na mě byla přepříliš. Silné **.

Tož já nevím, jestli se tento film snaží být dobrodružnou historickou zábavičkou ve stylu poněkud naturalističtějších mušketýrů či trýznivou výpovědí o válce. Zdá se, že usiluje o obé, jenže se mu obé v mnoha ohledech sype pod rukama, tak to jde proti sobě. +++++ Pokud si převyprávíme (a bacha, já to - SPOILER - udělám) děj, mělo by nás něco zarazit. Hlavní hrdina de Breze je kvůli nedovolenému souboji poslán za trest ke dvoru cara Petra Velikého, zatímco jeho duelant ke dvoru švédského krále Karla XII. K souboji došlo kvůli ženě, již by si rád ochočil francouzský král, ale její srdce patří de Brezemu. Po odjezdu obou duelantů se děj do Francie vrací, takže se zdá, že půjde o příběh lásky. Ona francouzská linie ovšem dění nijak neovlivňuje - poslové prostě nejsou dost rychlí. Milovaná markýza se tahá s králem a snad myslí na de Brezeho. Nakonec za ním odjíždí a odplouvá s ním do dáli. Tato dějová linie je nepochybně nejbezradnější. +++++ Další část hovoří o cestě duelanta ke Karlovi XII. Chtělo by se hádat, že souboj de Brezeho s ním se nějak protne ve válce Švédska s Ruskem, ale ne, nic takového. Celá tato linie je přítomna pouze proto, aby se úvodní souboj mohl opakovat na konci v Rusku. +++++ Zbývá tedy putování hlavního hrdiny za carem. Postupně poznává krutost zbojníků, švédských vojáků, nedůvěřivost Poláků, je svědkem zabití německých šlechticů, kamarádí se s ruským důstojníkem (pošťuchování s ním těží z klišé "zemitý, opravdický Rus" vs. "lehce neautentický, uhlazený Francouz), navštíví baňu, střelí Karla XII. do nohy, zastřílí si, zaseká, pozná odhodlanost ruských žen a tak všelijak podobně. Taková válečná road movie. Snaží se být syrová, ale klouže po povrchu. Navíc, co chvíli naznačuje, že by v ději měl hrát roli jakýsi tajemný Černý jezdec - roli protivníka de Brezeho. Ani k tomu ale nedojde. Postavy se čas od času potkávají na bojišti, ale ona setkání prakticky nemají na děj vliv, nemají důsledky, pokud náhodou někdo neumře (většinou umírá postava, jež do filmu vešla teprve před chvílí - všechny důležité postavy umírají až na konci). +++++ Ve finále se odehraje napůl historicky, napůl ahistoricky pojatá bitva u Poltavy. Někdo třeba umře a někdo zase ne. Někdo možná vystřelí na cara. Z fabule prostě jeden moudrý není, zábavný dobrodružný příběh z ní není. Jak je to tedy s tou výpovědí o válce? Je tu jistá snaha ji podat, ale končí obvykle u předvedení toho, že všem bylo ukřivděno, všechny osudy jsou tragické. Tamté pozabíjeli rodiče, tu znásilnimi, onomu vypálili vesnici... +++++ Režisér své dílo ozdobil zpomaleným umíráním, zpomalením a následným zrychlením akce (hlavně seky šavličkou), parkinsonovskou kamerou a emocionálně "vodící" hudbou. V boji stříhání od celků k detailům (když dojde ke zranění). Zvláštní střih - obraz má občas jiný rytmus než zvuk - takovým způsobem, že se to nepříjemně sleduje a nelze v tom vysledovat záměr. +++++ Rozhodně bych nepřipodobňoval k filmům s Maraisem, jak tu někteří činí - děj je roztříštěnější, dobro a zlo hůže definované, filmu chybí odlehčenost, usiluje o naturalističnost, není tu jasný antagonista, femme má minimální roli, ba i šermovačky vypadají jinak - namísto taneční elegance se údery vedou silou za mocného funění a vypadají námahavě. Ale dost, nebo můj komentář bude delší než film sám, jenž za tu délku rozhodně nestojí.

"A lot of people think, I am funny." "Yeah, but not enough." Bruce Willis nakope prdel hajzlům, vypustí ze sebe desítky hlášek, vydobyde si respekt dcery a omluvu ženy - hm. Akce? Pády, výbuchy, rány, nárazy, výstřely a zavrtávající se kulky - většinou zabíráno zblízka - důraz kladený na destrukci namísto bojového umu. Všimli jste si, že spíše menší množství záběrů v průběhu bojů v sobě obsahuje současně protagonistu i antagonistu? Že v rámci jednoho záběru je proveden prakticky pouze jeden pohyb? Veškerou "akci" tak dělá střih. Může to být záměr, třeba záměr dát jí rytmus. Může tam být i "intelektuálštější záměr". Ale může to být i lenost. Každopádně je to něco, co Subjektivovi neimponuje. Co je to za akci, když si uvědomujete, jak je dělána? Akce, co nevtahuje. Slabé ***.