JitkaCardova

Silné, syrové, strhující, svobodou i solí nasáklé drama o uvědomění si vlastní síly a vymanění se tyranii, mužské, otcovské, násilnické, majetnické, patriarchální, starosvětské.... o zpřetrhání pout za jakoukoli cenu, vstříc otevřenému horizontu, bez ohledu na to, co přinese, i kdyby tam nemělo čekat nic než řada nových zklamání nebo smrt vyčerpáním. Vzrušující příběh o tom, že být naživu znamená nesmiřovat se a odhodlaně hledat, kudy vyváznout, bez ohledu na to, jak to bude dál či jak to dopadne. A další bezchybný počin, který si může připsat ženská tvůrčí skupina, od skvělého scénáře, režie a kamery až po fantastickou hlavní představitelku. *~

Mrazivě fascinativní práce s dětskými ne-herci, nicméně skalní problém je, že režisérka tu vnucuje postavám jednání, které není logické v žádném ze světů, ani v dětském, ani v dospělém, takže film se skládá z frustrujících scén, skečů, které na sebe vývojově nijak smysluplně nenavazují, přičemž postavy trapičů i oběti (Izmael), rodiče i učitelé, se na školním dvoře zjevují a zase mizí podle potřeby. Lze to brát v nejlepším případě tak, že tohle je režisérčina představa (nebo mlhavá dětská zkušenost, vjem?), jak klaustrofobně a bezvýchodně vypadá takový složitý a vážný problém z pozice dítěte, s kterým se dospělí nebaví a nikdo nevnímá svět a potíže jeho optikou, ale pořád zůstává problém s tím, že máme krkolomnou logiku zvratů a návaznost situací a smysluplnost angažování se a zase mizení postav ze scény věřit režisérce, přestože to působí silně nahodile, vymyšleně, strojeně, manipulativně. Závěr, stejně zhůvěřile a nahodile přilepený na krutou scénu mučení, má asi budit dojem, že stejně tak bezmezná jako uvědomělá sourozenecká náklonnost je cesta ven, budí zoufalý dojem "wishful thinking" a nouzového východu z chaosu, který režisérka/scénáristka rozpoutala a sama si už neví rady, jak ho alespoň pro potřeby promítání ukončit. Nejhorší pachuť, která mi po tom zůstává, je ta, že jsem se stala obětí nadutého (každý přece může být režisér) filmařského citového vydírání, k němuž byly navíc bezohledně, až blbě, zneužity děti, v kterých to může nadělat hodně paseky.  *~

Pasivně agresivní eskapismus chátrajícího bílého muže. Nebýt té obligátní berličky, kterou režisér přisune v samotném závěru, včetně náznaku, že tento stav věcí byl našemu hrdinovi znám již před dovolenou v Acapulcu, takže část diváků po diagnóze sáhne, jako by mohla vysvětlovat jeho chování, fungovalo by to ještě mnohem silněji, a vlastně dokonale, protože rakovina na tom, co je zač, nemění vůbec nic - není to příčina, ale důsledek toho, kým daná postava ve skutečnosti je, je to jen jeden další příznak onoho chátrání, rozpadání se, úniku, neochoty. Tim Roth podává obdivuhodný výkon a z jeho Neila, muže, jehož tu tak obeznale ztělesnil, mimo jiné nad slunce jasněji vyzařuje, že ani na vteřinu nejedná, jako by měl smrt na jazyku, ale jako by mu bylo naprosto jedno, jestli před sebou má pět dní nebo dvacet let. Parádní a velice vzácná studie tohoto fenoménu generace našich otců. *~

Samo o sobě by to až tak zajímavé ani vtipné dílko nebylo, ale ona je to hlavně rebelská protisystémová hříčka, u které až zírám a trnu, co se jim tam všechno povedlo ani ne zvlášť skrytě dostat a že to cenzura ani později v sedmdesátkách neodchytla a nezakázala. Co se nejvíc ví, je, že tam tvůrci záměrně vmontovali písničku Ve městě se povídá (a nejpozději díky Klusákově knížce o Gottovi se také ví, proč - že to byla odpověď na režimní fauly od Matušky, Pilarové a Gotta, protože režim o nich pouštěl nactiutrhačské fámy a připomínal jim, kdo nad kým má moc.... ostatně podobně byla vykonstruována porno-kauza pro Kubišovou, které pak na to konto zakazovali vystupovat). Ale písnička stranou, tahle hříčka je z úlevných prostořekostí složená celá, a to se pak musí hodnotit v úplně jiném světle. Namátkou: Poznámka se změní ve skandované agitační provolávání: "A vy máte vyhlásit boj za zdraví! Za národní zdraví!! Za zdravý zítřek!!! Boj za boj!!!!" -- Při prohlížení šerifovy hvězdy: "Hmm, u nás máme jinou. - Větší? - Ne, větší, to ne, takovou JINOU." -- K možnosti odposlouchávání: "Ucho vlasti." -- A na adresu případných odposlouchávacích agentů: "Von je blbej, von si stejně nic nezapamatuje." --- O volbách: "Volby, to je pohřeb." -- Postesk: "Nebylo mně dopřáno univerzitní vzdělání, neb mí rodičové byli popraveni. Omylem." -- A nejlepší hláška: "Když svobodně budete chtít, tak se vám bude lépe muset!" *~

Normalita když vládne, zavírá za železná vrata vše, co by ji mohlo ohrozit. Autenticitu, lásku, odvahu, vnímavost, poezii. Kdo je tedy blázen? Foucaultovy dějiny šílenství v jedné skvostně nakažlivé půlhodince. *~

Neinteligentní, nelogický a slizce prasácký humor, který nepřísluší zápletce, nedejbože Vančurově předloze, ale vychází z benevolence a nevkusu autora filmu, a snaha nenápadně to natočit tak, aby se nikdo nenadřel, ale nadělalo se hodně muziky, mě tu bolí až fyzicky. Menzel nikdy nebyl můj oblíbenec, těch několik málo vydařených kusů se mu podle mého povedlo proto, že to svým železným jemnocitem, logikou a ironií zachraňovali přísnější a morálnější autority jako Václav Havel (Žebrácká opera), Zdeněk Svěrák (Na samotě, Vesničko...) a jiní, a naopak Konec starých časů a Obsluhoval jsem... řadím mezi nejtrapnější přehmaty v posuzování, co patří mezi vyšší české filmové umění. Je mi líto, že na Vančuru sahal tak často zrovna on, protože jen opájel publikum větami, jimž vlastně nerozuměl, a zasazoval je do kontextu, kde z nich svévolně dělal skoro absurdní laciný poetistický kontrapunkt. To, čeho tím chtěl dosahovat, uměl jen Hrabal. Menzel byl v mých očích pucflekem mistrů slovesného umění, kteří ho o celou míru pochopení převyšovali integritou a morálkou a jejichž práci dělal medvědí službu. *** Nečekala jsem, že si to s Menzelem vyřídím zrovna u tohohle filmu, který jsem si pustila z nostalgie po Abrhámovi, ale budiž, jednou to asi přijít muselo. *~

Jeden z těch asi pěti filmů, které jsem ochotná si pouštět dokola. Neuvěřitelná mrazivá vztahová nádhera, síla i slabost, kultivace, vtip, šarm, elegance, bolest, ztráta, ubližování, poznenáhlé a šálivé jevení se pravd, bytí, spolubytí, samota i partnerství. Famózní a virtuózní - nejlépe sledovat v jeden večer s excelentním českým pandánem Play Strindberg (1996), hereckým koncertem Josefa Abrháma a Libušky Šafránkové. *~

Neuvěřitelná mrazivá vztahová nádhera, síla i slabost, kultivace, vtip, šarm, elegance, bolest, ztráta, ubližování, poznenáhlé a šálivé jevení se hořkých i odvážných pravd, bytí, spolubytí, čelení, unikání, samota i přesevšechno partnerství. Famózní a virtuózní švédsko-norsko-švýcarsko-český pandán ke Kdo se bojí Virginie Wolfové. *~

Zatímco třeba Mad Max dokázal vnímavě reflektovat současnost, a aniž by sám na sebe rezignoval, zasmát se své někdejší stereotypnosti a poplatnosti a nabídnout pokročilé hrdiny a svět, v němž se v klimatické katastrofě rodí naděje spojená s radikální feminizací, Top Gun Maverick nereviduje vůbec nic a zůstává jedním velkým bezduchým stereotypním klišé, mozek vymývajícím reliktem, který dnes svojí vyčpělostí bolí o dost víc než v osmdesátkách - a navíc je mnohem hloupější než původní snímek (aby bylo jasno, původní Top Gun je film, který si pořád tu a tam z nostalgie pouštíme, pro tu radost z nádherných záběrů a z létání, z té věrnosti a výstižnosti, a pro tu chuť, kterou dokázal vzbouzet, chuť létat nadzvukovou rychlostí, poslouchat raději vlastní intuici než autority a dril, a nebát se přitom riskovat kariéru i život, ale také se bolestně učit.... Jen toho muckání tam mohlo být o 20% míň ve prospěch letadel, na tom se vždycky shodneme). ***** Přitom jsem se na nějaký chytrý a odpovědný posun v rámci hranic upřímně těšila - a ne že bychom ho jako společnost nepotřebovali. Chvála laciného a hloupého eskapizmu je to poslední, čemu bychom v kontextu dnešní doby a stavu světa měli s popcornem na klíně a XL colou tleskat, a navíc to jde i proti duchu původního Top Gunu. IMAX zážitek to bohužel mrazivě zilustroval. *~

Hm. [Sem tam SPOILING] Tenhle Apetri je o dost lepší než jeho Neznámý v tom, že se mu pod rukama nerozpadne smysl sdělení a že ten sám za to opravdu stojí. Jinak vidím pořád stejné chyby: vypráví stále stejně pohrdavě a povrchně, aniž by na to měl kredit, zesměšňuje a bagatelizuje postavy (baterie se zajíčkem? v jakém jsme roce?), aniž by je uměl vykreslit jinak než pomocí tuctových klišé (míjení s nezajímavou zmalovanou manželkou ve dveřích, spořádané nezajímavé děti u jídla, abychom věděli, že nějaké má, hezounká smutná oběť s něžnou tvářičkou, vyžilý násilník, vyjukaná hloupoučká jeptiška, jedna i druhá, venkovský opilec, zahořklý doktor...), což má skládat banální obrázek společnosti bez naděje, v troskách. Říká se to tam explicitně, dvakrát, abychom se nepřeslechli: tuhle zemičku by ze sraček vytáhl jedině zázrak, a to se nestane. A dozvídáme se účelově, co se máme dozvědět: anekdoticky, strojeně. Máme pochopit, že vyšetřovatel podvádí ženu, moc ho nezajímají ani vlastní děti, ani ona (ona doma kašle, ale jedlový sirup on přinese pokrytecky Christině), je dost otrlý, aby v dané situaci flirtoval s doktorkou (holt je to malé město a všichni už jsou rozebraní, vyjma těch, co se rozvedou, naznačuje se - možná proto trpěla Christina tenhle podivný vztah?), zneužívá postavení a moc a empatii taky nepobral. *** Nicméně pak ve filmu přijde několik pozoruhodných minut, které už zůstanou magické a film naplní smyslem a povznesou ho, bez ohledu na to, že je vyprávěný tak chatrně. *** Celé to začne okamžikem střelby - ten musí divákovi vyrazit dech, to se nemělo stát. Bleskne vám hlavou, že ho Christina na lůžku varovala, aby neudělal nějakou nepředloženost, že ona ho miluje a nosí jeho dítě. Znala ho, evidentně, dobře, svého milého. Když se zjeví na hladině vody unášející krev z rukou vraha její odraz, jako odraz Madony, víme, že zemřela. A když poskočí čas zpět před vraždu, víme také, proč a pro koho zemřela. Bleskne nám znovu hlavou, jak inspektor křičí na podezřelého, že tam spolu budou tak dlouho, dokud se čas nevrátí nazpátek.  A dojde nám, že zemřela proto, aby svou smrtí vykoupila inspektora, svého milého, aby učinila zázrak, vrátila čas, uchránila svou láskou toho, kdo byl slabý a spáchal nepředloženost. Víme, že zázrak spočíval v síle nepodmíněné lásky: on si ji nezasloužil, byl to prchlivec, sukničkář, mizerný otec a manžel, podvodník, který zneužíval své postavení i moc, venkoncem ztroskotanec, který neměl rád svůj život, který přišel o ideály a iluze a začal si s mladou holkou. A víme, že zázrak čisté lásky se stal nezávisle na tom, jak utahaný, amorální a prostřední člověk byl ten, pro koho se obětovala, a nezávisle na tom, že její ryzost nerozpoznal ani profánní, ani církevní svět. Nikdo si nevšiml, že ona byla nositelkou čisté lásky, a nikdo nepochopil, co se vlastně stalo. ***** V tomhle sdělení, v tom vybudování skutečného zázraku uprostřed malosti a zkaženosti, nepovšimnutosti a banálnosti, je velká síla filmu, tohle ve mně opravdu zůstane. To ale nic nemění na tom, že je mi proti srsti, z jak lacino uplácaných a nepevně seskládaných cihel Aperti ten zázrak buduje. Hodně tam toho nedává smysl a zbytek jsou banální klišé. K logice: např. vůbec nedává smysl, proč se Christina musela převlékat, a proč to víckrát opakovala, aby to bylo všem jasné. Ty tenké letní šaty mohla mít přece pod hábitem už z kláštera, stačilo ho pak sundat. To samé platí i o zbytnosti druhého převlékání, mohla si šaty pod hábitem nechat. Bohužel na tom stojí a padá celý film, scénárista to tak potřeboval. Nehledě na to, že přece koukat na svlékání takové holubičky si nechceme nechat ujít (ty samoúčelné záběry na mladé tělo přes větve). Moc nedává smysl ani to, že Christina přijde do kláštera, a teprve tam zjistí, že je těhotná, a smluví se na potratu. Do klášterů se chodilo zapomenout na vnější svět, utéct před chudobou nebo skrývat těhotenství a rodit, aby se pak dalo dítě k adopci a žena se mohla vrátit "z cest" nebo "od příbuzných" domů. Porodit by měla být její první volba, už pro to, že je nositelkou nepodmíněné lásky, ale to se tam nijak neřeší. Další nelogičnost je v tom, že se jim podezřelý "pochčije" zrovna ve chvíli, kdy mu nikdo nic nedělá, ani nijak nehrozí. A další strojená nelogičnost přijde vzápětí, když mu inspektor hodlá lhát a tvrdit, že Christina zemřela, a tím ho chce "šokovat, aby se přiznal". Hm. Až na to, že pokud by Christina zemřela, tak se podezřelému jedině uleví, protože by ho už nemohla identifikovat. A už vůbec nedává smysl, že viník se tím opravdu rozmluví. A pokud mluvil spíš proto, že ho u toho inspektor tloukl, tak k tomu ani nepotřeboval slyšet, že Christina umřela. Potřeboval to všechno jen scénárista, aby pak bylo o to působivější, až inspektor (a divák) zjistí, že opravdu zemřela. *** I to je mimochodem součást zázraku: zemřela, i když se měla jistojistě uzdravit. Rozhodla se tedy obětovat, zemřela silou své vůle, své lásky. Rozhodla se zemřít ve chvíli, kdy on nevydržel svůj vztek a vystřílel do násilníka zásobník, a obětovala s sebou i ještě nenarozené dítě. On - to je z toho dost zřetelně cítit - střílí do násilníka proto, že vnímá, jak je všechno ztraceno, promarněno: jeho život, celá země, celá společnost, celá doba. Násilník, co ani není pořádně chlap, pro něj jenom symbolizuje, jak je všechno na ho*no. Vystřílí do něj svoji bezmoc, hněv. Zřejmě tedy nevěří ani tomu, že by jeho vztah s Christinou mohl být lepší, ryzejší, než okolní bída nebo to, co má doma - a tedy nevěří sobě, že by mohl být lepší. Když tedy střílí do násilníka, je to z frustrace, že vůbec není lepší než on. A když ho její láska přes všechnu jeho nízkost zachrání, zázrakem, dá se to číst zároveň tak, že i celá země a společnost se dají ještě zachránit. Zázrakem. *** To je navíc dneska u sociálně-kritického filmu poměrně originální vyznění. *** PS: Hezké je to schylování počasí. Sice není myslím úplně běžné, aby hřímalo a schylovalo se k bouřce ráno, ve chvíli, kdy se postavy zdraví "dobré jitro", ačkoli jim to nijak zvláštní nepřijde. Ale dává smysl, jak s postupem dne vítr sílí a vzduch těžkne vodou, aby pak zvuky deště a šumění korun zčásti překryly zvuky toho hrůzného činu. Ta scéna byla nepříjemně dobře natočená: jak se hlava chytá každého detailu, najednou ostře vnímáme kulhavou ovci, pasteveckého psa i ty dva jezdce na koních, kteří ji nakonec nejspíš museli objevit, ještě včas. *** Líbí se mi také, že vykupitelka je tu žena, dává to smysl - ostatně i proto, že se neobětovala - ve chvíli, kdy on vystřelil, obětoval ji i dítě a sebe a všechno sám, prozradil svoji malost. Ona už jen svého obětování využila v jediný možný prospěch - aby ho nechala žít s vědomím zázraku, výlučnosti, a tím i nové trýznivé odpovědnosti: odsoudila ho být od té doby lepším člověkem, nerezignovat, nevyhořet, nevymarnit se, což v takové společnosti a době znamená doslova vyhnanství. ***Jsem moc zvědavá, jestli Aperti v posledním díle trilogie dokáže s tímhle motivem nějak pracovat, ale jak říkám, moc mu jako tvůrci nevěřím. Leda by opravdu dospěl, nějakým zázrakem. [Edison, s mentální hygienou Aleše Stuchlého, která bohužel za nic nestála.] *~