JFL

Stejně jako legendární hongkongský hraný film "Story of Ricky" je i toto anime doslovnou adaptací původního komiksu "Riki ó". Hraný snímek fascinoval svou karnevalovou tělesností v důslkedně realizovaných fyzických excesech či zastřešující bizarností, která vycházela z vypjaté teatrálnosti a snahy vytvořit pomocí herců a mechanických efektů oživení komiksové předlohy. Anime verze naproti tomu vyznívá jako nezajímavé brakové OAV, které se nikterak neliší od stovek jiných zetkových titulů, jež vycházela z japonských animačních studií v 80. letech.

Absurdně povrchní přehlídka patosu a blafování hloubky sází na to, že svým blyštivým vizuálem uhrane diváky, kteří pak zapomenou na permanentní prohřešky proti vnitřní logice a až campově zbytnělá klišé. Jediné, čím je film pozoruhodný, je vizuální stránka, kde se kombinuje počítačová animace 3D modelů, ale textury jsou stylizované jako kresba 2D animace. Jinak se jedná o tuctové popové anime, což znamená, že se rochní v povrchnosti a sází na primární líbivost a rádoby zdání přesahu, za nímž se skrývá pouze frázovité floskule.

Midcultovně prolhaný film o hledání sebe sama a vzájemných vazeb, aneb kterak pasivní postavy vlivem vnějších okolností ke štěstí přišly. Festivalový kýč jak prase s otravné egocentrickými postavami.

Obžérsky opulentní spektákl jakoby představoval tři filmy scuknuté do jednoho. Pomyslně lze takto film přirovnat k amerického sestřihu "Shogun Assassin", kde z původních dvou filmů byly vynechány dějové pasáže a naopak zachovány veškeré souboje, což ve výsledku dávalo vágně propojenou koláž atrakcí. Stejně tak zde v každé třetině filmu diváci dostanou stejnou porci soubojů jako v jiných hongkongských/čínských celovečerních bojových filmech posledních let. Co do příběhu je "True Legend" na první pohled hloupoučká fantasy oslavující patriarchální hodnoty, ale z hlediska bojových scén představuje vrchol soudobých wire-fu filmů. Yuen má ohromný cit pro tempo a to, co bude fungovat na kameru, takže díky tomu spektakulární bitky nepůsobí uměle a nezáživně jako v jiných dráty prošpikovaných eskapádách typu tristního "Fatal Move". Snímek sice v kontextu dnešních trendů vyznívá jako absurdita, ale na druhou stranu se ani nesnaží jít stejnou cestou. Naopak se obrací k tradici efektně akrobatických fantaskních báchorek jako "Evil Cult" či "A Warriors Tragedy". Právě v tom spočívá jeho osobitost a přitažlivost. Navíc lze zdejší míru schematičnosti, která dosahuje až karikaturní rozměry, chápat jako nadsazenou reflexi zákonitostí bojových filmů. Ostatně ne náhodou je film pojatý jako kapitola z fiktivní knihy Letopisy o mistrech bojových umění a pojednává o údajném zakladateli stylu opilá pěst. V tomto ohledu pak i vyprávění dává smysl jako skrumáž všech nabízejících se klišé z životopisů velkých bojovníků - od historického rámce, přes tréninkové montáže až po boj proti monstrózně gigantickým cizincům.

Toova hyperestetizovaná óda na zabijáky se potácí mezi uhrančivou nápaditostí, samolibým manýrismem a nechtěnou parodií. Zatímco režisérův první heroic bloodshed film "Exiled" bylo možné brát jako stylovou poctu dávno minulému hongkongskému žánru (příznačně zasazenou nikoli do bývalé britské kolonie nýbrž na Macau), jeho první mezinárodní produkce vyznívá jako nesoudný výtvor filmaře, jemuž světové uznání jeho rukopisu stouplo do hlavy. Je smutné sledovat úpadek filmaře, který posledních patnáct let vytvářel laťku pro neotřelé žánrové snímky v Hongkongu.

Brakové akční anime přináší stylově věrnou variaci na hollywoodské akční komedie 80. let, kde se to hemžilo karikaturními postavičkami policajtů a šviháckými hrdiny. Paradoxně právě kvůli tomu, že je snímek tak důsledný v napodobování svých vzorů, tak nevyčnívá ani jako pitomá osmdesátková anime zetka ale ani jako výtečné žánrové projekty jako např. "Gunsmith Cats", jichž je "Riding Bean" spin-offem. 5/10

V roce 1967 vyšel román Jasutaky Cucuiho nazvaný Toki o kakeru šódžo (Dívka, která skáče časem) a stalo se z něho jedno z nejtrvalejších děl japonské popkultury. Během následujících let prošla tato fantaskní variace na příběh o první lásce řadou adaptací. Mezi několika komiksy, televizními seriály a celovečerními snímky vyčnívají dvě díla: celovečerní film z roku 1983 režírovaný japonským experimentálním filmařem Nobuhikem Óbajašim a čtyři roky staré anime, které striktně řečeno není adaptace, nýbrž spin-off, tedy dílo využívající motivy a postavy původního vyprávění, které zasazuje do původního scénáře. Vedle nich je však také řada nepovedených variací, jejichž nové dno stanovuje právě "Time Traveller". Fakt, že se tvůrci v promo prohlášeních k snímku vůbec opovažují řadit po bok formálně progresivní Óbajašiho adaptace a stylově precizní náladové atmosféry anime spin-offu je skoro až urážkou těchto děl. Nový film namísto jakéhokoli osobitého ozvláštnění předlohy přináší pouze afekt a laciný sentiment. Vztah "Time Traveller" k předloze je totožný jako mezi filmem "Návrat do budoucnosti" (1985) a jeho porno parafrází "Backside to the Future" (1986). Hrdinka se také do minulosti přenese za naprosto absurdních a nikterak neřešených okolností, přičemž premisa cesty v čase zavdává pouze ke sledu prvoplánových úsměvných sekvencí, v nichž se ukazují charakteristické prvky 70. let minulého století; tentokrát konkrétně uvolněnost mravů, dobová móda a natáčení amatérských filmů. Narozdíl od "Backside to the Future" se v druhé polovině "Time Traveller" (dle zákonitostí japonských mainstreamových romancí pro mladé publikum) přehoupne rozverný tón do plačtivé romantiky, která je ovšem uměle poháněná nastavovanými zvraty a prohřešky vůči již tak nulové vnitřní logice díla.

V zásadě se jedná o plytkou a kýčovitě pojatou romanci pěti lidí, přesněji řečeno dvou párů a jedné osoby mimo. Ozvláštňující prvek zde představuje fakt, že se nejedná o heterosexuální, nýbrž transgender vztahy. Navíc postavy nehrají herci, nýbrž reální transgender lidé, přesněji řečeno jeden gay, žena na mužských hormonech a tři muži na ženských hormonech doupravení plastickou chirurgií. Na druhou stranu právě spojení schematického příběhu připomínajícího fotoromány (nejen dějem a umělými dialogy, ale i formálním zpracováním, kde každý záběr v zásadě je rozpohybovaná líbivá fotka) s tvářemi a těly, které přímo nutí diváka konfrontovat se s něčím esenciálně cizím ovšem představuje také hlavní sílu snímku. V době kdy filmy s homosexuální tematikou už nemají konfrontační charakter a naopak na festivalech patří k předvídateně bezpečné součásti programu, přichází Open opravdu s něčím novým a principielně schopným otevřít publiku oči. Jestliže doposud byly intimní vztahy ve filmech vázané na pohlaví (hetero, gay, lesby), zde se otevírá cesta k vnímání lásky bez ohledu na pohlaví.

Absurdní reflexe role babiček v české normalizační společnosti, osmdesátkové syntetizátory a Lábus s motorkářským šmucik knírem - co chtít víc? Snad jen, aby vyprávění mělo méně unylé tempo. Ale i přes to jsou "Babičky" neprávem opomíjený 80's skvost.

Zatímco v prvním díle Miike s nadsázkou reflektoval principy žánru chuligánských šónen mang, zde odhaluje jejich schematičnost tím, že jí nastavuje nezakalené zrcadlo a předkládá divákům ryze mechanický řetězec atrakcí. Dvojka Crows Zero tak jen ukazuje, že vše již bylo řečeno v prvním díle a druhý je pouze bonus na generování zisků; byť z řemeslného hlediska naprosto dokonalý.