blixadovan

Lepší začátek filmové kariéry si lze jen těžko představit. Suverénnost, s jakou divákovi Jim Jarmusch předhodil trojici loserů, kterou místy až dokumentárním způsobem pozoruje, je odzbrojující. Je jasné, že tento film nemusí sednout každému, a ne každý ocení nejvtipnější a koneckonců i nejlepší scénu, kdy se u Willieho doma staví Eddie a popíjejí pivko. Už zde se objevují Jimovo charkteristické zatmívačky a jasný důraz kladený na hudební složku filmu. Pointa je ovšem parádní.

Neskutečně minimalistická záležitost, která však ani na chvíli nenechá oka diváka odpočinout, stále je na co se koukat, paradoxně i v těch momentech, kdy se zdánlivě nic neděje. Jednu z mnoha hlavních rolí zde hraje v čase se měnící okolí obklopující hlavní hrdiny. To, jakým způsobem se do rolí "obuli" neherci Tom Waits a John Lurie, je fantastické, věřím jim každičký pohyb, každičké slovo, nic nepůsobí uměle, instantně. Jako už obvykle u filmů Jima Jarmusche je průvodní hudební složka famózně "atmosférudotvářející". Jeden z Jarmuschových vrcholů.

Příjemný komorní příběh dvou vzájemně se odcizujících bytostí, který mě odzbrojil svojí upřímností, uvěřitelností a skvělými hereckými výkony Karla Rodena a Lenky Vlasákové. I přes obrazovku (plátno) bylo hmatatelné vnitřní pnutí Kryštofa například ve chvílích, kdy nemohl realizovat svou práci a musel se opakovaně přizpůsobovat přání klienta. Stejně tak byla fyzicky velmi nepříjemná scéna návštěvy Terezy u gynekologa...

Tak rád by byl Ondříček vtipnej a tak moc mu to nejde. Z filmu cáká na sto honů úporná snaha o vytvoření jakýchsi "hlášek", ale divákovi je místy až trapně za režiséra. Hloupý děj, hodně prazvláštní herecké výkony dvou hlavních protagonistů nebo spíše podivné jednání jejich postav. Vše zachraňují tradičně výborný Ivan Trojan, Vladimír Dlouhý a sebeironický Jan Tříska.

Knižní předlohu jsem bohužel nečetl, na druhou stranu jsem nebyl alespoň ovlivněn a k filmu přistupoval tak nějak panensky. Nejvíce unešen jsem byl z Oldřicha Víznera, který je v roli Saturnina neodolatelný. Film je pěkně stylizovaný, hravý a nenucený. Do jaké míry se drží či nedrží své předlohy nejsem schopen posoudit, ale troufnul bych si tvrdit, že dialogy vesměs zůstaly beze změny. Vzhledem k oné záměrné stylizaci do úst hercům padnou přesně.

Vladimír Michálek potvrdil, že je to jeden z nejtalentovanějších současných českých režisérů, který bravurně ovládá zejména práci s herci, vyjímku potvrzující pravidlo je představitel manžela Veroniky Žilkové. Bravurní herecký výkon zde předvádí Bolek Polívka, který potvrzuje, že je skutečně fenomenálním hercem s velmi širokých záběrem a je velká škoda, že nedostává mnoho takovýchto, řekněme, vážných rolí. Byl jsem velmi potěšen, že film má začátek, prostředek a konec, což nebývá pravidlem v českých filmech poslední doby. Postava faráře Holého je neobyčejně silná, plastická a skutečně lidská (ať už to zní jako klišé či nikoliv). Co je však smutné, že boj s úředním šimlem je i v současnosti marný a ubíjející, komunismus, nekomunismus.

Jsem spokojený s tím, že si režisér vybral jako ústřední linii příběhu vnitřní svět Iana Curtisa a vývoj kariéry Joy Division byl trochu potlačen. I když, ona vlastně své největší slávy dosáhla až po zpěvákově úmrtí. Srovná-li si člověk živá vystoupení kapely ve filmu s autentickými, je jasné, že se filmařskému týmu podařilo vytvořit téměř dokonalou kopii. Jediné, co mi na filmu vadilo, bylo to, že ve skutečnosti Ian Curtis nebyl takový hezounek a na první pohled byl tak trochu "vyšinutý" (jakkoliv to slovo zní hloupě). Hudba je geniální, stejně tak jako texty, to je nezpochybnitelné!

Film stojí a padá s dobrými hereckými výkony neokoukaných představitelů hlavních rolí a jejich diaolgy, které jim jdou z pusy. Troufnul bych si také tvrdit, že značná část dialogů byla čirá improvizace, což lze přičíst k dobru. Děj však plul stejně rychle jako kanoe s Tomim na kormidle, taky spousta zbytečných záběrů, tedy spousta vaty. Kvalita zkuku byla mizivá, často nebylo pořádně rozumět, doprovodná hudba moc řvala, ale byla příjemná. Slušně udělané cappuccino na domácím kávovaru, spíše než výborné presso v italské kavárně.

Kongeniální spojení vizuální a hudební složky s jedinečným projevem Juliette Binoche. Film dokáže to, co málokterý - nechá diváka totálně se ponořit do atmosféry snímku, stejně tak jako do psychického rozpoložení Julie. Ve své tragičnosti je příběh naplněn ohromnou dávkou optimismu a naděje do budoucnosti. Pro mě jeden z nejlepších evropským filmů všech dob.

Krásný příběh, krásný vhled do duší dvou zdánlivě osamělých lidí. Krásné barevné ladění, krásná hudební složka, krásná Irene Jacob.