JitkaCardova

Pro mě byla tohle jednoznačná volba na Českého lva! Konkurentem byli skvělí Vlastníci a Staříci, oba jsou to suverénní české filmy, jenže Amnestie je přece jen o celý level urostlejší, a byť vychází z hlubokého ponoru do neuralgického bodu českých i slovenských dějin, jde jí o celistvější poselství a má nadčasový ideový i dějový přesah - je to ve všem všudy světový film slovensko-českého původu. Perfektní scénář, kamera, střih, zvuk, herci, skvostná smysluplná hra s žánry, kdy do půlky se film tváří jako namakané doku-krimi a dějinně-sociální thriller, než v momentě vzpoury divák najednou zírá na vězně, jejichž cílem je žranice a pustošení, a s mrazením pochopí, že jména a události jsou tu zástupné, ač principiálně, věcně i náladově naprosto věrné, a že je to především nadčasová a na poměry zcela střízlivě ironicky glosující parabola, podobenství o tom, že pravda a láska (Ľubko) v téhle končině dělaly, co mohly, a pořád ještě tu mezi námi nemají přijetí a místo k životu. Nápad s tím, jak se jiní, přeživší, marně pokoušejí autenticky zpívat Kryla, tu hořkou pravdu a lásku, které jsme zapudili, mi bral dech a stesk mi vháněl slzy do očí. Fantasticky napsaná postava Kelemenové (Aňa Geislerová), kolem níž se sobectví a nesobectví ostatních postav otáčí jako na pivotu a ona zůstává tajemnou lidskou hádankou. Hlava mi při sledování většinu času jela na plné obrátky, oči byly pořád živelně sycené a srdce přitom bušilo jako o závod. Ten moment, kdy film přehodí výhybku z konkrétní do metaforické roviny mi do teď radostí zrychluje dech. Z podobných důvodů mě takhle naposledy rozproudili stejně vyvážení Tarantinovi Hanebný pancharti a podle mě by zrovna Amnestie z mnoha objektivních důvodů měla velkou šanci zabojovat i o Oscara. *~

Bezchybné (pominu-li naprosté hnidopišiny) a emočně i racionálně silně působivé obnažení univerzálních mechanismů tíhnutí ke zlu, strukturních i osobních, a otřesné vyprázdněnosti osamělých životů zaprodanců v precizní filmové reflexi stavu naší společnosti v závěru 80. let. *** Nadčasovost principů upsání se do služby ďáblu a ztráty vůle vnímat důsledky se protínají s uvěřitelnou konkrétností postav, ošklivých osudů jednotlivců v jimi zbaběle a nedůstojně za každou cenu poháněné mocenské mašinérii. *** Přelomová tuzemská odvaha a kvalita srovnatelná se zahraniční produkcí zajišťuje, že to budete brát vážně, že se vás to bude dotýkat, že vás to může nejen zasáhnout, ale i změnit. Paráda. Na takové filmy se jako společnost stojící před nezbytnou ozdravnou proměnou dívat potřebujeme.*~

Přednosti tohoto silného počinu tematizujícího tabu poškozujících a zhoubných vlivů ve výchově, v charakterovém dědictví v rodových liniích a v zahuštěných vztazích zdaleka nejen na jižanském americkém maloměstě, ale v každém prostoru, na němž jsou lidé odsouzeni spolu žít v nelidských sociálních podmínkách, v mocenském područí pod nezdravým tlakem a bez zdravých alternativ, vysoko převažují nad jeho nedostatky. Tím hlavním je především zbytečné zrychlení ve finiši, pro něž se dostatečně nevysvětlí celá řada indicií, motivů, palčivých otázek a tušení, a do pozadí jsou tak potlačeny mnohé nepříjemné souvislosti, mizerné osudy a nepěkné role řady postav, skrze něž by naznačené předivo destruktivních sil, působících mnohosměrně a ničících všechny účastníky existujících vztahů, těžko dělitelné na agresory a oběti, vyvstalo ještě přesvědčivěji ve své ničivé důsažnosti, v ilustrování faktu, že z té sítě není možné uniknout, a to ani s přivolanou pomocí, ať už systému nebo druhých lidí zvenčí, že některá poškození jsou trvalá a žijí svým životem, a člověk v jejich vleku v nejlepším případě toliko přežívá (you don't live, you survive) a může se snažit snad jen nemít vlastní děti, na které by to určitě přenesl, a především žádné nevychovávat, nemít příležitost mít nad někým moc. Ale protože je jasné, že se v hlavní lince příběhu neuděje žádný happyend, že noční můra naopak pokračuje v ještě horší verzi, než jsme si až do poslední chvíle mysleli, je zároveň legitimní předpokládat, že i všechny naše ostatní dohady souvislostí jsou přinejlepším nedostatečné a realita postav prostě je a i nadále bude mnohem horší než ta nejhorší tušení. A že zlo plodící zlo má mnohem děsuplnější důsledky, než jsme schopni si přiznat a dohlédnout, a utěšování se rozhodně není na místě, i když asi ani nemůže valně uškodit. Takže nakonec vlastně z jednoho - toho nejzdravějšího - úhlu pohledu dává smysl nad tím vším, co nám zůstalo utajeno, nevyjasněno, radši mávnout rukou a dobře, že se to tu nedovykreslí. Přesto se ale tempo vyprávění nemuselo ke konci tak citelně uspěchat - protažení do deseti dílů, zvolna vše završujících, by bylo vyváženější, i kdyby se už žádná další fakta neodhalila. *** PLUS: Konečně někdo tematizuje poslouchání hudby jako vstup do náhražkového časoprostoru, dávkovače falešně uklidňujících emocí, kam lze podnikat zhoubné úniky z odpovědnosti být přítomen, vnímat souvislosti a adekvátně na ně emočně i racionálně reagovat, úniky do nevědomí o tom, co se kolem nás i nám skutečně děje, poslouchání hudby jako odpojování se, na němž si lidé pěstují těžkou závislost. Dík! *~

Lucrecia Martel opět vystřihla originální magickorealistický příběh se sociálně kritickým poselstvím a niterně alarmujícím apelem. Strefuje se svými svéráznými snímky do aktuálně bolestivých společenských témat a nešvarů, které maří vespolný život v její domovské Argentině, ale přitom míří nikoli na škodlivé okolnosti, ale na to, jak se jim slabošsky podvoluje lidská přirozenost až k vlastní zkáze. V Bažině zviditelnila zhoubnost letargie, v Ženě bez hlavy přehlíživost, zvlášť ve spojení s majetností. Tentokrát natočila dějinnou fresku o liché naději, v níž si člověk může nechat uplynout život, omlouvaje svou nečinnost čekáním na kýžený vnější popud, aniž by se hnul z místa nebo aniž by hnul s poměry - aniž by na sebe vzal odpovědnost za prospívání své i druhých tam, kde právě je, za změnu nebo za odchod. Závěr je sice hořký, ale překvapivě silný a povzbudivý. Ve chvíli, kdy je hlavní hrdina své naděje na to, že by se ještě někdy přece jen mohl chopit pomyslného kormidla, definitivně a surově zbaven, může si přiznat, že v něm je stále ještě přítomna upřímná touha žít. *~

Black Mirror je bezesporu sociálně důležitý a trestuhodně ojedinělý sociálně-osvětový počin a bylo by fajn, kdyby každý člověk musel všechny díly vidět a diskutovat v rámci společenské výchovy dřív, než ho pustí k maturitě. Jen škoda, že jako umělecké dílo je zbytečně kvalitativně rozkolísaný, že nápady nejsou vždycky vytěžené na maximum s adekvátní průraznou silou a tříštivým potenciálem těch nejlepších dílů a samozřejmě také, že jich není rok co rok víc, aby postupně pokryly všechny neuralgické body soudobého lidstva, protože by jinak mohl mít fantastický ozdravný účinek – vracet milionům diváků prožitek či aspoň povědomí původní citlivosti a emočních reakcí právě tam, kde je každodenní realita chce mít otupělé, navyklé a netečné. *** Všechny náměty, představené technologické vynálezy a vize blízké budoucnosti vystavěné na jejich společenském využití/zneužití, jsou bezesporu dobře zvolené (často nejsou originální, naopak: těží z plejády těch nejodvážnějších a nejnebezpečnějších vizí, které se objevily ve světové scifi a anti-utopické literatuře a obstály jako platné komentáře současného světa a jeho nelaskavého vývoje, a jako takové ještě ani zdaleka nejsou vyčerpány – co naplat, prognostická scifi literatura pořád ještě běží mílovými kroky před filmem), ale hodně ztratí na efektu, když jsou ilustrovány na příliš banálním, schematickém příběhu. *** U těch několika dílů, kde se téma potká se správně navrženým a dostatečně komplexním příběhem a s důsledným zpracováním, jež člověka vtáhne a nenechá ho se odpojit, to funguje parádně – na představené vize, na možnosti využití či zneužití konkrétních technologií a případné následky a s nimi spojené prožitky člověk už jen tak nezapomene. Kdežto jiné vize, byť stejně nebezpečné a silné (některé nápady jsou v literatuře dávno prozkoumány a rozehrány mnohem komplexněji a působivěji), bohužel tolik nevyniknou. *** *** Top klenoty (ale je potřeba to vidět celé, žádný díl nejde pod tři hvězdy, většina je na čtyři a zásadní síla je v naléhavé působivosti celého provokativního komplexu): Patnáct milionů meritů (S01E02), Lovná zvěř (S02E02), DJ na odstřel (S04E04). *~

Režijní filmový debut drsného irského dramatika může být romantickým dramatem jen pro slepé mlže bez tlukoucího srdce a nervové soustavy, nikoli pro živoucí, horující a vzdorující lidské bytosti. *** Uživatel Cimr napsal mezi jinými dobrými postřehy i jednu větu, která se mi jeví klíčová: "Celé je to velmi chladné, jako by se O´Rowe dovnitř mezilidských vztahů podíval chirurgickým skalpelem a zjistil, že skutečná láska neexistuje." *** Zároveň ale píše, že je to "jako ze života", a jen tím stvrzuje pocit dalších komentátorů, že je to drama realistické, civilní, psané životem. Jenže – dochází vůbec někomu ten nezáměrně vyzrazený cynismus, beznaděj, rezignace, smířenost s malostí, sebeomlouvačství, s nimiž takto pohlížíme na naši – námi žitou a našimi vztahy utvářenou – současnost? Nic jiného nemáme než ji, sebe navzájem, abychom se společně z lásky, zaujetí i soucitu překonávali a tvořili něco velkolepého, pevného, hrdého, v postupně budovaném prostoru spolehnutí, rozumění, bezpečí, ohleduplnosti, docenění, z nějž může povstávat nadějná, vyladěná budoucnost... Z filmu mi nebylo dobře, ale už znám O’Roweho kritické přístupy a rozuměla jsem, proč tohle téma vytýká, zobrazuje, reflektuje – je to nekomentovaná žaloba, pranýř, veřejné zrcadlo. Až u komentářů, z té neproblematizující akceptace chování postav jakožto běžného a nepohoršujícího standardu, s nímž se lze v klidu ztotožnit, mi tuhne úsměv na tváři. To nízké očekávání, smýšlení o našich vlastních životech, vztazích a vzájemných možnostech, jak tu společně být, k čemu se povzbuzovat a kam směřovat, člověku odčerpává naději a dychtivost, jako by mu brali ze žil krev. Jak běžnou, všepohlcující nákazou v dnešní společnosti je indolence, úzkostná péče jen o to, aby nás nic nerozhodilo, nevyburcovalo k vzepětí, překročení vlastního stínu a proměně... *** O'Rowe je divadelní dramatik, který dal celému světu už svou nemilosrdně strhující hrou Terminus o hloubce a důsažnosti každého lidského osudu, o tom, že i toho nejokrajovějšího a nejnicotnějšího člověka dožene předivo jeho skutků svázaných s ostatními a hrůza z neodčiněného příkoří v nich obsaženého, důrazně najevo, s jakou citlivostí, láskyplným pochopením, vážností a bázní – a tedy s jakou důvěrou – nahlíží sílu bytí dřímající i ve zdánlivě anonymních, v šedi a banalitě zanořených lidských osudech, sílu, jež se bez ohledu na dialekt, výchovu, vzdělání či sociální postavení může v člověku kdykoli probudit a přinutit jej čelit ohromujícímu vědomí o zázračnosti života, jež je zároveň samo už trestem i odměnou, nejhlubší radostí i nekonečným utrpením, v závislosti na tom, jak člověk dostál ve vztahu k sobě i k druhým své lidské odpovědnosti, co stihl s porozuměním odčinit a učinit i jak svěřený dar promarnil, a hloubce závratného pochopení, že nevědomost ani lhostejnost neomlouvá, ničeho nás nezprošťuje a z ničeho, co si nepřipouštíme, nevyviňuje. A ne, nepíšu tu ten morální apel takhle rozvláčně pro nic za nic, jednak je to zanořená pozvánka: jděte se podívat na Termina do Divadla v Celetné, dokud ho pořád ještě hrají, zaručuji vám, že jste ještě nikdy nebyli na představení, při němž by se vámi prohnal život ve své banální i nebanální, jednolitě metafyzické i izolovaně lidské podstatě jako uragán a jež by vám poskytlo tak mocnou katarzi, že je to jako injekce do srdce a svědomí, po níž vám musí oboje aspoň na chvíli doopravdy naskočit, a jednak si tím buduji kontrastní podloží pro následující řádky. *** Ve filmovém debutu O’Rowe naopak pouze zobrazuje a sleduje v lhostejnosti a netečnosti, která se rozlézá dnešní společností jako mor, jako plíživá, ryzí hodnotu odvážné a bezpodmínečně milující lidské existence pohlcující znicňujícnost, uplývající životy izolovaných, nesolidárních, sobeckých a zbabělých jednotlivců. Dokud se vzájemně nepoznáme dost statečně, jsme si nahraditelní, vyměnitelní, nepředstavujeme pro sebe navzájem výzvy k překonávání, k tomu, abychom se stávali lepšími, ušlechtilejšími. A O'Rowe rozhodně nenatočil romantické drama ze života partnerů, kteří se musejí vypořádat s novým milostným vzplanutím. On ukazuje pseudovztahy lidí, kteří se ani neobtěžovali se navzájem znát dost, aby jim na sobě skutečně záleželo a o něco usilovali, ukazuje lidi bez idejí, bez ryzí sebeúcty a sebereflexe, bez ochoty a motivace překonávat kvůli něčemu většímu, přesahujícímu, těžkosti, lidi povlávající a narážející na sebe ve víru pudových rozmarů, orientované jen na uspokojování svých potřeb, k čemuž uzavírají (nefunkční) manželství a zakládají (nefunkční) rodiny, ukazuje vztahy, jež jsou skrz naskrz náhražkovité, nitkovité, chatrné, povrchní, nevybudované, nicotné, žádné – o žádné nevěry zde samozřejmě nejde, ani v původním názvu nejsou zmíněny, autor tematizuje naši trestuhodně běžnou západní současnost vztahové a rodinné praxe jako "dobu delikventního chování", nezáležení, to, jak jsou všechna ta vztahová škatulata nakonec bezpodstatná, protože se jimi nic nemění k lepšímu, nenarůstá pochopení, jen se prohodí figury, nějaké zmizí, zase se to utřepe v iluzivním klidu, odkud postavy nic nevytrhává, emoce jsou ploché a zástupné, přesvědčení o nich krátkodechá, podněty k rozpadům malicherné, věty o lásce a osudovosti směšné a licoměrné, snadno se usadí prach, přejde touha či pláč, zamilování, odmilování, nikomu na nikom konkrétním doopravdy nezáleží, jsou si navzájem jen věšáky na nezpracované emoce, sobecké potřeby, jež si po každém zásahu rychle a bez zamyšlení najdou jiný objekt k uspokojení a chatrnému milostnému ujišťování a přesvědčování, neboť v nikom neožívá opravdová láska k přenášení hor, vitální síla vznešených idejí, ani opravdová bolest nebo žal, protože nikomu nejde o nic velkolepého, ryzího, co by ho přesahovalo, čemu by se obětoval, pro co by trpěl, k čemu by vzhlížel, nikde žádná šlechetnost, velkorysost, sbližování se, spolupráce, a mezi všemi těmi roztěkanými sobeckými rošádami neprožitě zapadne třeba i vážná nemoc, chátrání a smrt lehce nahraditelného, protože chabě poznaného partnera... o dětech, které v tom nezájmu vyrůstají a k čemu, nemluvě. V kontrapunktu k Terminu, ale se stejným apelem, O'Rowe natočil film místy snad až jízlivě zobrazující životní malost zbabělých konzumentů, kteří znehodnotí bytí své i druhých dřív, než se své existence doopravdy ujali, a místo chápání se údělu svého a své doby v pletivu lidstva se nekonzistentně zaměstnávají jen vzájemnými drobnými ústrky a pohodlím, aniž by se někdy doopravdy pokusili cokoli pochopit. A trvám na tom, že O’Rowe nenatočil tenhle film proto, abychom u něj souhlasně přikyvovali a krčili rameny, ale proto, aby se nám nad ním pěnila krev. *~

2,5 *** Kdyby se to celé udrželo na úrovni chytré politické satiry v pohádkové travestii, těžící v organické symbióze to nejlepší z obou žánrů, byla by to pecka a je škoda, že to zůstalo zbaběle nedotažené na půli cesty - je jisté, že Najbrt a spol. podlehli tlaku, aby nenasadili laťku s kritickým myšlením, ostrovtipem a neotřelostí příliš vysoko, protože cílili na širší publikum, popularitu a finanční návratnost - ale bohužel si s tím poradili tím nejhorším možným způsobem: chytrý námět a tematickou linku neúčelně oslabili pokleslou a nejapnou formou a sadou neomluvitelných lapsů (některé zásadní v komentáři poctivě vypočítává třeba Adam Bernau, ať už jde o neústrojné vmontovávání rádoby milostných, nepřitažlivých písniček, o nelogicky vystavěný charakter Lucifera, na němž hrubě selhává dějová výstavba, nebo třeba neadekvátní obsazení některých herců atd.). *** Satirická linka, mající sama o sobě z povahy věci vyvolat společenskou reflexi, nemůže fungovat, pokud výsledek srážejí na kolena různé současnému nenáročnému trendu naopak poplatné žánrové nešvary a úlitby, laciné zkratky, odbyté, nedotažené a nekonzistentní prvky, které z toho činí film o dvě úrovně hloupější, otupující, vyžadující od diváků rezignovanou benevolenci a hrající na populistickou notu právě tak nedůstojně a nepoctivě, jako to mají ve zvyku politické praktiky cílící více na krátkodobou oblibu než na pracné pozvedání kultury, do kterých se film snaží satirickou linkou strefovat. Bez nároku na důslednost se ovšem morální ani rozumově kritické schopnosti publika pozvedat nedají, a apel tak vyznívá pokrytecky a falešně, zneužitě. Čiší z toho, že se na prvním místě přece jen snažili vydělat. *** Koule na to dodat revoluční obsah v revoluční, byť přese všechno ironizování důstojné a laskavé formě měli zatím jen Prušinovský, když vystřihl nekompromisní sebevědomou pohádku Kdyby byly ryby (https://www.csfd.cz/film/372901-kdyby-byly-ryby/komentare/?comment=10818167), a kupodivu Pokorný s Procházkovou v poněkud punkové Slíbené princezně (https://www.csfd.cz/film/436486-slibena-princezna/komentare/?comment=10948525). S těmi tenhle nedomrlý Najbrtův pokus srovnání nesnese, ale oba zmíněné skvosty jsou pochopitelně silně nedoceněné - většinové diváctvo ji přijalo nelibě. *** Aniž bych ale apelovala u vánoční pohádky mířící do českých kin na podobnou žánrovou nezávislost a bezuzdnou ekvilibristiku, jsem si jistá, že existovala poctivější autorská cesta, jak si nezadat, a Najbrt se jí nezhostil bez ztráty několika kytiček. Na moderní pohádku, která by si dokázala podmanit srdce i vkus většinového obecenstva a přitom nesla aktuální morální apel v duchu typického krutě i úlevně sebeironického českého humoru, si tedy zas ještě počkáme. *~

Temný snímek, přeneseně i doslova. Co se divákovi podává, je mlhavé, rozostřené, zastřené, nekonzistentní, střípky ze života slavné ikony se vynořují těžkopádně, skrze cizí gesta a odvozené repliky, přepsané záznamy, interpretované písně, útržky vzpomínek, šumy, přeryvy... Je to náročné jako prohlížet ohořelé pomíchané tmavé diáky. Postupně však vychází najevo, že Barbařin život snad ani jí samotné nikdy nebyl jasnější, neměla k němu bdělý vztah, nevnímala ho, živoucí byly jen její písně, prací na nichž a jejichž předváděním na koncertech jej trávila (přeneseně i doslova). Herečka, jež ji ztvárňuje, se propadá do podobné nejasnosti a režisér jen chvílemi ohromeně chápe, že byl celý život fascinován přízrakem a že ten jeden polibek, který jako jinoch dostal, byl dost možná jedním z mála, jež Barbara rozdala, a ani tak nebyl zapamatovatelný. Pro mě je to hořký film o umělcích míjejících se s životní podstatou a nesnadno stravitelný, ale překvapivě špatně vymazatelný z hlavy. A velmi hořká, srdce zastavující Amalricova výpověď, zdá se mi. *~

Téma je zcela zásadní. Nevyhýbat se informacím o životě obecně a reálném současném světě dnes zvlášť, ponořit se až k podstatě problémů a stát se součástí řešení (submerge into the deep of it and become a part of the solution). Kdyby se film dostal k podstatě věcí aspoň z desetiny tak hluboko, jak zeširoka kolem toho dokáže klouzat po povrchu a žvanit, byl by to nářez. Takhle je to místo ponoru jen utopený čas. *~

O'Roweův rukopis. Uff. Ačkoli psal scénář na motivy cizí knihy, ta silná přetahovaná nimbu a vezdejšnosti o lidskou duši a její úkol v závěru filmu je tak jasně jeho, tak zřetelně upomíná na onen klíčový moment z Termina, kdy postava umírá a loučí se s jednou vzpomínkou po druhé, aby se s tou poslední její hasnoucí vědomí znovu narodilo na vezdejší svět a její poslední výkřik Mami! se stal prvním výkřikem novorozeněte, neartikulovaným, plným předvědomí, povědomí, odmítnutí, vzdoru v předtuše poznané hrůzy, neúměrné těžkosti a zároveň - přestoproto - touhy. Mami! - A tady: Tati! *** A ne, výjimečně jsem nic neprozradila. Ten film je nádherný. A jestli si chcete dopřát ještě stokrát silnější katarzi, vyrazte do Divadla v Celetné na O'Roweho Termina, dokud tu neuvěřitelnou hru ještě hrají. *~