Goldbeater

Po pěti pokračováních, z nichž některá byla více kvalitní, některá méně kvalitní a jedno úplně mimo (druhý díl), se k sérii vrátil legendární Wes Craven a vnesl do ní konečně zas svěží vítr v podobě nového konceptu se zajímavými nápady. A ačkoliv je pravda, že Nová nořní můra v druhé polovině filmu poměrně dost variuje hororové scény a vraždy z prvního filmu a Freddy je fyzicky na plátně jen poskrovnu, rozhodně se dá objektivně konstatovat, že tento díl disponuje nejlepším příběhem ze všech pokračování. Na své si přijdou hlavně cinefilní fanoušci série, kteří ocení hororově stylizovaný náhled do zákulisí natáčení a mezi členy filmového štábu, z nichž se na scénu dostane nejen nemalý počet herců ztvárňujících sebe sama, ale i producenti, tvůrci vizuálních efektů a hlavně režisér Wes Craven, díky jehož „novým nočním můrám“ mohl poslední díl vzniknout a zároveň mohl být i příjemně meta.

Po trochu těžkopádné pětce série potřebovala svěží vítr do plachet a změnu konceptu, a tak tvůrci přišli s ultimátním zakončením, které už je prakticky bláznivou komedií. Hororové scény balancují na hraně grotesky (možná jí dokonce už jsou) a mně to upřímně vůbec nevadilo. Freddyho smrt nalila do franšízy velkou dávku humoru a neměl bych s tím vůbec problém. Má to ale jedno velké ALE. Tvůrci si v celkovém tónu snímku neudělali úplně jasno, a tak je z toho ve finále dost roztříštěná podívaná, která jde z jednoho extrému (slapstick komedie) do druhého extrému (vážně míněné flashbacky). Přidejte k tomu nejhorší herecké výkony z celé série, šílené cameo role (Tom Arnold a Roseanne Barr, WTF), ne úplně uspokojivě strukturovaný příběh a velmi zastaralé scény přizpůsobené 3D formátu a máte z toho velmi rozporuplný film, který je sice svým způsobem velmi zábavný, ale není moc hoden postu zakončení legendární hororové ságy. Naštěstí o pár let později přišel Wes Craven se svou Novou noční můrou, která ten post zabrala s mnohem větší důstojností.

S pátým dílem už je znát mírné vyčerpání ságy, vše se odehrává na mnohem menší škále než v předchozích filmech a ty situace, za nichž postavy usínají a dostávají se do spárů zabijáka, jsou velmi těžkopádné. Nejnápaditější scénou je „srůstání s motorkou“, jinak je tohle pokračování docela fádní, zbytečně příliš vážné a zdaleka ne tak zábavné, jako jsou jiné díly Noční můry v Elm Street - včetně toho bláznivě ztřeštěného snímku, který následoval po pětce.

Renny Harlin odvedl dobrou práci a natočil velmi solidní pokračování, které funguje jako zábavný spotřební horor a nabízí nové a rozmanité postavy, u nichž si předem můžete tipovat, jaký bude jejich osud. Technicky a po stránce speciálních efektů je to rozhodně jedna z nejlepších Nočních můr v Elm Street a ve všech ostatních ohledech jde o zcela uspokojivou hororovou podívanou, ze které srší velmi silný „80s feeling“ a jejíž sledování vám velmi rychle uteče.

Bojovníci ze sna jsou rozhodně jedním z těch kvalitnějších pokračování Noční můry v Elm Street - jednak respektují pravidla stanovená prvním filmem (za scénářem ostatně mimo jiné stojí nejen původní tvůrce Wes Craven, ale i začínající Frank Darabont), ale hlavně se je snaží i rozšířit o zajímavé nápady ohledně fungování snového světa. Nicméně při každém zhlédnutí jsem se vždy neubránil dojmu, že tento díl je mnohem více řetězcem velmi rozmanitých vražd, snových atrakcí a oněch extenzivních nápadů, ale o to méně konzistentním a atmosferickým hororovým příběhem, v němž byste se báli o postavy, nebo v němž byste se báli zkrátka obecně. Přesto jde o neskutečně zábavný snímek s výbornými praktickými efekty a taky trochou klasické „harryhausenovské“ stop-motion animace.

Freddyho pomsta si sice propůjčuje postavu zabijáka a titul Noční můry z Elm Street, ale prakticky nedodržuje žádná pravidla nastavená Wesem Cravenem v prvním filmu, a tak se v ní může stát opravdu cokoliv a je jedno, zda se to děje ve snu, nebo ve skutečnosti. Snímek přitom začíná velmi povedenou snovou scénou se školním autobusem, která patří mezi nejlepší hororové výjevy celé série, zbytek filmu však už postrádá veškeré kouzlo a logiku. Latentně homosexuální hrdina po nocích intuitivně bloudí do gay barů a postupně podléhá vtělení zabijáka, ale vzhledem k tomu, že v tomto filmu může být Freddy poražen silou lásky, jedno těžkopádně vyřčené „I love you“ vše dokáže vyřešit. Zklamáním tohoto dílu je i provedení Freddyho mordů, z nichž nejnápadnější je paradoxně ten šílený bizár zahrnující švihadla, nahý zadek a mrskání mokrým ručníkem. Když ke konci Freddy dorazí na bazénovou párty, těšíte se, že konečně začne to pravé řádění, ale scéna je přerušena dříve, než k něčemu stihne dojít. Spíše neuspokojivé pokračování a úkrok do ranku hloupého guilty-pleasure.

Studentka filmové školy v rámci své diplomové práce skládá dohromady obraz dávno zapomenutého polského úderníka Mateusze Birkuta a současně zjišťuje, že politické ikony se v padesátých letech snadno tvořily a po krátké době ještě snadněji bořily. Působivá mozaika o charakteru jednoho člověka, jenž se stal tragickou loutkou režimu, je zároveň poutavou výpovědí o marnosti rebelie vůči systému a přitom oceněním oné plamenné snahy. Andrzej Wajda natočil komplexní a odvážné drama, které zkrášlují odevzdané herecké výkony hlavních představitelů a velmi excentrická hudba Andrzeje Korzyńského. Je vlastně s podivem, že tento snímek vůbec mohl vzniknout. O to víc je třeba ho cenit. [LFŠ 2020]

Christopher Nolan si předešlými filmy své megalomanské nápady ještě ani zdaleka nevystřílel a v Tenetu přišel opět s něčím, co tu svým způsobem ještě nebylo. Zdánlivě jednoduchá špionážní zápletka je opředena velmi hravými režijními nápady a zároveň vyplněná nonstop akcí a informacemi nabitými dialogy, takže se snímek velmi dynamicky neustále hýbe kupředu, nenechává diváka ani na chvíli vydechnout a stopadesátiminutovou stopáž pocitově zkracuje o třetinu. Na jedno zhlédnutí to snad celé pobere jen jeden divák z miliónu - ono stačí přeslechnout pár slov dialogu, nebo jim třeba jen nepřikládat větší váhu, a už v následující půlhodině nevíte, proč se co děje. Tenet vyloženě nabádá k druhému zhlédnutí a já se na něj těším. Po půlroční pauze konečně kinofilm, který má ambice setřást prach z promítaček a já mu přeji úspěch, protože bych rád Nolanovy vizionářské fantazie viděl v následujících letech na velkém plátně dál.

Ač za evropskými standardy aktuální česká kinematografie stále propastně zaostává, jednou za čas se objeví ambiciózní snímek, který má aspoň nějakou vlastní tvář a zároveň má co říct. A přesně to Modelář splňuje. Velmi zajímavé a hlavně zábavné vykročení na tenký led (tedy kamkoliv mimo mainstream) s klasicky „mimo“ Kryštofem Hádkem a zábavně šišlajícím Jirkou Mádlem nabízí od všeho trochu - počínaje sociální satirou, přes podivnou komedii až po politický thriller. Já si teda takovou multižánrovou kombinaci v našich nudných končinách nechám líbit, a co vy? [LFŠ 2020]

Bizarní satira. Chtělo by se říct válečná, ale o válku tu ani zbla nejde. Každopádně se musím přiznat, že na to pravé ořechové jsem si přišel pouze v prostřední třetině filmu, z níž srší celá ta vojenská ironie, která mě bavila, ale rodinné rámování příběhu mě až tolik nezaujalo - navíc když to cyklické uzavření děje je divákovi předem jasné. V každém případě jde stále o velmi kvalitní počin, jemuž nemohu vytknout nic víc, než že bych radši viděl víc podivných příhod jedné nihilistické izraelské čety, než ten hyperdramatický příběh smutné rodiny uzavřené v bytě, který tak trochu tlačil na pilu. [LFŠ 2020]