insurgentes

Dal jsem tomu šanci, protože pokud by to bavilo člověka, co má balet naprosto, ale naprosto u prdele, mohl by to být prostě dobrý film. Podobně jako Okresní přebor, který mě bavil přesto, že mám podobnej vztah k fotbalu. Po asi 30-ti minutách jsem však byl syt sledování dramatu o dylině, jejíž celý duševní svět stojí a padá s tím, jestli dostane roli na nějakym baletě. Celý příběh ve mně vyvolával představu, že dotyčná by ve skutečnosti byla příliš velká kráva i na to, aby si hrábla na švába. Ale to by nebyl tak docela pan Aronofsky. Druhá půlka už měla prostě smysl a docela si mě získala.

Iñárritu je klasickou obětí fenomenu, kdy režiséříček provinčního formátu najednou zažije osvícení, povede se mu film, a přes noc dobije celý svět. Sláva je to úžasná, blahopřejeme, jenže nese to s sebou dosti nepříjemné konsekvence. Například tu, že už mu nikdo nikdy neřekne, hele Alejandro, to co se právě chystáš natočit, je fakt píčovina jak hovado. No a tak vznikají filmy jako je tento. Máme už poněkolikáté pocit, že si nějakej neschopák chce zahrát na Amores perros, ale vůbec netuší, v čem byla jejich síla. Ejhle, on je to autor sám. A zřejmě se máme co těšit na to, jak se po zbytek své kariéry bude prohrabávat na ještě hlubší a bezobsažnější dno. No, ale abych nemluvil jenom ideologicky, tak pár konkrétních výtek: Iñárritu ve své okouzlenosti sebou samým spotřebuje 3/4 hodiny na uvedení do děje, představení reálií. To, co u schopných režisérů zabere 5 minut, on tady rozpatlává na kilometrech, a když se konečně dobere jakéhosi bodu zlomu, divákova pozornost už dávno hlásí K.O. Navíc, protože je "pan umělec", vytváří "atmosféru" tak, že dialogy jsou totálně utlumené, aby bylo slyšet hovno, zato si libuje v tom, že tu geniální hudbičku, kterou známe už z x jeho předchozích filmů, vzápětí po každém tom hlubokém dialogu pořádně vosolí. Prostě, pseudopsycho, pseudoart.

Závěrečná myšlenka prezentovaná panem Hopkinsem u soudu má sílu a člověkem pohne. Potud tleskám. Jiná otázka je, co soudruh Spielberg tímto svým krokem zamýšlel jaksi v širším kontextu. No já myslím, že tento pán by mohl být docela dobře konfidentem Nového světového řádu. Jakýsi Masaryk, kterému taky nikdy nedokázali členství v zednářské lóži, ale všichni věděli, že "srdcem je přece náš". Takže ano, pokud by toto dílo bylo vyváženo nějakým objektivním pohledem do černošké komunity dnešních dní á la Magnusek, proč ne. Takhle se ale vůbec nemůžu ubránit dojmu, že v historii přípravy vypiglovaných amerických mozků na instalaci černého prezidenta zednáři zasadili do mozaiky jen jeden nepatrný kamínek.

Naprosto strhující výkon Nigela Hawthorna dělá z tohoto jinak celkem nerealistického filmu nervy drásající drama plné skutečného utrpení psychicky nemocného člověka. Bez újmy jej přežijí jen ti, co mají silné nervy, nebo úplný ignoranti.

Pozor, po shlédnutí několika dílů v kuse můžou slabší povahy nabýt dojmu, že kluci jsou správný tehdy, když jsou kovaný. Nejstrašlivější díly: Hon na lišku (Zde soudruh Zeman zcela otevřeně a bez skrupulí rezignuje na právo a staví se na stranu ideologie. Je to věrné a pravdivé, jen nechápu, jak si mohli soudruzi myslet, že nás přesvědčí o tom, že taky správné. Halt jiná doba) a Studna (kde padne věta "Dá to ještě hodně práce, než se v republice uklidí ten svinčík po těch loňských hloupostech" - myšleno pražské jaro 1968. Brabec musel mít teda fakt oslabenej blicí reflex, když bez uzardění vysolil tuhle větu.) Paradoxně nejlepší díl pro mě byl Klauni, jehož název je parafrází pro celý disent v čele s povalečem, lemplem, plagiátorem, lhářem a zlodějem Danešem (předobraz Václava Havla). Oni to ti komárové sice mysleli jako záměrnou diskreditaci, ale mimoděk to vystihli naprosto perfektně, ha ha.

Zajímavé je to, že Vacátko, Bouše a spol. byly skutečné historické postavy, méně zajímavé je, že dost velký prostor k vyjádření dostal v tomto dokumentu nějaký pplk. Josef Mareš, kovaný fízl, kterému kouká z očí policejní křivárna nové doby, a který vypouští z huby takové perly, jakože dneska "musíme obviněného k přiznání ukecat nebo ho dohnat k tomu, aby udělal nějakou chybu", nebo "a teď ti obvinění samozřejmě prostřednictvím svých advokátů navrhují nové důkazy" (...a komplikují nám tím práci). Vacátko, Vacátko, to kdybys věděl, jakej hnůj nastoupí po tobě, poblil by sis hrobku.

Mikeš Rektální Rourka hlavní hrdinou děsivého a trochu nudného (ale nezaměňovat tak úplně s děsivě nudným) filmu. Prvních 19/20 je to teda nuda, pak ke konci se trochu bavíme, ale né zas tak, aby z toho člověk spad z židle. Klady filmu: hezká vedlejší role Robertka de Nirého, moc krásná Lisa Bonet. Zápory: spousta nevyužitých šancí k děsivosti, pokud teda pomineme několik (mnoho) krásných záběrů na otáčející se větrák podmazaných fakt děsivou hudbou.

Myšlenka je to výborná. Jen ke konci došly scénáristovi pilulky NZT.

Koukám zase že červenej hadr na pseudointelektuálskou elitu csfd, tak takhle, neni to sice tak dobrý jako jednička, ale mezi všema těma sračkama, co tady dostávaj 70-80% je to jasně nadprůměrnej film, u kterýho se dá výborně pobavit, pokud zrovna teda jsem celej tejden nesjížděl na fesťáku nějakýho larse von triera či podobnýho zmrda.

Obsahově se příliš nedozvíme, jen to, že bez sovětských soudruhů by to nebylo (jeden z nich, asi nějaký vyšší kágébák, se na záběrech vyskytuje teda častěji, a je to opravdu hustej týpek). Spíše hlavně dostaneme představu, jaká nepředstavitelná megastavba to byla, byla rozvrtaná doslova celá Praha způsobem, že kam se na to hrabe tunel Blanka, být to dneska, tak za a) zkolabuje úplně všechno a za b) výsledná cena by byla překročena milionkrát a nebylo by to ani za 50 let. Je to smutný, když soudruzi komárové s předpotopníma vejtřaskama byli schopni postavit tohle, a soudruzi z Metrostavu, i když na to maj hordy Mongolů, se s tou Blankou serou už celý desetiletí...