Guldur1

Duna Denise Villeneuve je z mého pohledu perfektní kombinací chtěného a možného. Knižní předloha Franka Herberta totiž představuje žánr scifi z úplně jiné perspektivy, než většina jeho předchůdců i následovníků, včetně jeho syna, který se se svým kolegou Kevinem J Andersonem snaží mluvit do všeho, co se Duny v posledních 20 letech týká, včetně aktuálního filmu. Ne snad, že by knižní předloha byla nezfilmovatelná, ona není zfilmovatelná tak, aby měla šanci u mainstreamového diváka, ostatně "dunnies" vedle "trekkies" a fanoušků Star Wars zkrátka nevidíte, jelikož Duna není vystavěna tak jednoznačně, vizuálně a epicky, jako ostatní podobné velké scifi příběhy. Je proto velký rozdíl filmovat Dunu v 70., 80. a 20. letech, filmové diváctvo, estetika nazírání a obchodní modely filmového průmyslu jako takového. Denis Villeneuve tak měl poměrně složitou situaci už na začátku filmování - na jedné straně jeho představa dokonalé a předloze maximálně věrné Duny, na straně druhé produkce Legendary, která chce vidět plné kinosály a prodaný merch, no a aby toho nebylo málo, třetím hrotem trojúhelníku je právě Brian Herbert a Kevin J Anderson, kteří byli ochotni podstoupit práva jen za předpokladu, že se budou moci spolu podílet. Z tohoto spletence zájmů vytvořil režisér z mého pohledu maximum možného a pokračuje v nejlepší tradici svých vizuálně poutavých a postupně rozvíjených téměř až taktilně působících filmů, jako Arrival nebo Blade Runner. Opřen o skvělé herecké výkony (za mě zejména Rebecca Ferguson) a dlouhé budování atmosféry, podpořen dokonalou technickou stránku filmu, mohl přes nutné příběhové zkratky a úlitby předvést svoji vizi velké pouštní krize (resp. jejího začátku) říše Shaddama IV. Film je to úchvatný i tím, že Hanz Zimmer rezignoval na epické orchestrální postupy a vlastně jen akcentuje a podporuje epicky výrazné momenty filmu např. přílet vévodské rodiny na Dunu působí v prvních pár taktech až komicky, než se téma plně rozvine do monumentálního nástupu, kdy propojí chuť Atreidů podstoupit novou výzvu i nadšení obyvatel, že se naplňuje proroctví zaseté benegesseritskou Missionarii Protectivou či elegie po dobytí Arrakénu. Duna je ve Villeneuveho pojetí živoucí svět, kterého se téměř lze dotknout a který kamerou, nasvícením a zvukem prakticky dýchá divákovy za krk a který se snaží nadchnout, jak skalní fanoušky, tak i fanoušky velkofilmů, což se pochopitelně neobejde bez kompromisů, ty jsou však, jak už jsem naznačil výše, pochopitelné a asi i očekávatelné. Přesto pokud na vás svět Franka Herberta jakkoliv působí či vás oslovuje, film si nemůžete neužít a pokud k tomu máte rádi vizuální styl Denise Villeneuveho, pak vám i dvou a půl hodinová stopáž uteče jako nic. Já osobně bych si dal druhý díl, hned po projekci prvního, jak dobře mě Duna dokázala vtáhnout. Největším překvapení filmu, se ale za mě neodehrálo na plátně, ale mimo něj, kdy mi došlo, že v zásadních příběhových momentech, které je nutné opřít o velmi osobní herectví, od sebe David Lynch a Denis Villeneuve vlastně vůbec nebyli daleko, což jen ukazuje, že problém skoro 40 starého předchůdce je hlavně ve slabší produkci, než v samotné režii. Duna tak vlastně místo sváru či konkurence dvou přístupů přinesla z mého pohledu velké smíření.