RUSSELL

Docela mě mrzí, že restart Fantastic Four selhal. Lepší origin hlavních hrdinů snad ani nešlo pro filmové účely vymyslet a herci byli také vybraní ideálně, ale na druhou stranu film hrozně sráží nekonzistentnost, která se projevuje zejména ke konci. Až do finální bitvy jsem byl vyjma pár věcí velmi spokojen s pojetím příběhu. Chvílemi to bylo překvapivě i slušně temné a určitě cením snahu pojmout to jinak, než předešlé filmy, ale bohužel to nakonec tak úplně nevyšlo. Finální bitva s Doomem je pouhý digitální bordel, při jehož sledování mi došlo, že obrovský potenciál byl spláchnut do záchodu. I tak ale určitě neházím Fantistic Four do odpadu. Rozhodně jsem se nenudil a z kina jsem odcházel relativně spokojen, ale po druhé domácí projekci už prostě některé ty blbosti a přešlapy nejdou jen tak přejít a já vidím problémy i jinde, než jen u nezvládnutého závěru. Navíc nechápu, proč to má jen něco málo přes hoďku a půl. Už se asi nedozvíme, jak by film vypadal nebýt těch tvůrčích neshod mezi Foxem a Joshem Trankem, ale docela věřím, že by výsledný produkt byl přinejmenším něco, na čem by se do budoucna dalo stavět, jelikož určité prvky filmu jsou výborné. Fantistic Four ale bohužel selhává jako celistvá jednotka a tím potápí i vše pozitivní, co obsahuje. Být tohle pilotní epizodou seriálu, tak to není ani zdaleka takový průser. Jako blockbuster se 120 miliónovým rozpočtem to ale prostě obstát nemůže, kór když některé triky kvalitou zpracování připomínají spíše TV produkci, což je neodpustitelné. Škoda promarněného potenciálu.

Solidní minimalistické konverzační drama od mistra Hitchcocka, které se celé odehrává na člunu, kde se po potopení lodi ocitá zajímavá směsice přeživších a ještě jako bonus Němec z ponorky, která měla potopení lodi na svědomí a sama pak také ztroskotala. Díky skvělému scénáři jsem se ani chvíli nenudil, naopak jsem byl nucen přemýšlet nad tím, jak bych se já sám zachoval v podobné situaci. Finální lehce válečná scéna je pak parádní třešnička na dortu. Dost mě pobavilo i klasické cameo samotného Hitche, jenž se dokázal elegantně vecpat i na palubu člunu, aniž by byl jedním z pasažérů.

Klobouk dolů před bratry Russoovými, povedlo se jim ukočírovat zdánlivě neukočírovatelné. Nechci ani pomyslet, co by s touhle látkou provedl Zack Snyder. Marvel Cinematic Universe je ale naštěstí v dobrých rukách. Karty jsou rozdány, vše je do puntíku promyšlené, nitky napojené, skládačka poskládaná. Pokud sledujete cestu filmového světa Marvelu od jeho prvopočátku, tak to vše vstřebáte a budete se královsky bavit. Mnoha lidem se již přehlcenost komiksovými filmy zajídá, já si rád přidám. Ty 2-3 kvalitní marvelovky ročně si budu na svůj talíř servírovat s velkou chutí i nadále. Žijeme ve zlatém věku komiksových filmů a ačkoli DC nestojí ani za řeč a jejich snaha vše rychle splácat a všechny dohnat je marná, Marvel a X-Meni sypou jednu pecku za druhou a zatím to nevypadá, že by jim docházela šťáva. Zejména Marvel točí Občany Kaney komiksových filmů a Avengers: Infinity War je opět trefou do černého a dalším posunutím laťky, která už tak ční ve výšinách. Tohle je opravdu obří kolos a ten počet všemožných charakterů pod jednou střechou by se už mohl zdát příliš, ale jde jen o další krok v překonávání sebe samého. I já jsem se malinko obával, jak tohle zvládnou ukočírovat, ale zas tolik jsem si tím hlavu nelámal a věřil jsem, že z toho vyleze další zdařilá komiksová jízda. A udělal jsem dobře. Všechny postavy dostaly ideální porci prostoru, nikdo není příliš upozaděn, ani moc nevyčnívá. Konfrontace různých charaterů, často z odlišně laděných filmů, funguje na výbornou. Mix akce, humoru, vážnosti a osudovosti je vyvážen tak akorát a rozhodně nepůsobí jako pěst na oko. Asi ani nedokážu vyzdvihnout jednu postavu, která by mi z toho vybočovala. Všichni mají své místo a plní svou úlohu jak mají, aniž by ztráceli svá specifika, nikdo nedělá kompromis na něčí úkor. Pojítkem toho všeho je Thanos, který se konečně po letech náznaků a vykukování ukázal v celé své parádě a naplnil velká očekávání. Nahlédneme mu do mysli, okusíme jeho rozpolcenost a pochopíme, o co mu jde a proč to dělá. Thanos je výborný záporák, jenž není pouhým ztělesněním bezdůvodného zla, ale má jasně vykreslený charakter a jeho motivace dávají smysl. Svým způsobem mi trošku připomněl Magneta, ten ale balancuje na hraně záporáka a antihrdiny, kdežto Thanos je arcilotr jak vyšitý. Příběh se do jisté míry drží klasické šablony komiksových filmů, ale na druhou stranu obsahuje i dost jedinečných a překvapivých momentů, které v určitých chvílích převrací to, na co jsme běžně v těchto filmech zvyklí. Dvě a půl hodiny stopáže jsou vytěženy na maximum, nic se zbytečně nenatahuje a většinou se přechází rovnou na věc, ať už jde o hromadu akčních scén anebo dialogové pasáže, jenž posouvají příběh o kus dál. Vše prostě šlape jak švýcarské hodinky. Už teď se těším na další kapitolu a věřím, že Marvelu jen tak nedojde dech. Snad Thor: The Dark World i nadále zůstane jedinou kaňkou na jinak čistém listu filmového seriálu za miliardy s názvem Marvel Cinematic Universe. Pokud jste fanoušci komiksovek, nebo jste k nim alespoň otevření, tak vás to nezklame. Ovšem zaryté odpůrce to o své kvalitě nepřesvědčí.

Já mám tu Emmerichovo nenáviděnou „Zillu“ rád. Jako malý kluk jsem tenhle film doslova žral, což už tak úplně neplatí, ale i po těch 20 letech jde stále o zábavný kaiju flick, na který se vždy jednou za čas rád podívám. I přes delší stopáž film odsýpá, děj je dostatečně poutavý, efekty jsou obstojné a postavy sympatické. Takový ideální oddechový snímek na nedělní odpoledne. Zapínat mozek není třeba.

Jeden z nejlepších životopisných filmů, jaký kdy byl natočen. Tvůrci filmu plně pochopili Andyho Kaufmana a vytvořili tak skvostný pomník jeho života a odkazu. Oceňuji, že látka je předkládána s dostatečným odstupem, aby si divák mohl sám vytvořit svůj vlastní obrázek o tom, kdo byl Andy Kaufman. Není nám na sílu tlačeno, abychom si mysleli to a to, je na každém, co si z filmu odnese a jak bude na Andyho nahlížet. Asi ne každý dokáže jeho tvorbu docenit, ale rozhodně není pochyb o tom, že šlo o velkého inovátora zábavního průmyslu, jenž dělal za každou cenu věci po svém. Jim Carrey zde předvedl dle mého názoru nejlepší herecký výkon své kariéry a je až k neuvěření, že za něj neobdržel nominaci na Oscara, rozhodně si ji zasloužil. Man on the Moon je neobyčejný film o neobyčejném člověku od neobyčejného režiséra s neobyčejným hercem v hlavní roli. Andy Kaufman je jen jeden... a stejně tak Jim Carrey.

Pravděpodobně nejnudnější film, co jsem kdy viděl. Zhruba v polovině jsem to vzdal a přestal jsem se snažit dávat pozor. Režisérčina autoterapie na mě ani trochu nezapůsobila, nechala mě naprosto chladným a málem mě i unudila k smrti. Ani pěkná kamera tohle úmorné nic nevytrhla. Naprostá ztráta času.

‌Zajímavá filmová hříčka. Lehce artové béčko s vyššími ambicemi, než bylo zapotřebí. Dominantní složkou filmu je skvěle zvolený soundtrack a tísnivá, místy až snová, atmosféra. Tvůrci věděli, jak správně navodit znepokojující náladu a zejména scény ve zdánlivě prázdném městě, kde se sem tam někdo potuluje, jsou vskutku působivé. Herecké výkony jsou samozřejmě úsměvné, bez toho by to snad ani nešlo, některé postavy jsou ale rozhodně pamětihodné. Vrcholem filmu pro mě byla scéna v kinosále, jenž mi svým provedením připomněla jednu legendární scénu z Hitchcockovo Ptáků. Po celou dobu jsem dumal nad tím, co se tam sakra děje, a i když film na mnoho otázek nakonec odpoví, po skončení ve mně stejně zůstal pocit, že nemám ani páru, o co tam vlastně šlo. Ale to mi v tomto případě nepřišlo vůbec podstatné, hlavní je, že film není příliš zdlouhavý, díky čemuž nemá moc prostoru nudit. Navíc ty artové prvky v jinak totálně brakové látce jsou prostě fascinující a bavilo mě sledovat jejich prolínání. Rád jsem tuhle perličku viděl a doporučuji ji všem fanouškům pokleslé filmové tvorby a hledačům zapadlých braků. Messiah of Evil vás dost možná mile překvapí.

Tak takovýhle nerdgasm jsem nezažil ani nepamatuju. Těší mě, že Spielberg dokáže i po sedmdesátce přijít s takovouto peckou a naprosto mě odrovnat. Trochu jsem se obával, že film bude akorát plný easter eggs a nepřidá nic moc svého, ale naštěstí tomu tak není. V Ready Player One krásně funguje symbióza všemožných odkazů na popkulturu spolu s vlastním ksichtem, který dokáže být sám o sobě dostatečně inovativní a zajímavý. Ty easter eggs si ale samozřejmě nerd jako já užije nejvíc, o tom žádná. Co taky od kinematografie chtít víc, než Konga nahánějícího DeLorean, že?! Těch odkazů tam je opravdu hromada, nepůsobí však samoúčelně, nýbrž slouží příběhu. Všechny ty známé a milované postavy tam pouze nevyskakují náhodně jedna po druhé, jen aby tam byly, ale jsou plnohodnotnou součástí příběhu a světa. Ernest Cline je očividně srdcař, který měl opravdu chytrý nápad, jak vytvořit ultimátní geekovské nebe v jednom balení, za což mu jsem obrovsky vděčný. Při procházení The Shining jsem si regulérně ucáknul do trenek, skvělost! Ready Player One je kouzelný digibordel, který musí potěšit každou nerdskou duši.

Kdo čekal něco víc, než standardní coenovku, bude nejspíš zklamán. Já, jakožto velký fanoušek coenovských krimi thrillerů s hořkou příchutí, jsem byl naprosto spokojen. Jelikož mám Coeny nakoukané, tak pro mě byly některé zvraty a postupy v příběhu předem předvídatelné a dá se říct, že mě nic ve filmu nepřekvapilo, ale vůbec to nevidím jako nějakou obrovskou nevýhodu. Já si tento typ filmů prostě užívám a i zde jsem se výtečně bavil. Celý film v mých očích tak trochu ukradl sám pro sebe Oscar Isaac, a i když se zde objevuje jen krátce, obě scény s ním jsou pro mě highlightem celého filmu. Ve výsledku jsem tedy rád, že tenhle zapomenutý osmdesátkový scénář bratří Coenů nezůstal v propadlišti dějin a dočkal se svého zpracování.

Emocionální bahno, trauma, beznaděj a opět stoprocentní Phoenix. Film rozhodně nemá šanci oslovit širší publikum, na to je příliš brutální, nekompromisní a depresivní, ale své příznivce si určitě najde. Já tyhle filmy můžu. Sice po nich bývám ještě v horším psychickém rozpoložení, než obvykle, ale něco mě k nim pořád přitahuje a dokážu se do nich vžít, což někdy není nejideálnější, obzvlášť pokud se jedná o něco takto působivého a skličujícího. Příběh je velmi jednoduchý a ničím výjimečný, svým způsobem jde o klasické krimi okořeněné revenge thrillerem, ale to provedení zážitek posílá na vyšší úroveň. Precizní režie a působivá hudba, krásně podkreslující děj filmu, jsou mimo Phoenixův výkon jeho hlavní devízou. Film obsahuje několik opravdu výživně brutálních scén, zejména jedna konkrétní v úplném závěru se mnou trošku zamávala, ale i přesto mi přišlo, že to mohlo být klidně ještě brutálnější, některé scény byly trochu zkrocené, ale zase to bylo vynahrazeno neotřelými kamerovými a režijními postupy (jako například záběry skrze bezpečností kamery). Rozhodně to ale neberu jako nějakou velkou výtku vůči filmu, to už je asi spíš jen má deformace, přímého násilí tam bylo až až. Phoenix opět prošel kompletní fyzickou i psychickou transformací a stal se postavou, kterou ztvárnil. Joaquin tomu dává všechno a zajímalo by mě, jak dlouho se dá něco takového praktikovat, aniž by to člověka totálně nezničilo. Závěrečná scéna pak neotřele boří hranici mezi dobrým a špatným koncem. Každopádně You Were Never Really Here doporučuji pouze náročnějším divákům, kterým nevadí různé artové postupy a bahenní lázeň ve vyprázdněnosti a utrpení lidského bytí.