Stanislaus

Z první série je Sen rozhodně tím nejpovedenějším, nejhravějším a nejlépe vykonstruovaným případem, který těží zejména z dobře promyšlené zápletky, a je opravdu škoda, že je to jeden z těch padesátiminutových dílů, jelikož tento díl by dokázal únest i dlouhometrážní stopáž. Vedle toho mě navíc pobavila dějová linie s psacím strojem.

Křížový král mi osobně přišel dějově poněkud příliš překombinovaný, a co se rozlousknutí případu týká, tak mě překvapil závěrečný rozsudek "zločin-nezločin" (zasvěcení ví, o čem mluvím). V tomto případě je nejvíce na vině samotná předloha, jelikož natočeno to nebylo vůbec zle. Vždycky mě vážně pobaví, jak jsou všichni vyjma Poirota úplně mimo, až to někdy bije do očí.

Podivná loupež vybočuje z Poirotových případů tím, že zde vlastně nedochází k vraždě, a v podstatě jde spíše o špionážní honičku za lupičem (okořeněnou o nacisty) než o detektivku v tom pravém slova smyslu. A právě tyto "klasické" detektivky s mordem, jeho následným řešením a odhalením vraha mám radši. Tím pádem se pro mě jako diváka Podivná loupež drží v průměrných vodách, byť závěr není úplně tuctovou záležitostí.

Po Rhodském trojúhelníku zůstává děj Dobrodružství na moři stále v exotických končinách, přičemž mi to chvílemi hodně evokovalo atmosféru Smrti na Nilu. Poirot tentokrát vyšetřuje vraždu nadmíru protivné ženy ("Kdybych byl její manžel, vzal bych na ní sekyru."), kterou mohl zabít kdokoli. Musím ocenit dobře zvolené prostředí, budování atmosféry a napětí, které se podařilo udržet od zločinu až do závěrečného rozuzlení, které mělo formu veřejné prezentace Poirotových postupů před cestujícími.

"Příroda dává oběti zmije možnost poznat útočníka. Kdyby byl každý vrah tak dobře označen, byl bych bez práce." (H. Poirot) Kníratý Belgičan se pro tentokrát vydává za zvuků orientálně upravené znělky na vzdálený ostrov Rhodos, přičemž v tomto případě hraje největší roli milostný trojúhelník. Musím ocenit změnu exteriérů, netradiční porci akce a ne až tolik očividnou identitu a motiv pachatele, byť to lehce viselo ve vzduchu.

Největším problémem Bytu ve třetím patře je skutečnost, že divák nemá prakticky téměř šanci se spolupodílet na hledání pachatele, jelikož Poirotovi se ho podaří odhalit během pár minut a takřka polovinu stopáže pak tvoří honička mezi policií a zločincem na útěku, což je sice v rámci této série neobvyklé, nicméně já preferuji případy, u kterých jsem držen v napětí až do závěrečných minut.

Podobně jako předchozí Únos Johnnieho Waverlyho je i Dvacet čtyři černých kosů spíše průměrnou detektivkou, u které je kamenem úrazu očividná identita pachatele a do jisté míry i průhlednost zápletky, na čemž se podepsalo zejména menší množství postav a (možný SPOILER!) "špatně udělaný make-up" (konec možného SPOILERU!).

Co se zápletky a pachatele týká, tak jde o poněkud chudší a značně průhledný Poirotův případ, který ho trefně označil jako "frašku, která ho už začala unavovat". Ve výsledku tak jde o průměrnou detektivku, která nemá šanci vybudovat dostatečné napětí, když už je cca od poloviny filmu jasné, kdo za oním "zločinem" stojí.

Vskutku zamotaný případ dělaný na míru pro "šedé mozkové buňky", u kterého divák prakticky až do konce filmu neví, na čem vlastně je. Musím pochválit nenásilně budované napětí, které se během vzájemného "koketování" mezi sebevraždou a vraždou podařilo udržet až do závěrečným minut.

První případ "šedých buněk mozkových" v podání Davida Sucheta nabízí poněkud střízlivější představení s hlavním hrdinou - Belgičanem s charakteristickým knírkem, kterého má nejeden člověk za Francouze, a který dokáže hravě rozlousknout i ten nejtěžší případ, avšak se zatloukáním obyčejného hřebíku má bytostný problém. I když se v tomto příběhu odehrává zločin téměř mimo oči diváků, tak i přesto nepostrádá jistou dávku napětí a dobrou zápletku. Zkrátka počátek novodobého Poirota, který je sice následován i lepšími kousky, ale i tak potěší.