Véča

Pět flákačů o prázdninách v parném letním Slunci, jen vlak a cestující, kteří vystupují a nastupjí do vlaku poskytují alespon občas nějaké povyražení a vytrhnutí z každodenní nudy a zevlování. Milena Dravić přijede a padne dost neymslná sázka,která ústí v řadu situací. Psychologie postav je jen zhruba načrtnutá a jednání některých osob ve filmu je trochu nepochopitelné. Nejlepším příkladem je rvačka vesničanů na místní zábavě se svatebním průvodem, který tam přišel nepozván a z mě neznámého důvodu vyprovokovaly vesničany, především pět našich oblíbených povalečů k násilné odpovědi. Ve filmu naprosto není určeno jak a z čeho mladíci žijí, podle jednoho z nich, jež nosí přednostovi stanice věci,které ukradl doma svým rodičů, a dostává za ně peníze, lze jen usuzovat, že jsou závislí na svých rodičích. Ve filmu používá režisér pouze diegetickou hudbu vycházejí ze světa filmového děje. Závěrečné vyhrocení děje kupodivu nezmění nic na způsobu života ostatních mladíků, jež už zase polehávajjí na nádraží a jen v dáli něco tiše vrže, jinak všude okolo panuje naprostý klid.

Tatínek pop se řídí podle hesla :"Kdo cvičí, nemyslí na mužské." Ale asi si vybral špatný druh cvičení a tak mu nejde vše podle jeho plánů a dceruška odpovídá mužům v okolí na dotaz,jak se jmenuje :"Ja chaču." Bizarní, černý humor prostupuje řadu zvláštních situací. Smrt sedlákovo matky by měla být jedna ze smutných částí filmu, pokud by byla natočena v nějaké ze západních kinematografií, ale zde je to pojato s notnou dávkou černého humoru, takž výsledek spíše připomíná grotesku. Satiricky režisér pohlíží také na tehdejší poměry v socialistické společnosti, hlavně pak snažit se o pokrok za každou cenu,když o to samotní iniciátoři pokroku vůbec nestojí, například záměr vesničanů zbudovat si krematorium, ve kterém se pak odmítají zpopelnit. Trhlé, šílené a pro mne oproti některým balkánským filmům lépe stravitelné.

Film věnovaným partyzánkám bojujícím proti Němců, ženám, na které se často zapomíná, že stály mužům v boji po boku. Podle toho ale také vypadá přímočaře nalinkovaný propagandistický příběh heroizující tak opomíjené soudružky ve zbrani. Partyzánky ve filmu byly všechny pohledné mladé ženy, ovšem jak jinak, jediná zrádkyně v jejich kruhu byla ošklivá, malá žena trpící nadváhou. Člověk by neuvěřil, jak vtipně mohou působit vzletná, patetická gesta z úst krásné ženy, která ještě zároveň zvládá jednou rukou střílet z těžkého kulometu. Námořník působil tochu jako protiváha ostatním ženským postavám. Pro film a jeho vývoj byl nezbytný, bez něho by filmy působil značně přefeminizovaně, ale poskakování poskalách jako kamzík a tančení valčíku v rytmu svištících kulek si mohl odpustit přestože to ke konci začalo být k smíchu. Inu dávka partyzánské propagandy jednou za čas neuškodí, ale takovéhle filmy pořád dokola? Děkuji nechci...

Film Nezávislost Rumunska jako celek působí dojmem Edisonových krátkých filmů z přelomu 19. a 20. století, neuměle pospojovaných k sobě, jako neorganická, suchá hmota ,která jen těžko ve člověku vyvolá nějaké hlubší emoce, zároveň však bojové scény silně připomínají film Zrození národa od D.W.Griffitha. Ovšem je potřeba podotknout,že verze,která se mi dostala do rukou trvá pouhých 40 minut oproti 100 dochovaným minutám z původního dvouhodinového filmu, tak je patrně ona poslepovanost spíše dílem toho, že má verze byla pouze torzem původního díla. Statická kamera, bez detailních záběrů a patetické přehrávání herců, nadšeně zdvíhajících ruce, když byli odváděni do armády. Docela směšně působí na bojištích ranění. Mávají rukama, jako cvičenci Sokola při svém Všesokolském sletu(kužel ale nemají). Většina filmu se skládá ze dvou druhů záběrů. Za 1.záběry tančících veselých lidí,provozujících oblíbený tanec "Kolo, kolo mlýnský" , za 2. vojáci pobíhající zmateně po bojišti, zdánlivě bez cíle. Jediné znamení, podle kterého od sebe šli rozpoznávat vojáci Rumunska od Tureckých byly vlajky obou národů a fezy Turků. Na druhou stranu naprosto mi chybí další srovnání dalšího díla vytvořeného ve stejné době jako tento a v ostatních národních kinematografiích nebyly o moc víc napřed než v Rumunsku. Vzhledem ke svojí délce si zaslouží srovnání s italskými historickými velkofilmy, Nezávislost Rumunska je jeden z vůbec prvních celovečerních filmů.

Trojdílná groteska ze života Šurika (podoba Mirkem Dušínem opravdu bije do očí). V první a poslední povídce se chová podle nepsaného mravního kodexu rychlošípáků, akorát v té prostřední jde o věc, o níž u Rychlých šípů nepadla ani zmínka... studium (dívka až po učení). Přes již zmíněnou podobu není Šurik přesným obrazem Rychlých šípů, ale je vyobrazen ve značně zparodované podobě. Parodické prvky souvisí s inspirací groteskami, nechybí zde honičky ani absurdní situace typické pro tento žánr zažívající boom především v němém období kinematografie. Díky většímu důrazu na vizuální gagy je zvuk filmu odstaven k vedlejší koleji a místy se omezuje na hudební doprovod, jež doplňuje děj na plátně. Problém nastává, když Šurik na chvíli zmizí z obrazu a vtip filmu, již do té doby balancující na hranici vkusnosti, ztrácí dech a onu pomyslný předěl překračuje.

Sous le ciel de Paris a était née la chanteuse avec la plus fascinant voix que j'ai entendu. Bien qu'elle était petite sa voix était formidable. Le film d'Edith est formidable comme son chant et ses chansons. Son destin est tres touchant en film d'Olivier Dahan. Z tohoto biografického díla o největší šansoniérce vůbec čiší emoce a samotná láska k Edith a jejím písním. Útržkovitost a samotné přeskakování mezi časovými obdobími působí trochu chaoticky,z filmu se nedá doopravdy poznat jaká Edith byla. Každý kdo četl její životopis od Simone Berteautové ho zajisté bude srovnávat s tímto snímkem. Jenže To není možné. Aby mohl být Edithin život popsán alespoň jako ve zmíněné knize a divák zpěvačku poznal, musel by být film alespoň dvakrát tak dlouhý, což by bylo zase neúnosné, děj by se vlekl až nesnesitelně pomalým tempem, filmu by scházely správné emoce,náboj. Tím pádem by se takový počin stal naprosto nestravitelným pro obyčejné lidi. Samotné přecházení z jedné doby do druhé mě nevadilo,ač někteří tvrdí,jak moc se v ději nemohli orientovat, mě samotnému přišlo o něco méně zmatené než v jiných filmech(viz třeba Intolerance). Marion Cotillard by zasloužila za svůj výkon nejvyšší možné ocenění, takovou podobu se zpěvačkou jsem opravdu nečekal. V jedné scéně byl ale docela viditelný výškový rozdíl mezi Edith a Marion, jenže při sledování děje to ničemu neškodilo. Role Gerarda Depardieu mě, abych řekl pravdu, trochu rozesmála. Depardieu jako papá Leplée, jež je evidentně homosexuál, se pranic nepodobá svým rolím z dřívějška, kde homosexuála nepřipomínal ani trochu,natož svým skutečným životem. K českým hercům... Vladimír Javorský se do své roličky hodil,zapadl krásně mezi ostatní. Což se nedá říct o Marku Vašutovi s jeho kamenným obličejem,přes nějž je nasazený výraz toho největšího drsňáka,v emocionálně vypjatém závěru mě opravdu dokonale uzemnil,bohužel. Za nejlepší scény bych považoval scénu u Edith po pádu letadla a úplný závěr za zvuků písně Non,je ne regrette rien... jak sem si všiml okolí v potemnělém sále ani jedno oko nezůstalo suché. Nejkrásnější na snímku ale stejně jsou původní nahrávky písní Edith Piaf doprovázející celý děj. Ještě teď když si vzpomenu na některé písně, pomalu mi vbíhají slzy do očí,protože si je musím vybavit se scénami z filmu. Nevím,jaký film mě za poslední dobu dokázal srazit na kolena, mohu jen potvrdit, že v takovéhle míře se to jen tak žádnému dalšímu nepovede. Vive la Môme!!!

Ano, máme zde schéma, máme zde ideologický podtext ale toto je jeden z výjimečných případů, kdy formální stránka filmu, v čele se širokoúhlým formátem, jednoznačně převálcuje obsahový balast. V roce 1958 už neplatilo Zítra se bude tančit všude a totalitní režim na své sporné Cestě ke štěstí společně s mezemi zaoral i prvoplánovou pachuť lepších zítřků. Občan Brych je spíše psychologický film poznamenaný dobou, v níž vznikl, než čistá propaganda. Oprostil se od neživotných postav typických pro politické film první poloviny 50. let. Místo toho zde máme relativně důkladně psychologicky prokreslené postavy, které již nejsou černé a bílé. Buržoazie a inteligence může být váhavá a lidé, kteří se přihlásili do strany jsou v některých případech horší než sami odpůrci režimu. Od celků a polocelků první půle filmu se děj posouvá do horské chaty, kde dominují polocelky a detailní záběry na jednotlivé postavy, v níž se stupňuje napětí, a klaustrofobické prostředí umocňuje vzájemné rozpory mezi jednotlivými postavami a odhaluje jejich pravé povahy. Otakar Vávra se odpoutal od velkoleposti husitské trilogie a natočil příběh, který nebyl tak povrchně proklamativní, ale šel na samé dno lidské duše, kde byli lidé nahlodáváni strachem z nových pořádků. Širokoúhlý formát umožnil působivou kompozici obrazů, která obzvláště v části filmů odehrávající se na horské chatě jen napomáhala vyhrocení situace a finálnímu rozkolu mezi všemi zúčastněnými protagonisty.

Třetí díl Pirátů se značně svým duchem odlišuje od svých předchůdců. Chybí zde ty nekonečné přihlouplé vtípky, které mě u obou předešlých filmů celou dobu solidně šly na nervy, přesto se tvůrci vtípkům nevyhnuli zcela a nedokázali si odpustit třeba taková přední děla na Bludném Holanďanovi. Co film pro mne získal ztrátou těch mnoha dotěrných vtipů,zase ztratil přílišným rozvětvením,rozšířením a hlavně nepřehledností dějové linie. Po chvíli začíná být opravdu těžké zorientovat se, kdo se spojil proti komu s kým, obzvlášť když se všichni jako správní piráti řídili heslem všichni proti všem. Film oplývá řadou přebytečných dialogů, jež působí jako kdyby násilně zdržovaly vývoj děje a uměle natahují stopáž filmu. Jakákoliv zdlouhavost se ale vyhnula závěrečně námořní bitvě, plně efektních zpomalovaček zdůrazňujících části lodí rozpadající se na malé třísky. Herecky nejvíc zajímavě působil Geoffrey Rush jako kapitán Barbossa,Jack Sparrow zase občas aspoň vypadal bez svých srandiček jako střízlivý(asi došel rum). Když jsem viděl,že ve filmu má hrát i Chow Yun-Fat upřímně sem očekával,že dostane pro svoji roli trochu prostor, jeho ztvárnění pirátského vládce Sao Fenga by si to určitě zasloužilo. Orlando Bloom konečně opustil svoji pózu přihlouplého mladíka, jež se do všeho hrne a všechny se snaží zachránit přihlašováním se do pomalu sebevražedných úkolů. Bohužel se svojí pózou ztratil i jakoukoliv výraznost svého hereckého projevu. Keiru Knightley nezachránil ani roztomilý obličejík, ze kterého se po většinu filmu udiveně dívali dvě přihlouplé oči. Tvůrci si měli odpustit kýčovitý potitulkový závěr, který do filmu jako celku vůbec nepasuje a působí naprosto zbytečně. Vcelku solidní podívaná se svojí zábavností pohybuje někde v hranicích průměru a bude podle mě patrně těžko stravitelná pro lidi,kterým se líbily předchozí dva díly,ale podle mě jsou 3* pro tento snímek šité jako na míru.

„Porážka dělnické třídy r.1920, způsobená především tím, že v čele bojů nestála bolševická strana, rozhodla sice o tom, že buržoasie nastolila svou diktaturu cukrovanou masarykovským humanismem. Ale současně byla tato porážka nesmírným poučením, nesmírnou zkouškou ohněm. Vždyť to poučení přivedlo dělníky k nutnosti založit komunistickou stranu. Film „Anna proletářka“ dobře a přesvědčivě ukazuje, jak a z jakých lidí se rodilo ocelové jádro budoucí KSČ. Je nám jasně, že takoví Toníci, ale i takové Anny budou opravdovými bolševiky, které už nikdy nikdo neopije rohlíkem humanitních ideálů.“ Kino, 1953, č.15 (16.7.), EDIT:2021/12/14 - taky je to brutální nuda.

Když sem toto dílko viděl poprvé titulky mě uspaly a pak najednou konec. A já z toho měl pocit,že jsem prospal pointu. Jenže ono ne. Takovýhle rychlý spád děje a naprosto,opravdu,absolutně nečekaná pointa mě dokonale uzemnila. Ač člověk přesně ví,co se stane,neuvěří,dokud neuvidí...:-)