raroh

Oficiální text distributora - Řiťky - je značně zkreslující, ataman je titul, nikoliv jméno, horší je to s dějovou linkou, vypadá to, že se v roce 1971 v Sovětském svazu točily protikomunistické filmy, kde se ukazovala zvěrstva bolševiků. Ve skutečnosti ve filmu vidíme popravy prováděné kárným komandem protibolševické vlády v oblasti Zabajkalí. Formálně se jedná o epický velkofilm, jehož 1. část vysloveně etnograficky ukazuje každodenní život kozáků (časté využívání bohatého písňového folkloru) těsně před vypuknutím 1. světové války, neuhýbá však před sociálními rozpory uvnitř kozácké komunity, i vně. Teprve druhý díl (navazuje podnětně na westernovou poetiku) je sitován do období občanské války mezi bolševiky a různými skupinami jejich odpůrců, jíž ukazuje realisticky. Postava Romana není rozhodně dezorientovaná, naopak je schopen za svým přesvědčením jít (uplave popravčím, zvedne morálku v tajze přežívajícím povstalcům). Nedá se ovšem říci, že by se jednalo o naivně pateticky propagandistický snímek, nostalgie předrevolučního života je ve snímku poměrně zřetelná, ovšem i romantický duch bolševického zápalu je podán plasticky. Svým způsobem snímek doplňuje filmy Doktor Živago a Hvězdy na čepicích.

Chabrol při zpracování tématu nezapoměl na praxi filmového kritika a milovníka žánrových filmů, mix žánrů může určitým způsobem připomenout Střílejte na pianistu (ačkoliv oba filmy se výrazně liší), romantická linie Julese a Jima. Chabrol téma podává neuvěřitelně vtipně (démonický představitel Modrovouse, ve vizáži bližší skutečnému vrahovi než elegantní Chaplinův Verdoux) je úžasný, uhláky před kamny, v nichž spaloval těla nebohých žen, též), zároveň s melodramatickými momenty. A nebyl by to Chabrol, kdyby nechybělo společenskokritické ostří, tentokrát protiválečné (1. světová válka zabila mnohem víc lidí než jeden zločinec) a politické (zneužití causy Lanru na odlákání pozornosti od vyjednávání po 1. sv. válce, konkrétně samotným Clemenceauem) a velmi vtipně se vypořádává s policií (chvástající se policisté, kteří v kavárně kritizují generály, že válčí jednou za 30 let, kdyby to dali permantně válčícím mužům zákona, válka by vypadala jinak).

Jan Schmidt natočil v 70. letech cikánskou pohádku O nevěstě s nejkrásnějšíma očima s věrohodným bulharským cikánským komparsem a umělecky povedenou, Dilino je příklad díla vzniklého na objednávku nebo doporučení politicky korektních úředníků, uhlazeného a nepovedeného.

Komedie, která reflektuje realitu 50. let Jugoslavie se všemi jejími rozpory dětskýma očima. Jestliže mě úplně vytáčejí hřebejkovské a jiné pokusy českého filmu dívat se na minulost československou, tak tento jejich jižní předchůdce budiž jim vzorem. Nehledě na démonického Lazara Ristovského.

Hynek Bočan natolik vstoupil po Pasťáku v 70. letech do bezvýzznamnosti, až je to s podivem k jeho čtyřem výrazným snímkům předešlé dekády. V polovině let 70. stvořil snímek, který odpovídal politickému zadání - tápaní představitele nehumanitní inteligence, nejlépe technika nebo zemědělského inženýra (jako v tomto případě). Osobně se domnívám, že takovýto námět nutně nemusí být úplně hloupým a realitě nebyl zcela vzdálen, po scénaristické stránce se mi zdál věrohodným (podobné typy jako hrdinův otec jsem při svém působení na venkovské škole ještě v 21. století zaregistroval). Brzdou jsou herečtí představitelé (Ivan Vyskočil, Jiří Sovák) a vůbec celková neosobitá a zaměnitelná realizace. Domnívám se, že kdyby film točil Karel Kachyňa, film by sice zůstal ideově v linii normalizační propagace práce (svým způsobem ale dílo navazuje na ruralistickou koncepci zakořeňenosti postav sedláků se svou půdou) a užitečné inteligence, ale nesporně filmem alespoň zajímavým, nikoliv zbytečným.

Na filmu vidím největší pozitivum ve výkonech Vaška Koubka, který hrál tak trochu sebe, a Arnošta Goldflama, jinak mírně experimentující nálady (viz postava - komentátora v podání Jana Vodňanského) působí na mě poněkud mírně vyčpěle.

Matador sovětského filmu Julij Rajzman začal natáčet už koncem 20. leta, svůj poslední film realizoval ještě v letech 80. Jeho válečná Mášenka patřila k oblíbeným Grigorije Čuchraje (Jedenačtyřicátý, Balada o vojákovi, Čisté nebe) a do podobného ranku lze přiřadit i Moskevské nebe - milostný příběh (na něž byl Rajzman specialista) z doby války, v němž není místo pro patos vyžadovaný (ale naopak pro reálný a zažitý) a bez frází o Stalinovi, který sice vychází z dobových konvencí love story (námět by byl použitelný i v kinematografii americké, nebo spíše - i díky Rachmaninově použité hudbě - v britské), ale citlivá uměřenost a zasazenost v realitě z něj činí malý žánrový klenot. Vím, že lidem, kteří si potrpí na akci, se zdají bojové letecké scény (natočené režisérem pohádek a trikových filmů A. Ptuškem) poněkud málo efektní, ale mně přijdou k tomuto citlivému filmu přiměřené určitou skromností a dobovou patinou.

Třebaže Rachmaninov složil operu (ve věku pouhých 20 let) na motivy Puškinových Cikánů, kteří jsou situováni do prostředí ruského, hudba samotná (pod silným vlivem Čajkovského) evokuje spíše Španělsko nebo Itálii. Fantastická je choreografie baletních částí, pěvecké výkony rusky excelentní. Obrazová stránka, ačkoliv se snímek natáčel převážně ve studiu, nápaditě pracuje s dekoracemi a barvami, podtrhujícím klasické romantické pojetí.

Prostřední Rukojmí s excelentním Jiřím Hájkem je fakt malý klenot, zajímavou atmosféru má i poslední povídka s Petrem Čepkem, jakási variace na western (s pěknou atmosférou lidových putyk), nejméně nápaditá mi přišla povídka úvodní. Celkově však dobrý film.

Musorgského Boris Godunov je zpracován (Godunov je ovšem už celý v barvě) v návaznosti na poetiku Ejzenštejnova Ivana Hrozného (čemuž odpovídá i historická doba obou carů), Věře Strojevě se povedly zvláště masové scény (sborové partie patří u Musorgského k nejlepším), vpád Poláků je natočen s dynamikou a atmosférou strachu. Titulní postava ztvárněná Alexandrem Pirogovem nemohla najít lepšího hereckého a pěveckého představitele.