Véča

Nejlepší Pes Baskervillský všech dob. V žádné jiné verzi na mne nedokázala tak zapůsobit ponurost anglických blat zahalených do lezavé mlhy. Nepoznal sem lepšího Sherlocka Holmese než Petera Cushinga. Jakákoliv novější adaptace mi spíše připomíná svým zpracováním ne příliš dobře natočenou detektivku se zajímavou zápletkou. Žádný z novodobých Holmesů nedokázal být tak přesvědčivý jako Peter Cushing v této svojí roli. Mladý Christopher Lee působí dokonale aristokraticky,elegantně,jako pravý člen vyššího stavu,oproti slabošským a zdegenerovaným příslušníkům urozené rodiny Baskervillů zobrazených v jiných verzích této Doylovy novely. Mrazivá blata jsou jiná než kdekoliv jinde. Ač je na nich jasně poznat, že byly natočeny v ateliérech, mají v sobě jakousi zvláštní ponurost. Cáry mlhy zahalující a schovávající strašidelné prostředí starých ruin, ve kterých se kdysi odehrála děsivá vražda. Bezesporu neexistuje lepší filmové zpracování nejslavnějšího Holmesova příběhu,než tot od slavného Hammer studia.

Průměrná pohádka s jednoduchým dějem,na které mě zaujala jen jedna věc,a to že Králíčka hrál Mrkvička,tak sem chvíli přemýšlel,jestli v tom není skrytá nějaká analogie Mrkvička-Králíček.

Ach, Martine,Martine, kde Kamila s Pavlem pasou? Romana Zacha z Kamenice pryč nesou, ted ho baví veterina, se zvířátky je to prima. Ještěže jim zbývá Gita, ta hloupá nenasyta. Je vždycky plná veselí, milá jako tukan v pr*eli. Čestmír Mázl, to je pěknej grázl. Ve dne Gitě říká chci Tě, v noci potom s jinou dělá dítě. Aleš Čížek důchodce je vilný, rádce neomylný, za ženu má Vendulu, rozbijou si papulu. Prokop s Markétou má život jiný, tečou mu z ní pořád sliny. Jsou to lidé nemilí, ba co lidé,samí debili. < 24.1.2010> Vím, že už tam tyhle postavy dávno nejsou, ale odmítám se mučit dalšími díly, abych mohl aktualizovat komentář.

Dokument o ruské revoluci složený výlučně z archivních záběrů doprovázený anglickým komentářem(aspon v moji verzi filmu). Mezi komentářem a filmem je celkem zajímavý kontrast v nahlížení na dějiny. Jelikož film byl sestříhán ze starýžch záběrů v Sovětském svazu, je na něm poznat,že měl sloužit sovětské propagandě. Z komunistů dělal dokonalé hrdiny a z odpůců revoluce se stali nelidské zrůdy. Komentář,který doprovází celý film se vždy ke každému titulku vyjadřuje a uvádí na pravou míru, jak to s tou či onou osobou bylo doopravdy. Toto je jeden z nejlepších dokumentů a filmů o ruské revoluci.

O druhém dílu Ivana Hrozného platí do určité míry to samé jako o části první. Architektura, svícení, detaily lidských tváří, to vše využil Ejzenštejn již v prvním díle. Odlišnost mezi oběma filmy se odehrává na úrovni děje a samozřejmě i použitím barevné sekvence v druhém díle. Děj druhého snímku se soustředí více na osobu cara a prohlubuje psychologickou hloubku jeho postavy. Nenajdeme zde už velkou bitevní scénu jako v prvním díle. Důraz na osobnost caram především carova chorobná nedůvěra ke komukoliv jinému, než je on sám, dělá z filmu spíše psychologické drama, kde má velký vliv na napětí nasvícení detailů tváří (Efrosinija Starickaja vypadala místy přímo jako ďábel). Barevná sekvence hostiny s tanci díky všudypřítomným odstínům rudých barev vytváří dojem hluboké dekadence a neřestného úpadku a všemu vévodí car Ivan na trůně.

Ejzenštejn v Ivanu Hrozném se v jistém smyslu neposunul od Alexandra Něvského dál ve svém uměleckém vývoji. Tím myslím především v soustředění se obrazu na detaily tváří herců podkreslených hudbou Sergeje Prokofjeva (narozdíl od Alexandra Něvského na mne zde nepůsobí tak disharmonicky), kde dialogy někdy působí jako pouhý doplňující prvek. Dojem patetičnosti hereckého projevu dotváří svícení mizanscény, jež utváří pocit napětí. Podobnou funkci mělo i světlo v expresionistických filmech, s rozdílem toho, že bylo namalované na kulisách. Ejzenštejn uplatňuje hru se stíny v kombinaci s hieratickou perspektivou (stín Ivana Hrozného je několikrát větší než diplomata, s nímž jedná). Zmíněnou perspektivu využívá také v samotném závěru při detailu na jeho tvář, za níž jde v pozadí procesí. Expresionismus mi i vzdáleně připomínala architektura některých budov ve filmu(viz carův palác), jejichž stěny jsou někdy vystavěny do nezvyklých, pokřiveně vypadajících tvarů.

Epsteinova Krásná Niverňanka působí trochu rozporuplně. Sociální tematika o ztraceném chlapci,který nalezne domov u vorařského kapitána Louveaua.Samo technické zpracování je prakticky bez chybičky. Bohužel technické zpracování shazují výkony některých herců. Herec,jenž hraje již 17letého mladíka, hraje s tehdejší hereckou manýrou unylého nyvého pohledu,který vystihuje všechny jeho psychické stavy a ,jak správně poznamenala kamarádka, silně připomínal mentálně zaostalého člověka. 17 letá dívka zase nevypadala na 17,ale mnohem více spíš přes 30. Její hysterický jekot v podpalubí u okénka nikdo v sále už nevydržel a dostala právem zasloužené ovace v podobě mohutné salvy smíchu. Ale celkový dojem z filmu je lehce nadprůměrný,hodně ho zvedá hudební doprovod klavíru v promíací síni Ponrepa.

Dokument o legendě francouzských grotesek Maxu Linderovi, vytvořený především ze sestříhaných úryvků Linderových filmů a s komentářem namluveným LInderovou dcerou Maud. Maud Linderová sama svého otce nepoznala, narodila se pouhý rok předtím, než oba její rodiče spáchali sebevraždu. Kariéra velkého komika je popisována se zápalem,a však s citlivým přístupem, patrně silně ovlivněným touhou dcery poznat svého, kdysi slavného, otce. Přesto Maud Linderová neupadá do laciné sentimentality a životní dráhu otce popisuje vtipně, s nadhledem a přiměřeným odstupem.

DeMille sice natočil remake svého vlastního filmu, ale tyto dva filmy jsou každý úplně jiný, zatímco stará verze je rozdělená na dvě části, jedna ze starého Egypta a druhá ze "současnosti", kdežto verze z roku 1956 je jen o životě a skutcích Mojžíše. Musím uznat, že tento film se mi líbil, byl celkem zajímavě natočený a po formální stránce bych ani nevěděl co vytknout, Hestona mám rád jako herce(když pominu to co sem viděl v Bowling for Columbine) a nepamatuju si, že by mne jeho herecký výkon kdy zklamal. Ale tím, jak se DeMille soustředil na svoje monumentální scény s mnoha a mnoha komparzisty, snažil se oslnit zdobností, místy už přeplácaností, tak se film prakticky odcizil lidským emocím a zůstala z něho jen pompézní, vychloubačná slupka, jež se snaží diváka za každou cenu ohromit. Emoce, které postavy projevovaly, mi připadaly místy projevované příliš nepřirozeně, nevěrohodně. Celé to působí jako oživlá ilustrace Bible, obsahující pár věcí, jež by mi k Bibli neseděly. Především počáteční část, kdy se Mojžíš považuje za Egypťana a je zamilovaný do princezny. Mnohem lepší historický film je Ben Hur Williama Wylera. ten je takový mnohem lidštější, našel sem v něm emoce, jímž se DeMille tady odcizil, a celkově chování postav působí logicky a ne tak nesmyslně. Přes všechny možné zápory Desatera, ho považuji za kvalitní podívanou, protože biblické náměty se těžko zpracovávají tak, aby to pro obyčejného nevěřícího jako sem já bylo aspoň trochu zajímavé, což se DeMillovi podařilo. Edit: 16. 1. 2021 - taky se bavíte tím, jaké jste byli před 14 lety naivní jelito? Dneska v tom filmu vidím něco trochu jiného - ta nevěrohodnost a absence emocí tam stále je, ale nedocházelo mi, v jaké míře DeMillův film cílí na obeznámeného, věřícího diváka. Namísto civilního vyprávění sledujeme sérii symboly nahuštěných oživlých a patosem oplývajících tableaux ze života starozákonního proroka - co scéna, to pregnantní ilustrace původního příběhu z Bible. A pří vší té monumentálnosti a epičnosti film postrádá možnost, jak se jednoduše napojit na jednající postavy, kterým chybí prokreslené psychologická hloubka a motivace a celé vyprávění vyvolává podobným dojem jako série obrazů křížové cesty Ježíše Krista. Tak znovu nashle za 14 let.

Dle mého názoru jedna z nelepších Chaplinových grotesek. Chaplin v ní jasně dává najevo svou averzi k válce a to ještě v době,kdy se válčilo. Každá minuta je naplněná těmi nejšílenějšími gagy. Spoustu kousků,které Chaplin předvádí zde,předvedl pak i později v roce 1940 v Diktátorovi v úvodní scéně z 1.světové. Zajímavostí je,že v Československu,když se film po válce promítal,musely být z filmu vystříhány scény v nichž byli vyobrazeni staří mocnáři,protože bylo zakázáno zákonem je zobrazovat,byť v takovýchto směšných karikaturách. Je to typická ukázka Chaplinova génia,sociálního cítění a jeho lidské povahy. Nikdy nikdo co pamatuji nedokázal s takovým humorem zachytit ve filmu tak hrůzné ohavnosti ,jako je válka, s takovou dávkou sarkastického humoru.