maruli

Léta jsem měla tenhle film zaškatulkovaný v rubrice ‘neuvěřitelná blbost o malým pošahanci a ještě pošahanější matce‘, myslím, že mi bylo 17, když jsem film zkoukla, a VÁŽNĚ jsem ho nepochopila. Ani trochu. Přičítám to tomu, že jednak jsem tehdy pro samou snahu být mladistvým intelektuálem neviděla na oči a jednak nevim, jestli jsem vůbec koukala očima nebo kolenem. Nicméně, najednou kouknu na csfd a říkam si neni možná! Ani jeden z těch, na jejichž názor tu dám, nejde pod 4 hvězdy. A tak jsem se konečně podívala znova. A pořádně. Takže, Grantovi to neuvěřitelně sedlo, nejsem přesvědčená, že je herec mnoha poloh, ale nějakým zázrakem se pro něj vždycky najde role ve (alespoň pro mě) filmových peckách (lucky bastard). Ke konci filmu jsem s hrůzou zjistila, že malej pošahanec je mi sympatickej, že mu dokonce fandím a mám ho ráda (sic!), pošahanou matku, pravda, o dost méně, ale všechno dohromady to tak nějak zafungovalo a já sedím, bradu u kolen a říkám si wow. V rámci žánru pro mě jasná stovka. P.S.: Teď už jenom zbejvá, abych se zejtra vzbudila a zjistila, že mam ráda Bon Joviho! :-P :-)

Láska na první pohled. Není jiného seriálu (tedy, kromě trpajzlíka a medvědů, ale ty jsou jiná kategorie), na který bych se i podesáté tak těšila, hlášky nesmrtelné, situace /BOŽE, ty situace!!/, do kterých se hlavní hrdinové dostávají, naprosto neuvěřitelné, absurdní, k popukání. Jste-li kuřák a alkoholik, beznadějný neurotik, životní smolař, hluboko uvnitř cíťa a trochu pitomec jako já, pak se taky zamilujete. :) Ústřední trojka - Bernard (Are they real leather? – They’re real Dickens. –I need to know if they’re real leather, they have to go with my sofa. I’ll give you 200. – 200 what? – 200 pounds! – Are they leather bound pounds? – No! – Sorry. I need them to go with my wallet. Next!), neuvěřitelně sprostý zlý mračoun, kterému brzy začnete zcela nepokrytě fandit, protože jakkoli je strašnej, je to miláček; Manny (Look! I’m a prostitute robot from future!) úžasné ťululum, které je vlastně ze všech nejrozumnější (až na to, že si k snídani dělá z pečiva vojáčky - No, don’t take the colonel! It’ll upset the rest of the men.); Fran (Emm, do you ever get bored? Feeling this .. good all the time?), ironická, skeptická, přeci naivní, roztomilá alkoholička s věčnou smůlou na chlapy (It might be a bit of a shock but you are.. No, a question. What do the following people have in common? Elton John, Ian McKellen, Jean-Paul Gaultier. – Well.. They’re all fabulous.), proč je mi to tak povědomé :)), zkrátka koktejl, který možná nevypadá moc vábně, ale jak ho ochutnáte, pochopíte :) Mimochodem, LifeCry musí bejt pecka ;))

Znáte ten pocit, kdy se dokoukáte a říkáte si, že byste se podívali znova a znova, protože byste si nejraději zapamatovali každou větu, každé slovo? Protože máte strach, že vám něco uteklo? Film až neuvěřitelně milý a já se na konci přistihla, že zamačkávám kroupu a zároveň se mi na tváři rozlévá ten převelice spokojený úsměv a je mi dobře na duši. Jak to tenhle hořkosladký filmek udělal? Věru nevím, ale pohladil, pobavil, posmutnil, povzbudil - a moc se líbil. A já si tak říkám, že jestli jsou aspíci jako Max, ať s tím léčebným vynálezem ještě chvíli počkají..tedy, za předpokladu, že našli svou Mary. Btw. jakkoli sentimentální a vyděračské Tears For Max jsou, mě prostě neuvěřitelně dostaly. Geniální. "Dr. Bernard Haselhof says my brain is defective but one day there will be a cure for my disability. I do not like it when he says this. I do not feel disabled, defective or in need to be cured! I like being an aspie. It would be like trying to change the colour of my eyes."