JFL

"Tiptoes" jsou odstrašující příklad projektu, kdy dobré úmysly naberou děsivý směr kvůli naprosté nesoudnosti. Mělo se jednat o melodrama, které bude ukazovat normálnost života lidí malého vzrůstu, ale absurdní scénář a vyloženě blouznivá realizace zapříčinily, že poslední, co kohokoli sledujícího tento počin napadne, jsou myšlenky na normálnost. Čert vem, že se zde všechny postavy chovají jak z bravíčkového fotorománu a mají osudy či zaměstnání jak z nejbláznivější latinskoamerické telenovely (trenér hasičů, těhotná umělkyně, francouzský marxistický motorkář, ezo nána) a že půlka rozpočtu musela padnout na neusálý příliv nových hip kostýmů pro hlavní představitelky. Zřejmě v zájmu přitáhnout k filmu pozornost se casting vytasil s řadou hvězdných tváří v čele s Matthewem McConaugheym, Kate Beckinsale, Garym Oldmanem, Patricií Arquette, Peterem Dinklagem, ale také naprosto všemi lidmi malého vzrůstu, kteří žijí v Hollywoodu a širém okolí (ano, dojde i na Debbie Lee Carrington známou z Total Recall). Tím nejbizarnějším aspektem, který celému filmu podráží nohy (ehm), je fakt, že někoho napadlo, že hlavní postavu malého vzrůstu bude hrát Oldman. Ve výsledku se tak film, který má být dojemným melodramatem o lidech malého vzrůstu, překlápí do bizarní nonstop přehlídky všemožných kreativních způsobů, jak navodit dojem, že Oldman je malého vzrůstu. To znamená nejen to, že celý film strávil na kolenou a že jeho postava chodí o holi, aby se ospravedlnila jeho tím způsobená nemotorná "chůze", ale také že si kameraman a lidé od výpravy dávali všemožně záležet, aby udržovali iluzi jeho výšky. Takže ho někdy vidíme zanořeného do gauče, nebo pochodujícícho za podezřele rozestavěným nábytkem. Finální tečku tomu nasadil český distributor, který film překřtil "Ďáblíci" a klasicky video-šejdířským způsobem ve snaze natáhnout fanynky McConaugheyho naprosto překroutil děj, když na obal kazety plácnul falešný citát "Vynikající příběh a neuvěřitelný Matthew McConaughey, který hraje netradiční postavu".

Vnější i vnitřní svět tří žen unášený logikou dětských her a snů na první pohled uhrane opentlenou strhující vizualitou, aby záhy nechal osobnosti postav i mysl diváka rozplynout v psychedelickém vyprávění. Výsledkem je noční můra z domečku pro panenky rozkročená mezi anarchistickou surreálností "Sedmikrásek", slastnou zákeřností "Oklamaného", podmanivou přízračností "Pikniku na Hanging Rock" i uhrančivou patologičností "Grey Gardens", přičemž stejně jako všechny jmenované referenční tituly zůstává i "Braid" ódou na sounáležitost a nespoutanost žen navzdory okovům vnějšího světa. "Reality will never keep up with our dreams."

Český film má svého Eda Wooda, jmenuje se Oldřich Kmínek. V jeho opusu magnum, "prvním českém zvukovém pohádkovém baletu" Perníková chaloupka, si neskrývané lemplovství podává ruku s fantasmagorickými ambicemi, aby dalo vzniknout čistě psychedelické férii. Kmínek se ve své vizi nenechá zastavit takovými banalitami jako zákonitostmi filmové řeči či jednotou místa a času v rámci záběru a protizáběru. Stejně tak ve svém zjevném okouzlení vlastní tvůrčí nespoutaností neřeší, že jeho dceruška, kterou neváhal obsadit do ústřední role Mařenky, nemá pražádný herecký talent a občas kouká na tatínka za kamerou místo, aby se dívala domnělým směrem akce. To vše ale naopak stupňuje psychedelický prožitek z jeho dílka, který naplňuje všechny definiční body nejvyšší páté úrovně psychedelické zkušenosti. Můžeme sice litovat, že Kmínkův trip nevznikl na baravený film, protože, to by se nějaký "Čaroděj ze země Oz" mohl jít zahrabat, ale zase se tím "Perníková chaloupka" o to více přibližuje undergroundovému camp kultu "Forbidden Zone", který podobně vyráží dech coby řetězec kreativně bláznivých WTF momentů.

Darwin Awards: The Movie aneb kdyby postavy zavíraly za sebou dveře, nedošlo by k zombie apokalypse. Ale zase je to vlastně osvěžující místo obvyklých klaďasů a nevinných obětí sledovat masakr bandy hajzlů a blbečků. Nicméně z toho prostředí pochybné kliniky plastické chirurgie, ale vlastně také z těch postav šlo vytřískat mnohem víc.

Jean Claude Van Damme se zase jednou zmátožil a opět ukazuje, že v rukou schopného režiséra dokáže podávat nečekané výkony. Francouzský žánrový machr Julien Leclercq servíruje sychravě ponurý existenciální akčňák se stárnoucím hrdinou. "Lukas" vlastně představuje zasmušilý protipól vůči "JCVD", kde Van Damme nechává za sebou hvězdnou zář a vydává se nejen všanc marasmu, ale také další úchvatné akční sekvenci natočené v jednom záběru. Leclercqovy charakteristické dlouhé steadicamové záběry sledující postavy za pohybu po vzoru videoher z pohledu třetí osoby skvěle umocňují špinavý realismus tohoto žánrového zjevení.

Amélie ze špinavých zákoutí Glasgow aneb dokonalé spojení dravého stylu mladých francouzských režisérů přelomu milénia a fantastické akční choreografie hongkongských mistrů v kouzelně naivní i agresivně brutální akční pohádce. Současně coby evropský high concept blockbuster představuje úžasné historické svědectví produkčního vrcholu Bessonovy společnosti Europa Corp., protože takovou různorodou směsku niche-hip jmen (Massive Attack, RZA, Jet Li, Morgan Freeman, Bob Hoskins, Luc Besson, Yuen Woo-Ping) už nikdo nikdy nedal dohromady.

"Snídaňový klub" na tripu říznutý "Návratem do budoucnosti" a dochucený "Klubem rváčů" aneb fantasmagorický meta úlet, kde ve zběsilém a hyperafektovaném víru napříč několika časovými dimenzemi na sebe narážejí popkultuní odkazy, sebereflexe žánrových schémat a do bizarních podob zmutované elementy slasherů, středoškolských romancí, sportovních melodramat, outsiderských komedií a všemožných dalších teen filmů. So post-modern-it's-pre-future.

Režisér zábavného metaláckého hororu "Smrtgasmus" zvedá rukavici, která zůstala na bitevním poli akčního filmu ležet po rozpadu dua Neveldine/Taylor. "Guns Akimbo" je kyberpunková videoherně stylizovaná akční komedie, která si hodně půjčuje z "Crank" a "Hardcore Henry", byť jejich upřímnou punkovou energii fakeuje fanboyovskou rádoby drsností. Škoda, že se nedokáže odpoutat od své nerdovsky chcípácké podstaty, která motivuje nejen zdejší humor, ale bohužel i trapně mesianisticky sebezahleděné finále.

Meta-parodický sequel k parodii katastrofických filmů, který vedle své přemrštěné absurdity zaujme hlavně jako doklad ohromného charismatu a hereckého talentu George Clooneyho, jež nedokáže zastínit nejen jalový scénář, ale ani jeho mohutný mullet.

Normálka ženatého se závazky. J.G. Quintel vyměnil fantaskní svět antropomorfizovaných zvířecích hrdinů z dětských cartoonů za "realitu" dospěláckých obhroublých seriálů, ale nahlíží ji se stejně divokou a neoblomně infantilní perspektivou prosycenou logikou osmdesátkové brakové popkultury. Právě kontext dospělosti a rodinných i sociálních závazků dává zdejším absurdně přepáleným konfrontacím mentálně nedospělých hrdinů s bizarními aspekty moderního městského života hořký nádech, ale současně i satirický osten. V "Close Enough" se totiž svět kolem ústřední rodinky a jejich přátel ukazuje jako ještě sebezahleděnější, absurdnější a nedospělejší, přičemž nabývá podobu typicky quintelovských brakových karikatur.