Iggy

Mickey Mouse usíná a má hrozný sen o tom, že jeho milovaného psa Pluta unáší šílený vědec, aby ho, chudáka, zkřížil se slepicí. Mickey ho pronásleduje až do jeho tajemného hradu plného kostlivců, nástrah a tajných pastí. Mickey s nimi svádí urputný boj aby Pluta osvobodil. Úžasně jsem se bavil u dokonalých gagů, které umožnila především tělesná konstituce kostlivců a vynalézavé pasti. Velice nápaditá groteska plná úžasných gagů a triků, od kterých by se mohly kreslené filmy učit ještě dnes!

Velmi zajímavý experimentální snímek. Odehrává se v Moskvě, děj je posunován dál velmi neobvyklým a stále stejným způsobem. Např. sledujeme člověka jdoucího ulicí, ten uvidí kolem jedoucí auto a my, jako diváci, už sledujeme posádku auta. Ta je následně rozstřílena neznámými gangstery, když kolem projíždí vlak. A my už opět vidíme muže ve vlaku, poté zase jeho vzpomínky. Takže se okamžitě a jednoduše dostaneme do minulosti, pak třeba do děje knihy a hned jsme s Puškinem kdesi na Kavkaze atd. atd. Přesun mezi jednotlivými aktéry děje je nejčastěji zprostředkován pomocí médií (telefon, rádio, tv, kniha - Marshall McLuhan by byl nadšen!) nebo dopravních prostředků (auto, vlak, letadlo ale i chůze) a pohledem. Jediným jednotícím dějovým prvkem filmu je restaurace v minulosti, v níž dojde k setkání několika postav a divák má možnost vidět situaci postupně z různých úhlů pohledu i ze vzpomínek bývalých aktérů. Tato část filmu vhodně kombinuje přítomnost a minulost (událost měla na někoho velký vliv v přítomnosti a minimální do budoucna, pro někoho naopak) realitu a fikci (zpětné snění, rozdíl mezi činem a chtěním). Ukazuje podle mě častý rozpor mezi tím jak to doopravdy bylo a tím jak si to pamatujeme, mezi různou významností události pro každého jednotlivého aktéra. Smutně a silně působí pocit čehosi nenaplněného, že kdybych udělal to a to, mohlo být vše jinak a já bych tu teď neseděl jako pecka, ale měl minimálně to a to. Velmi zajímavý nápad posunu děje, v němž je využita až do krajnosti forma filmu. Film není příliš napínavý, dobrodružný a atraktivní, ale ukazuje určitou hranici kam až se může film dostat. Sám Šachnazarov v přednášce v úvodu filmu (na LFŠ) uvedl, že jedině takto lze podle něj plně zobrazit realitu života, život takový, jaký opravdu je, v celé jeho složitosti, šíři i fragmentaritě. Nutno říct, že jde o pokus rozhodně zajímavý.

Velmi dobré dílo české nové vlny. Film stojí po boku skvělých českých snímků 60. let, celkovým pojetím se blíží francouzské tvorbě té doby. Osobně bych ho zařadil mezi nejlepší československé filmy vůbec. Vzhledem k tomu, jak málo lidí tenhle film hodnotilo, a tomu, že ho dávají ve čt na čt2, považuji za nutné ho všem filmovým fanouškům rozhodně doporučit!

Nikdy mě tolik nemrzelo, že nějaký film nebyl natočen jako právě Muž, který zabil Dona Quijota. Bohužel jsem měl také z dokumentu silný pocit, že si Gilliam velkou část svých potíží zavinil sám.

Godardův politický snímek o skupině francouzských levicových revolucionářů, kteří obdivují čínského předsedu Maa. Celý film je založen na konverzaci hlavních hrdinů o životním postoji, politických otázkách komunismu, francouzského režimu, revoluce jak duševní tak státní. Obsahuje odkazy na Dostojevského Běsi (experimentátor sebevraždy Kirilov) a Camusova Člověka revoltujícího a drama Spravedliví (o ruských teroristech z přelomu století - etická otázka smyslu atentátu ve prospěch lidstva). Vzhledem k tomu, že všechny dialogy mají hlubší smysl a nutí k zamyšlení, je film dost náročný na sledování. Děj příliš nenavazuje, jde spíš o volný sled událostí. Film má velmi křiklavou barevnost a hudební doprovod, připomene tím Antonioniho Zvětšeninu a umění pop-artu.

Lyrický příběh z chudé vesnice kdesi v Íránu. Malý chlapec a jeho sestra napíší dopis Bohu, aby uzdravil jejich nemocnou matku. Když se dopis s nedoručitelnou adresou dostane na hlavní poštu, jsou její zaměstanci neumělým psaním dojati. Bůh tedy možná přeci jen přijde.

Lyrický příběh o asi 12ti leté dívce, která během letních odpolední utíká z domova po pražských střechách, zlobí domovníka a přelézá vysokou zeď, aby učila mladého muže (Vít Olmer) po autonehodě znovu chodit. Mladý muž je rezignovaný a skeptický a dívka ho svou vitalitou přinutí chodit a on jen díky ní udělá pokaždé o pár kroků víc. Film o zvláštním přátelství malé dívky a dospělého muže. Lyrické, velmi hezké! Film mi připomíná francouzské impresionistické filmy z prostředí Paříže (nemám na mysli fr. impresionismus 30. let) jako Nikdo mne nemá rád, Červený balónek či Tarkovského Válec a housle.

Podle mě mnohem lepší než samotná Joyceova kniha. Román je rozvleklý, nepřehledný a hooodně nudný. Film je dynamický, pochopitelný (vycházeje z ostatních komentářů asi jen pro čtenáře) a hooodně dobrý. Zůstaly zachovány experimentální prvky jako snové vize a závěrečný Mollyin monolog. V knize hodně nepřehledné a nezajímavé dialogy jsou ve filmu jasné, pochopitelné a hlavně zajímavé! Taky odpadly pro mne ubíjející odkazy na irské vlastenecké osobnosti (téměř na každé straně románu je poznámka že O'někdo byl irský někdo v tom a tom roce, udělal to a to, má pomník tam a tam a je po něm pojmenováno to a to náměstí, most, ulice). Trochu chybí přímější odkazy na řecký epos, ovšem v knize i přes vysvětlivky mi unikaly také. U filmu jsem se skutečně bavil, což se o knize zdaleka říct nedá.

Jediné pozitivní na tomhle filmu je to, že se nám ho podařilo na gymplu podstrčit jedné naivní učitelce biologie jako přírodopoisný, takže jsme se pak místo výuky mohli bavit u téhle slátaniny.

Plukovník O'Neill a jeho SG1 prostě nemají chybu, i když samozřejmě ne všechny epizody jsou úplně podařené. Ale ten humor, akce, jednotlivé charaktery hlavních hrdinů, promakané zápletky…