DaViD´82

Ideální film pro "čajíčkáře", který nabízí jasnou odpověď na věčnou otázku kdo byl tím nejlepším fotbalistou všech dob. Malá nápověda - ani jeden z tria Pelé, Garrincha, Maradona to není. Osobně bych se rovněž vyvaroval zvolání toho typu, že Woo tímto redefinuje výrazy jako opulentnost, davové scény či megalománie, protože i přes veškerou výpravnost to stále vedle Bondarčukovi adaptace Vojny a míru vypadá, jako když si dvě děcka hrají za domem na dvorečku na vojáčky. Přesto jde o velký návrat Johna Woo. O tom žádná.

Přeefektované, neuspokojivé a téměř až nechtěně směšné finále sráží Vlkodava do zbytečně průměrných vod. Tedy do vod kam jeho ušpiněná východní nátura ani náhodou nepatří. On totiž chasník co si svou cestu ke slávě krvavě prosekává zapařenými lesy skrze tucty protivníků v době, kdy přes všechny ty rodinné fantasy není pomalu ani kam šlápnout, vyloženě potěší. Zvlášť, když ho zuby nechty podporuje Rybnikovova hudba, která i z tak odpadových scén jako je ta flashbacková z dolů dokáže vymlátit první poslední.

Politika je svinstvo. Novináři jsou vychcánci. Klasická novinařina to má nahnuté. Tony Gilroy umí psát. Kevin Macdonald má čuch na zajímavé aktuální látky. Russell Crowe má charisma i s taťkovským panděrem. Helen Mirren umí strhnout i na minimáním prostoru. Jeff Daniels již má nejlepší roky za sebou. Rachel McAdams je naprosto nezajímavá. Prostě samé staré známé pravdy, které bezezbytku platí i zde. Jediná pravda, která neplatí je ta o zbytečných remacích, tenhle je všechno jen ne zbytečný či špatný. Nijak britské předloze dobré jméno nehanobí, spíše naopak.

Nápad to sice originální příliš není, ale to vtažení diváka nejen skrze magii stříbrného plátna je rozhodně vyvedené, to se zase musí nechat. První půlka s érou němého filmu přes grotesky až po Leoneho segment je takřka dokonalá. Má to nápady, spád, je to vtipné i perfektně udělané a nejednoho filmového fanouška to jistě nadchne. Problém je s druhou polovinou, která už se změní pouze ve vršení odkazů ve stylu pejska s kočičkou. Hvězdné války! Titanic! Costner! Exorcista! Monty Pythoni! Zpívání v dešti! Mary Poppins! A tohle a támhleto i tamto... Chybí snad už jen Chuck Norris. V tu chvíli už to přestává být zábava. A navíc si člověk začně všímat, že Martin Short opravdu není ani sympatický natož vtipný.

The Movie That Rocked... Láska nebeská šířila dobrou náladu skrze lásku, Vánoce a vztahy. Piráti na vlnách šíří to samé (a stejně kvalitně, ještě více vtipně, ale z logických důvodů již ne tak dojemně) skrze sex, drogy a rockenrol. Stejně tak platí, že i tady lze Curtisovy objektivně vyčítat spoustu věcí. Jenomže, opět jako u Lásky nebeské, je to naprosto smeteno kamsi mimo zřetel tou tsunami "just feel good". A ano, drtivá většina postav je sice v duchu Billyho Macka, ale sakra, to přece není ani v nejmenším zápor, ne? Krom toho je tu lahůdkově využit Morricone, o doslova geniálním výběru a využití dobových rockových pecek ani nemluvě. PS: Ke konci je vidět výrazné krácení (především Branaghova linka), tak doufám, že na DVD bude stejně výživná sekce vystřižených scén jako u předchozího Curtisova počinu, tohle si to plně zaslouží.

Škoda, že nikdy nevzniklo pokračování čistě o Joubertovi, ta postava má v sobě neskutečný potenciál. A jen tak mimochodem, jsem sám koho již od dětství naprosto očarovala ta Turnerova náplň práce?

Špionážní thriller, který není ani trochu komedií a přitom v něm neustále naháněný hlavní hrdina neumí ani řídit a je spíše nepraktický idelista? V téhle poloze se mi to líbilo moc, jenomže, jak už zmiňuje Woody, najednou se při jednom z přesunů mezi Londýnem a Berlínem hlavní hrdina změní v prohnaného zkušeného "action hero", kterému to pálí lépe než olympijským vítězům ve střelbě. A přitom pár minut předtím ani nerozpozná zajištěnou zbraň. Ne, že by to v té druhé poloze bylo nějak špatné, ale takových filmů jsou kvanta. Zatímco thrillerů s "ňoumou", aby to zároveň nespadlo do komediálního tónu, je zoufale málo. Celé je to ještě o to divnější, že po té vsuvce se to vrátí zase zpět kde to bylo. Jinak je ovšem Holcroftův pakt kvalitní zástupce svého žánru. Caine je výtečný, hudba rovněž (hlavně ty nesčetné variace na hlavní "pirátský" motiv), s tempem problémy nejsou, děj je patřičně spletitý, ale celkem jasně čitelný a navíc ta lahůdková angličtina v podání Bernarda Heptona. To je prostě požitek.

Choreografická óda na pohyb (a patos) v kung-fu "pohádce" na dobrou noc. Děckám bych jí však nepouštěl, po téhle by určitě spát nešla.

Jedna kniha, dvě takřka shodné adaptace i stopáže a přesto tolik rozdílné zážitky. Mannova verze má na své straně Williama Petersena, Joan Allen a mnohem (ale mnohem) lépe zvládnutou scénu s tygrem. "Klasický Mann" je z toho ovšem cítit snad jen ve scénách mlčenlivých pohledů na deštivé noční město a v momentech kdy dění podbarvují padnoucí písničkové songy. Celé to brzdí zbytečná utahanost se spoustou scén, které měly skončit na podlaze střižny a nulové napětí. Ratnerova verze má zase hollywoodské parametry. Takže o něco (ne o moc) lepší tempo, pohlednou výpravu, jakés takés náznaky napětí, úvodní scénu a výborné obsazení naprosto všech rolí krom těch zmiňovaných výše. Oba počiny to tedy dotáhly do ranku "dobrý film", ale ani o píď dál. PS: Komentář je zkopírovaný záměrně.

Je Americká noc magická? Některé pasáže ano. Jiné ne.