Rogue

Mendes se vykrádá, Newman se vykrádá, dokonce i Kate Winslet je pořád stejně ošklivá... Ale teď vážně - Sam Mendes opět nutí diváky přemýšlet a nastavuje zrcadlo, tentokrát však ne společnosti jako takové, ale jednotlivcům. Což není dvakrát příjemné, ale o to podnětnější. Nezbývá než vyjít z kina a pokusit se žít šťastnější život.

Sežrala jsem to Boylovi i s navijákem... perfektní hudba, herci, režie i scénář, takže proč se bránit nekritickému nadšení? Boyle by měl natočit muzikál.

Madonna je pryč, Ritchie je zpátky. Konečně.

Animace je dobrá, hudba je dobrá, ale posledních několik vteřin ve snaze šokovat diváky posílá celý film neúprosně do háje. Možná to byla jen snaha zakrýt, že celý film o ničem nebyl, možná jen prvoplánovitá snaha o silné divácké emoce, ale zbytečné to bylo každopádně. Na Valčík s Bashirem se dívá hezky, ale celý zážitek vyprchal dřív, než jsem došla z kina domů. Nicméně díky příšernému konci si na něj asi vzpomenu i za několik týdnů, takže nakonec svou funkci asi splnil...

Neuvěřitelná nabubřelost.

Žádný z příběhů není vyloženě špatný, ale většina není nikterak výrazná. Některé mě vyloženě nebavily (Chometovo pantomimické peklo, Nataliho upírská úchylárna a Doylovo kadeřnictví - wtf?), některé byly vážně dobré (Cuaron, Van Sant, Coixet) a některé prostě průměrné (Chadha, Coeni). Naštěstí je v tu i sedm dokonalých a velmi intenzivních minut Toma Tykwera, bez kterých bych si na celý film za týden nevzpomněla.

Přehlídka spokojených lidí od Přemdy Podlahy hýřících radostí z toho, jak krásně jim letos vyrostly ředkvičky. Neskutečně zábavné.

Obávám se, že Coeni spálili scénář dřív, než ho stihli přečíst...

I've never taken drugs in my whole life. Ever. Who gives a fuck? Film pro zfetované fajnšmejkry. Jednadvacáté století je stoletím elektra a je třeba si to uvědomit. Jede na drogách stejně jako ty předešlé, jen to dává víc najevo a má je kvalitnější. O něco méně úchylné než Justice - A Cross the Universe.

17. století za zvuků dokonalých kytarovek. Prázdné ale velmi efektní.