Saren

První animované dílo, kde jsem se setkal s lidskostí (někdy mylné označení pro souhrn jen našich kladných vlastností), přirozeností, realitou. V klidu člověk třeba i mudrcem, laskavým tvorem, který fandí svým hrdinům, lká na příkoří jim činěné, sní o lepším životě pro sebe a jiné, za pochodu však sám i marným hovadem.

Něco jako série z roku 2001 po těžkém úrazu hlavy. Přímá úměra mezi odlivem rozumu a přílivem blaženosti zde tentokrát není. Totéž platí přinejmenším o dalších dvou dílech.

Škoda plně nevyužitého potenciálu - zvlášť nápad s vraždícími milenci by zasloužil více prostoru v bestiálnějším provedení, po jehož zhlédnutí by se "tělo klepalo" ještě několik hodin.

Taká fajná, rozverná gangsterka, Bessonem inspirovaná.

Prohlídka vysterilizovaného interiérového studia.V podstatě zbytečná a nehodnotitelná záležitost.

Nejsilnější erotický náboj nenabízí Adele prostřednictvím fyzického aktu, nýbrž konverzace s náznaky na schodech. Od neopakovatelného kouzla prvních okamžiků přes vnitřní pnutí a nejistotu do procitnutí v sžíravém konci.

Snad studna dostatečné hloubky, příliš skrovné šířky však. Voda v ní není nikdy dostatečně studená, ale ani dostatečně teplá, čili ji prsty až tolik nevnímáme. Jinými slovy: Kōkaku kidōtai k moudrosti, poučce, životní pravdě... postupně nedospívá, nýbrž jí vzhledem ke stopáži je. Kromě cesty, jež polechtá chuťové pohárky mnohdy víc než styčný bod (pro její existenci nicméně podstatný), zapomněl monsieur kuchař rovněž špetku koření vzbuzujícího emotivní angažovanost.

V bezeslovných chvílích nás Enter the Void, dalo by se říct, skutečně zalévá zlatem. V opačných nejde zrovna o stříbro. Zejména chtělo vyjmout úvod a začít rovnou opouštěcí scénou. Ubylo by tak dávek šustícího papíru podávaného nám lopatou.

Grindhouse: Planet Terror, Tokyo Gore Police - minimálně na tyto opusy (v kontextu komentáře, srovnání) by se měli tvůrci povinně podívat, aby pochopili, že místo velké nadsázky, jež těží právě z průjmovitých kousků, přivedli na svět něco, co si vyjmenovaná díla berou na paškál.

Urychlený Dominikův přechod do "izolace", karikaturní postavy rodičů, Místnost sebevrahů - prvky podrážející nohy. Naopak minimalističtější scény interakce protagonisty s "démonickou entitou", jejíž tvář vystupuje ze tmy (úžasná Roma Gąsiorowska), mají patřičnou sílu, stejně tak patetické, avšak přirozené trdlování v závěrečné pasáži. Přestože jsem dílu neudělil (pro již zmíněné slabiny) plný počet, zanechalo ve mě hlubší stopy než některé záležitosti s ním.