erased

Netflix jde sice s křížkem po funuse v době, kdy jsou bezpočty klonů Říma spíše na ústupu, ale v tomto už poměrně okoukaném žánru bohudík přicházejí alespoň s atraktivním prostředím, na kterém jako jediném poslední podobné série hodují. A nutno dodat, že vedle Vikingů přicházejí s prostředím pravděpodobně nejpřitažlivějším, dálný východ se svou zvláštní kombinací volnosti multikulturalismu a exotičností tradic a kraje jako celku si totiž stěží hledá konkurenci. Násilí v rámci nevídaného střetu barbarismu a rozvinuté kultury a okouzlující bojová umění se nejspíš jen tak neokoukají, ale je otázkou, nakolik se podaří udržet pozornost u stokrát viděných politických machinací a stokrát viděného softcore porna do dalších sérií. Navíc zde víc než kde jinde trhá uši univerzální šišlavá angličtina, kterou se rozhodli mluvit příslušníci všech zúčastněných asijských národů.

Who do you trust? Seriály s politickou tematikou možná patří mezi nejrozšířenější, avšak najít mezi nimi takové, které nejsou pouhopouhými vykonstruovanými příběhovými výmysly v politických kulisách, nýbrž se opravdu zabývají reálnou politikou, se prakticky rovná hledání pověstné jehly. Naopak špionážní seriály právě v tomto ohledu vynikají, ale je jich poskrovnu. Poměrně překvapivě je Úctyhodná žena kombinací obojího, a to jak po stránce obsahové, tak i formální. A zatímco je díky tomu ta první stránka vynikající, dost možná bezkonkurenční, ve druhé je zakopaný pes. Celému seriálu totiž především chybí tempo. To, na co je divák zvyklý u rozvážných a hutných špionážních thrillerů totiž z velké části nefunguje v politickém dramatu s příměsí mezinárodních špionáží a povinných rodinných problémů. O to víc je tento problém znát, že v takovém nepřehledném prostředí (a to ani nemluvě o nejednoznačnosti samotného konfliktu mezi Izraelem a Palestinou!) se pak informace a příběhové spojky zpravidla vyskytují jen v náznacích, a přednost se dává spíš audiovizuálnímu zpracování. O tom, stejně jako o samotném mrazivém příběhu, se ovšem nedá mluvit jinak než v superlativech. Souhra kreativních scén a záběrů, melancholické hudby a husí kůži nahánějícího děje plného opravdu zajímavých postav je totiž v televizi nevídaná. Jenže je to souhra, která po dokonalosti jen tápe, protože na to to v ní během těch osmi hodin až příliš často skřípe. It's a wonder we trust anyone at all. P.S. Je obrovská škoda, že do role bratra titulní postavy nebyl obsazen Jake Gyllenhaal.

Stokrát vyřčené mi nezbývá než trochu zklamaně kvitovat. Držet se Ayer jednoho konceptu a zběsile jej neměnit v každém jednotlivém aktu, mohl být Fury výjimečný, každý z těchto aktů má totiž něco do sebe. Mně sedlo především vše, co se odehrálo v prvních dvou třetinách, ať už zrovna šlo o správňácké zacvičování zelenáče, military akci s desítkytunovými monstry, nebo (a to především) zobrazení zhovadilosti a špíny války při socializaci s podrobeným národem a průjezdech zablácenými kovovými hřbitovy. Ani ta závěrečná přepálená akce mi nevadila, na to byla až příliš zábavná, a stejně jako celý film perfektně natočená, jenže především po tom lahodně cynickém, a přitom nejednou i dojímavém úvodu je to jako přesedlání z koně do eM čtyřky a celkový dojem takový šok prostě chtě nechtě lehce kazí. Nicméně díky brilantní filmařině každé ze zmíněných epizod spolu s vynikajícím castingem nakonec přece jen převažuje nadšení. Ostatně, první polovina je dost možná tím nejlepším, co se v ryze válečném žánru kdy objevilo.

Krimi-thriller ze staré školy s Neesonovým dobráckým samotářským strýčkem ze staré školy a v neposlední řadě i střídmou akcí ze staré školy. Není se tedy čemu divit, že při titulcích převládá pocit, jako bych tento film už někde viděl. Jedním z mála, co z této zajeté řady vybočuje jsou totiž jen povedení záporáci, a to včetně "you're a weirdo" Ólafssona. Proto rychle přejde počáteční zklamání z jejich uspěchaného odhalení a představení, a celý film vedle hlavní postavy beroucí si to nejlepší z noirových klasik táhnou právě oni. Ani to ale spolu se slušnou atmosférou nestačí na moc víc, než vytažení Náhrobních kamenů do úrovně nijak zvlášť působivého a poměrně zaměnitelného nadprůměru.

Haggisův návrat k příběhovým propletencům se rozhodně povedl. Na rozdíl od Crash totiž netepe do kontroverzních společenských témat, a tedy nijak je ani sám sebe neshazuje, ale je pouze prostou, snad až egoistickou uměleckou výpovědí. Ačkoli je tedy škoda, že princip meta-narace se dá odhalit nepřiměřeně brzy, jednotlivé příběhy a jejich závěrečné prolnutí v perfektní a i tak poměrně nečekanou pointu mají v tomto neprůhledném, kousavém a (přesto/proto) citlivém pojetí nečekanou sílu. Že se tedy autorovi podařilo ukočírovat takhle komplexní představení, kde všichni Oni i Ony září, kdy do sebe nakonec všechny dílky dokonale zapadnou, a to včetně těch, které se zdály být samoúčelnou sponou, a kdy si žádná z těch hereckých osobností nekrade film pro sebe a zároveň má kvanta prostoru na vyniknutí - to je úspěch, za který si Haggis konečně zaslouží ovace ve stoje. Jediné, co mi v nich zabránilo byla dvousečnost takhle promyšlené formy, kdy jsem se kvůli neustálému rachotu mozkových závitů málem nedokázal vžít do individuálních povídek a soucítit se všemi verzemi Jeho a Jí. Bohudík však v této rovině zachraňuje co se dá znovu mistrovská hudba Daria Marianelliho.

Očekávání nebyla u nového projektu Gideona Raffa vůbec malá, a Tyrant je ve svých nejlepších momentech dokonce i překonává. Bohužel ty slabší naopak vysoko nastavenou laťku každý díl podkopávají s takovou vervou, že ani povedená atmosféra a uvěřitelné prostředí fiktivní středněvýchodní země nestíhá napravovat dojmy. Seriál totiž vyniká právě tou hlavní premisou pokusu o zásadní politickou změnu ve státě plném konfliktu, která přestože chvílemi působí až příliš vykonstruovaně (proměna hlavní postavy z pediatra v profesionálního diplomata a nejvýznamnějšího hybatele dění v celé zemi je něco, nad čím jsem se až do konce první série nedokázal přestat usmívat) dokáže v nejsilnějších chvílích skvěle pálit nejen do jasného cíle v podobě zpátečnického východu, ale i do vlastních řad, ať už jde o růžové brýle turistů, konzumerismus, nebo světového policajta. Mezi tím se ale odehrává tolik ubíjejících, a hlavně nikam nevedoucích vedlejších příběhů s hromadou nevýrazných a nudných postav, že nezbývá, než kroutit hlavou. Seriálu určitě ani nepomáhá, že není příliš dramatický, naopak je vzhledem k měřítku dopadu zpracovaných událostí až překvapivě komorní a klidný, a ve chvílích, kdy se z tohoto suchého pojetí vzdálí naproti tomu zase působí zbytečně afektovaně. Námět je nicméně tak silný, že si druhou řadu nenechám ujít, zatím jsou však ty dojmy až příliš rozpolcené. A rozpolcenými zůstávají i po porkačování. Posun od rodinného politického pletichaření odehrávajícího se pouze v honosném sídle Al Fayeedů k vyhrocenější situaci na frontě je rozhodně dobrý tah, nicméně v hlavním městě Abbudin stále rpboíhají rodinná dramata, ze kterých div nekrvácí uši, takže by ani sebelepší dramatické pasáže z boje proti Kalifátu (jinými slovy ISIS) nedokázaly zachránit nevalné dojmy. A to ještě musím trudně dodat, že nijak výrazných kvalit nedosahují ani tyto části točící se kolem zarostlého Barryho, což není jen nevyhnutelný výsledek omezeného rozpočtu, ale i prostého faktu, že Gideon Raff nedokáže přijít se zajímavým průběhem událostí, které by u lákavého a aktuálního námětu udržely pozornost.

Historická freska je žánr mně v době psaní komentáře prakticky neznámý, a dostat se k němu oklikou skrze Tarkovského nekonvenční a nad tradiční žánrové i filmové postupy povznášející se tvorbu se stalo dvousečnou zbraní. Ta odvrácená strana této zkušenosti je bohudík značně otupená. Velkolepé dobývání Vladimiru v prostřední části na mě totiž v celku filmu sice zapůsobilo nejmíň, vlastně svým měřítkem i trochu rušilo tu jinak hluboce osobní povahu příběhu, nicméně jeho měřítko a autenticita je prostě dechberoucí. Teprve zbytek Andreje Rubleva se nese v patrném stylu Andreje Tarkovského, a naproti prostřední části dokáže generalizovat osudy Ruska, stejně jako úděl nadaných, na mnohem osobnějších příbězích propojených titulní postavou. Ačkoliv už je téma víry obyčejně značně vybledlé, jako takové se zdá být trefným kontextem naprosto dokonalému historickému obrazu propojující to, co by bez něj mohlo být jen povrchní a samoúčelnou exhibicí, s autorovým přesvědčením a motivaci. Nakonec to je totiž ta dlouhá a nevyhnutelná cesta umělce ke svému dílu, jeho vnitřní zápas s hříchy národa, a jeho bezúhonné zasvěcení své víře, která na mě i přes náboženský podtext zapůsobila nejvíc. Právě pro toto ryze autorské poetické propojení typicky rusky pompézní formy s nikterak domýšlivou, prostou a vypovědí umělce je Andrej Rublev nadčasovým zážitkem. (Viděna základní tříhodinová verze, což mám v budoucnu rozhodně v plánu napravit.)

Mimča! Zvířecí i lidská! Šťastný smajlík. Zbraně! Násilí! Smutný smajlík. No a aby ve své barevnosti nebyly tak černobílé, spojuje tyto jednoduché feel-good/feel-bad montáže to nejšedivější, paradoxně černobílým filtrem prohnané dystopické sci-fi o dospívání vyvoleného mladíka. Být takový film natočen v době, kdy vyšla jeho předloha, a ne dnes, kdy působí jen jako stoprvní klon všech Hladoher a Bradavic, kterým zjevně byla původní kniha pro dospívající inspirací, mohl být The Giver vynikající, alespoň tedy pro cílovku. Třebaže v ústřední lince není nikterak kreativní (snad kromě těch barevných filtrů) nebo uvěřitelný, právě ty prosté kyčovité montáže mě jako měkotu totiž dokázaly trefit tam, kam měly. Díky střízlivé délce a žádným možným přímým pokračováním bych tak byl schopný přejít i tu další dětinsky schematickou společnost, přímočarý příběh i wtf konec, které přece jen tvoří gró filmu, jen kdybych už právě na tyto žánrová klišé nebyl alergický.

Přestože jsem se na Satisfaction po chytlavých reklamách těšil, po vztahovém zázraku v podobě The Affair se prostě nedá brát dost vážně. Sice by mi nemohl být víc cizí, ale svět báječných a bohatých, vážených kravaťáků a citlivých umělců zdejší rodina Trumanových představuje zajímavě, ale už jejich prapodivné chování nemá většinou tolik společného s krizí středního věku jako s červenou knihovnou. A s každou další postavou, která se na ústřední postavy nelepí to jde víc a víc s kopce. Jakž takž ještě ujdou jejich protějšky z tajných životů, i když i ty často zavání naprostou plochostí, ale všichni ostatní už seriál bez milosti stahují ke dnu, protože takové jednorozměrné nelidské karikatury, ať už v dobré nebo záporné roli, by člověk pohledal. Laciné vedlejší zápletky, kolem kterých se točí už stěží zachraňuje i ten celkový sexy nádech (nechybí krásná auta, krásné domy, krásná těla, ani sladké řeči), jenže i u něj se těžko zbavuje dojmu, že je celý seriál ušitý na míru jen a pouze paničkám zhruba stejného věku, jako jsou dvě hlavní postavy.

Laurence Fishbourne má problém. Problém Laurence Fishbournea je ten, že ať se objeví kdekoliv, vždy v něm člověk vidí v první řadě Morphea. Ale dost bylo spoilerů. Vzhledem k tomu, že jsem do filmu šel naprosto naslepo, neznalý všeho včetně jeho žánru, úvodní minuty ve mě probudily spíš dojem dalšího indie dramatu o problémech dospívání. Už zde ale atmosféra začíná nahlodávat standardní dojmy, které od nejen takových filmů očekávám. Když se pak úvod překotně změní v hlavní část filmu, The Signal už se začne vymykat jakýmkoli normám. Hypnotická atmosféra, znepokojivá hudba a tajemně snové vedení příběhu a jeho hlavní postavy skrze jaksi skřípavě působící minimalistické kulisy i megalomanské pouštní akvárium, to vše působivě a originálně připravuje na bezkonkurenční finále, ve kterém do sebe vše důležité dokonale zapadne a zároveň nechá dost prostoru pro vlastní interpretace jemných, převážně lidských detailů. William Eubank se pro mě tímto dostává na přední místa hledáčku nových talentů. Hergot, už teď se nemůžu dočkat reprízy.