Véča

Fantom opery z roku 1943 se v mnohém liší od svého staršího bratříčka z r.1925 s Lonem Chaneym.Zatímco starší verze byla laděna opravdu spíše jako horor znetvořený erik byl monstrum v pravém slova smyslu,tady je vše spíš lehce komediální se smutným koncem,působivými operními vložkami a Erik Claudin mi přišel vykreslený jako ubožák,který dokud nebyl znetvořen, pomáhal mladé zpěvačce nezištně a nikomu neubližoval,ale potom se pomátl a začal zabíjet,oproti verzi s Chaneym mi ho bylo i líto.Barva mi tady nepřišla jako dobré řešení,všechny barevné filmy tehdejší doby mi připadají jako vymalované pastelkami.A taky barva hodně ubrala filmu na atmosféře,jako černobílý by získal hodně na působivosti.Možná by si i zasloužil místy prostříhat,aby se zrychlilo místy moc rozvláčné tempo.Celkový výsledek ale o něco převyšuje věčná pokračování universalovských hororů s Frankensteinem a Draculou,proto dám 4*.

Batalión Přemysla Pražského je jedním z mála českých němých filmů srovnatelných i se zahraniční produkcí. Vypráví o dr.Uhrovi, kterému se zhroutilo manželství a který se dostane do prostředí pražské spodiny (příběh byl natočen podle skutečného životního příběhu skutečného dr.Uhra). Architektu Mecerovi se ve spojení s kameramanem Jaroslavem Blažkem podařilo bezchybně vykreslit prostředí doupěte nejnižších společenských vrstev. Záběry exteriérů mají i jako další filmy té doby dokumentární hodnotu, kvůli svému zachycení drsného prostředí staré Prahy. Celý film je prokládán prolínacími záběry (dr. Uher vidí v opilosti bílé myšky apod.), trošku mě mátly části, kde si doktor Uher představoval co udělá a nakonec to dopadlo úplně jinak (scéna,kdy doktor nalezne manželku v náručí milence). Celá výsledná směs působí místy snad až příliš naturalisticky. To ale jen umocnilo dojem který ze mě po shlédnutí filmu zůstal. Celkově tak za 4,5*.

Přestože většinou slýchávám o české němé filmové produkci ne zrovna to nejlepší,Pražští adamité jsou výjimkou,bohužel potvrzující pravidlo.Josef Vošalík si v Adamitech zahrál patrně první dvojroli v českém filmu.Na tehdejší dobu kamera používá celkem vyspělé triky-dvojexpozice ve scénách,kde se objevuje pan Šťovíček a Véna Vodopich současně,ale také relativně pohyblivá kamera,která díky častému pootáčení sleduje postavy, aniž by bylo třeba přejít do nové scény.Kameramani Karel Degl a Václav Munzenberger,aspon dle mého názoru, často střídali různé způsoby záběrů,od detailů a polodetailů až po celkové záběry.Jejich práce je ale také historickým dokumentem, zobrazujícím dnes už neexistující části ještě císařské Prahy,která pro dnešního člověka zavání určitou romantikou a nostalgií světa,kde ještě není celý život prožitý ve spěchu,že z něj člověk vlastně nic nemá.Oproti mnohým americkým groteskám,jejichž humor byl hrubý a často založený na ubližování druhým,se tento snímek nese v milém nenásilném duchu příjemného a milého humoru,který dokáže pobavit a pohaldit na duši i po tolika letech od svého vzniku.

Intolerance je beze sporu vyvrcholením Griffithova tvůrčího umění. Spojení čtyř zdánlivě odlišných příběhů s ústředním motivem marnosti a zmaru lidského konání,a špatným koncem, kromě příběhu ze současnosti. Prolínání jednotlivých časových rovin působí dodnes místy dost chaotickyhlavně v závěrečných sekvencích filmu,kdy se prolínají pořád rychleji,dokonce byl film jednu dobu puštěn do distribuce sestříhaný tak,že každý byl každý příběh vyprávěn samostatně bez prolínání. Masové scény ze starého Babylóna jsou značně podobné s italskou Cabirií. Stavbou mohutných kulis a následným neúspěchem filmu vyčerpal Griffith své finanční zdroje,tak,až neměl dost peněz na jejich zbourání,proto pak vévodily ještě po několik desetiletí Hollywoodu. Monumentální bojové scény si v ničem nezadají s dnešními filmovými souboji. Na svoji dobu dobře provedené souboj místy až příliš detailně zábírají mrzačená těla,na nichž je evidentní,že se v průběhu souboje změní ve figurinu(na dnešní dobu úsměvné,ale tenkrá celkem slušný filmový trik). Tenhle film miluju pro jeho nápad,humanismus a určitou naději v budoucnost. Griffith trochu napravil reputaci z rasistického Zrození národa a dokázal,že jeho reputace je opravdu zasloužená.

Mary Poppins jsem jako dítě opravdu miloval.Svět počátku 20.století,bohužel v trochu kýčovitých barvách,které mi už dnes po letech začínají vadit.Samotná Mary byla žena s fantazií ostře kontrastující s chladným panem Banksem a paní Banksovou,zajímající se jen o hnutí sufražetek.Bezedný kufr mi přišel jako až příliš očividně převzatý nápad z filmu G.Meliese Le Locataire diabolique,kde i některé vytažené kusy nábytku jsou téměř identické.Akorát sem se ve svých 6 letech divil,že neumím létat,když se směju jako blázen...:)

Děj,pokud se to tak dá nazvat,se točí okolo výbuchu auta a roztrhání a následném skládání dohromady jeho posádky. Není z toho cítit to správné nadšení pro věc,spíš jsem měl pocit,že se tvůrci pokusili natočit něco takhle "zvláštního", protože jim šlo čistě o zisk.Chyběla tomu meliesovská pohádkovost nebo Porterova akce a napínavost děje z VŽL.I tak téměř každý film s aspoň minimálním nápadem v té době měl význam pro další vývoj filmu vůbec.

"Demolice zdi" je film typický pro první filmové pokusy bratří Lumierů,pro dnešního člověka je nepochopitelné,proč takovou věc natáčet.Lidi v tehdejší době netušili ještě možnosti filmu,a jako dítě když dostane novou hračku,prováděli nesmělé pokusy.Jediná zajímavost na tomhle snímečku je,že si Lumierové uvědomili,že můžou pustit filmový pás pozpátku, takže z prachu najednou sama vstává zeď.V dnešní době nejde objektivně ohodnotit.

Další z kouzelných příběhů kouzelníka Meliese připomíná klasické pohádkové téma-krásný princ zachraňuje princeznu, pomůže mu při tom ježibaba,která ho po zbytek filmu pronásleduje.Jako v Modrovousovi byl nezvykle velký klíč,tady zase musel být zvětšen čtyřlístek,aby při Meliésově stylu natáčení byl vůbec vidět.Děj působí tak jako by dnešní pohádku průměrné délky zkrátily na nějakých deset minut.A ke všemu je vše tak fantasticky naivně zpracované-zlatým hřebem pro mě byla čarodějnice letící na koštěti- s dávkou fantazie a hravosti,jaká se dnes už žádného filmaře jen tak nenajde.

Jeden z filmů,kde se Oliver Hardy objevil bez Stana Laurela,v roli taxikáře, kterými vedle postavy "Olieho" docela chyběl. Celý děj je prostý a jednoduchý,ale nechybí mu rychlý spád ani spousta vtipu,bohužel však postrádám,to co jsem si tak oblíbil u Charlieho Chaplina-jakákoli absence kritiky,ať sociální, nebo jakékoli jiné,a nějaká hlubší myšlenka.I tak je krátký děj groteskz přeplněn takovýn množstvím gagů a komických situací,že sem se snad ani chvilku během filmu nepřestal smát.

Od tohoto filmu jsem si představoval Fantomase,jako zloducha podobného tomu,kterého zná téměř každý z filmů s Louisem de Funés,ale první minuty mě vyvedly z omylu.Oproti verzi z šedesátých let není Juve poletený a cholerický a novinář Fandor není takový elegán a hrdina a je spíše podobnější obyčejnému člověku,i když velice inteligentnímu a důvtipnému. Hlavní věc,kterou jsem si nedokázal do té doby představit, bylo,že by se Fantomas mohl někde objevit bez své typické ocelově šedé masky.Další věc byla absence Fantomasovo technických vymožeností a "hraček".Místo toho si vystačí s mnoha rozličnými způsoby nalíčení a masek.Přes některé opravdu přehnané grimasy se výkony herců pohybovaly v přijatelných mezích.V samotném ději jsem se těžko orientoval, byl rozdělen celkem na tři části a návaznost mezi nimi se sledovala s menšími problémy, najednou se objevovali hrdinové,na místech,o kterých nebyla předtím ani zmínka s lidmi,o kterých taky nebyla řeč.Moji verzi filmu doprovázela příjemná nerušící hudba,místy ale trochu příliš jednotvárná.Kamera je téměř po celou dobu trvání filmu statická snad jen v jedné,dvou scénách se o něco pootočila.