JitkaCardova

Střízlivé televizní doku-drama, jehož působivost a silná stránka tkví právě v tom, že prvoplánově nevyužívá situace, emočně nevydírá, nepřehrává, návodně nezdůrazňuje, podbízivě nefabuluje, nehysterizuje, ale spíše zůstává - aniž by se v něm cokoli zlehčovalo - až lakonicky odtažité a mírně opovržlivě nad věcí, stejně jako nakonec i jeho hlavní hrdinka. Což vůbec neznamená, že by na zobrazovaném případě nedávalo dostatečný prostor citovému prožívání a uvědomování si hrůznosti komunistického režimu, jen do toho diváka nenutí. Mně je zvolený přístup sympatický a bez ohledu na to je každopádně legitimní a funkční. *** Zároveň se jedná o poslední snímek z Polesného volného triptychu o svědomí národa a jedince, kam patří ještě Zločin v Polné a Monstrum. Všem třem dílům je ve zdejších komentářích tak či onak často vyčítána doslovnost s podotknutím, že náměty se daly využít k hlubším, silnějším a originálněji pojatým psychologickým dramatům apod., nicméně to prostě nebyl Polesného záměr. Nenechal se unést tvůrčími možnostmi, spolehl se na přirozenou působivost námětů, nedělal z nich biják a toliko důstojně, věcně, s vysokou kvalitou režie, scénáře, obsazení a vedení herců, ad. zprostředkoval divákovi střízlivě i citlivě realitu doby i podstatu a okolnosti každého z oněch jedinečných osobních příběhů tragicky kolidujících s vůlí a představami režimu, pro nějž jedinec neznamená vůbec nic. Osobně celému triptychu přiznávám znatelnou finesu, bravuru, a stejně jako ve mně zůstává hluboko vryto, co se tehdy stalo v Polné, nezapomenu už nikdy ani na zakázku, která semlela Otakara Švece, umělce s nepochybným zápalem a géniem, a ani na herecký i lidský osud Jiřiny Štěpničkové. *~

Tomuhle filmu prozaická, tvrdá, neuhýbavá doslovnost ve skutečnosti sluší, je to chytré zpracování, vhodně zvolený materiál pro ztvárnění specifického námětu, stejně jako tvrdá a hrubá žula pro veřejný prostor opanujícího, dozorujícího Stalina. *** Přitom se však tím přímočarým vykreslením kontur dohledu moci uvolňuje moře nerozlišeného, spojitého nedohledného prostoru zneviditelňovanému, soukromému, ale vším prosakujícímu jemnocitu, němým škálám neartikulovaných, polykaných, do sebe se navzájem slévajících a prolínajících hořkostí, bolestí, bezmocí, zoufalství, a z toho všeho emanující blyskotavé smutné ironii a těžce zkoušené, zkalené lásce. Na televizní film v té jednoduchosti překvapivě silné a působivé a zdařilé i jako pocta umělci a medailonek. *** O to víc pak vrtím hlavou nad zdejším slabým hodnocením a vyčítáním doslovnosti, když si vzpomenu na nezaslouženě přechvalovaného a opěvaného Sedláčkova Palacha, což je pro mě ukázkové dílo blbé doslovnosti spočívající v návodné a vyděračské filmařině, v loutkovosti neživých postav a ve frázemi napěchovaném scénáři, kterým to nepřestávalo šustit ani na okamžik. Není zkrátka doslovnost jako doslovnost.

Jako někteří i já přidávám jednu hvězdu za odvahu, ale ani s ní mi to u Zelenky nestačí na tři. Pokud jde o téma a základní nápad, jak ho rozpracovat, Zelenka zase nezklamal a skvěle vyhmátl, co by mohlo mít výbušný světový i tuzemský potenciál (české právo na mapě světa a jeho teoretické možnosti už od časů Charty dosahovat mezinárodní spravedlnosti versus pragmaticky tristní aktuální domácí realita, konzistence občanských či politických postojů a jejich naplňování činy, reálné dodržování lidskoprávních úmluv, možnosti a limity realizace občanských svobod, korupce, eroze hodnot a ideálů etc.). *** Co se ale týče samotného provedení, pak už to bylo jen samé zklamání vzbuzených očekávání, jako by se ta kritizovaná bezzubost promítla i do filmu samotného. *** Zelenka umí až s neurochirurgickou soustředěností pracovat s chytře zvoleným tématem napříč rovinami jako s nepříjemně ostrou, nepříjemně hluboko pronikající vývrtkou (Ztraceni v Mnichově, Karamazovi, ale i Knoflíkáři nebo Rok ďábla), takže nechybí odraz jak na povrchu, tak ve složitějších vrstvách pod ním, osobních i celospolečenských, jenže tentokrát je jeho vývrtka stejně jako to české právo a odvaha k reálné svobodě v praxi tak přizpůsobivá a ohebná, že působí zcela neškodně až jako gumová atrapa. Přičemž to samé se tentokrát dá říct jak o obsahu, tak i o formě. Když už si tedy vybral drony, celé to mělo být natočené mnohem svižněji a odvážněji, tak virtuózně, aby to zamotávalo hlavu a vyvolávalo euforii, závrať i mrazivé trnutí. Ale ono jako by to nesmělo ani naznačovat osvobodivou chuť skutečně svobodných možností, ani u práva, ani u dronů. *** Přemýšlím, proč to Zelenka natočil takhle umírněně a bez drajvu. Rezignace? Připadalo mi, jako by mu ze scénáře mocný byznysman-producent vytrhl sto stran v místech, kde se děj začne zahušťovat a na scénu nakráčí plnokrevné hlavní postavy, s cynickým poukazem, že by to platící většina neocenila, a tak Zelenka natočil místo svého bolavě ostrého filmu jen banálně směšné povrchní pozadí, kontrastní druhý plán osazený místo hrdinů komicky naivními jednoduchými karikaturami, celou dobu tak neživotnými, že nás jejich osud ani nemůže zabolet. A jestli je to od Zelenky pragmatická autocenzura, tím s námi hůř. *~

Takový duchem chudší sourozenec posledního zfilmování Vraždy v Orient Expresu. *** I zde má detektiv projevit vnímavost pro ryzí dobro a ušlechtilou krásu srdce, jež jsou nadřazeny striktnímu a omezenému vnímání toho, co se běžně chápe jako pravda a spravedlnost, a jedině díky tomu se mu podaří případ jednak rozlousknout (skoro stejně tak rychle jako vnímavějším divákům) a jednak i morálně vyřešit. Nicméně kde první zmíněný film byl v tomto příliš subtilní a jímavý až mimo rozlišovací schopnosti či ambice většiny diváků (můj komentář k němu, který mě paradoxně přiměl zpětně napsat až tenhle výtvor, zde: https://www.csfd.cz/film/53978-vrazda-v-orient-expresu/komentare/?comment=11342978), tenhle snímek je pro změnu o to doslovnější a banálnější, jako by byl vyloženě míněn pro pomaleji chápající, emočně oploštělé publikum. *** Záživné to bylo asi jako číst Shakespeara – kam jinam sáhnout, když už srovnávám s počinem Kennetha Branagha – tezovitě převyprávěného v amerických floskulích a komiksových obrázcích na čtvercové stránky omyvatelného leporela tak, že se vytratí veškerá velkodušnost, jemnost a komplikovanost prožívání i utváření. Zápletka sama není vůbec hloupá, ale práce s ní i s vykreslením postav je tak povrchní a deproblematizovaná, že by si divák zbytečně lichotil, že stačil držet krok. *** Za základní problém přitom považuji, že navzdory proklamovanému žánru film ve své klišovitosti, jakkoli mohla být záměrná, nebyl vůbec vtipný, ani obyčejně směšný, komický, ani nijak nenaznačoval, že o to usiluje, natož aby zvolená forma měla nějakou přidanou hlubší hodnotu či satirický pel. Bylo to prostě jen právě tak nevtipně prosté, jak jsme to viděli, milý Watsone, prosté všech mystérií bytí. Jen díra uprostřed donutu, která nezasytí, jen pro nic mnoho povyku. *~

Velkorysá oslava zálibnosti, soukromého požitku z prožívání porozumění kráse plynoucího života, nekonečně laskavého, trpělivě budovaného nekonečně jemného porozumění, jež postupně celý život zrálo a tříbilo se v hlubokém duševním osamění, nedobrovolném, leč vynuceném tím, že člověku tak velké mysli a ducha a schopnosti tak dokonalého ponoru a vhledu není příliš často dopřáno sdílení oněch soustředěných, vzrušujících a výlučných prožitků porozumivého dialogu s komplexní realitou s druhými, jimž vhled překrývají nejrůznější kognitivní limity, emoční bloky či egoistické cíle a často všechno z toho zároveň. *** A chvála efemérnosti a subtility signálů, v nichž se odehrává jak samo vyjevování skutečnosti jakožto velmi cudné a stydlivě i důvtipně v pestrých šátcích zahalené milenky, tak zároveň i její souhlasné přitakávání a milostné zpovolnění, když jí člověk dokáže se stejným dovtipováním se rozumět a jedná s ní, jako by uctivě tančil, aby neporušil řád jejího utváření, ale setrval na každém kroku ve svrchovaném souladu s její vnitřní krásou a mystériem vyšší rovnováhy a spravedlnosti. A mohl si ji právě díky tomu zároveň naplno s rozkoší vychutnat. *** Tento film je tak především nevšedním milostným příběhem. Odkrývá Hercule Poirota v jeho nedobrovolném vnitřním exilu jako stále ostýchavého, milenčinou proměnlivou, plynoucí krásou ustavičně pohotově dojímaného, překvapovaného i těšeného milence, navýsost zamilovaného do objevování pravdivosti bytí. Jako člověka, jenž si s pomocí svého velkého ducha, mysli a nelehkých okolností na rozdíl od mnohých jiných, kteří dali přednost moci, vypěstoval i velké srdce, takže jeho pověst slovutného detektiva je pro něj jen vedlejším produktem oné pravdivosti, a byť je celou společností veřejně oslavovaný jako nedostižný detektiv právě za to, jak svou genialitou po celý život pokorně slouží pravdě, ve svém posledním případě zůstává poslušen hlubšímu řádu věcí a rozhoduje s láskou ve prospěch nikoli společenského nazírání spravedlnosti a pravdy, ale ve prospěch krásy, úměry a vyšší pravdivosti životní. A jelikož se v tomto případě jedná o vzájemně neslučitelná rozhodnutí, proviňuje se tím na formální spravedlnosti společenské a je mu zřejmé, že tím přestoupením hranice bude muset ukončit svou kariéru. Právě proto je to jeho poslední případ, neboť v něm vykoná formální soud nad postavou detektiva, jehož přestal pravdivě ztělesňovat, jehož vnitřním nazíráním přerostl. A to přestože je - jako ostatně celý život - jediným, kdo ví, k čemu doopravdy došlo, a kdo zná skutečnou hloubku, ušlechtilý smysl i praktický dopad a význam svého konání. I to je však řádu věcí, teskné, smutné i hluboce uspokojivé a těšící. *** Tenhle komentář jsem dlouho dlužila, protože i po dvou letech ve mně vzpomínka na tento film rozněcuje ostýchavost, rozechvělost, dojetí, pokoru, úctu a probouzí jakousi zároveň posmutnělou i radostnou intimní sounáležitost s tím člověkem, který není v očích druhých z praktického života vyčleněným pozorovatelem a soudcem ani tak z vlastní vůle, jako z neúprosné banální statistiky výskytu důvtipu a ryzosti pohromadě v jednom těle, byť právě on v sobě má dost odvahy, síly, vitality a nezištné laskavosti k pravému a plnému prožívání a život po jeho boku by mohl být jedním velkým plynulým dobrodružstvím plným odhalovaných vnitřních krás a společným dotahováním gest tam, kde okolní realita přechází ve vlastní bytí člověka a vydává se mu v jeho dosahu do rukou, aby ji se vší svou morální silou a integritou a vším svým důvtipem a pohotovostí harmonicky dotvářel - a pokud možno nic nezkazil. A Hercule Poirot jako jeden ze vzácného mála lidí doopravdy nic nezkazí. Jeho bych věru mohla milovat jako nejlepšího přítele vlastní duše. A hádám, že pro tu zamilovanost, která mě okamžitě zaplaví, když si tenhle jemný filmový skvost v jeho labužnicky pomalém plynutí a zároveň neuvěřitelné náročnosti na rychlost zpracovávání všech umně servírovaných podnětů, má-li si je divák vychutnat, jak náleží, a držet krok, tančit s filmem, jsem i po těch dvou letech s to napsat jen tenhle prachšpatný, nepostačivý komentář. Snad ještě časem dorostu a dozraji, abych ho tu jednou změnila v mnohem výstižnější a klidnější poctu. *~

Symbolické hořké postapo o ne dost dobrém člověku v ještě pořád ne dost do mrtě zničeném a zkaženém světě, kde už sice nejde nic zachránit, ale hlavně lidsky a mezilidsky toho v tom houstnoucím napětí pořád ještě jde dost zkazit, jak se hlavní hrdina ke své lítosti ze zakoušeného zmaru znovu a znovu přesvědčuje na každém nezvládnutém, neuspokojivém zastavení své cesty – aniž by ho kumulující se prožitky měly sílu pohnout, aby se vzchopil a změnil to. *** Sledujeme prototyp ne dost odvážně milujícího člověka, sebou se zaobírajícího zbabělce, jehož trpná cesta má podobu sledu prchavých promarněných setkání, z nichž – kdyby překonal vypěstovanou sebestřednou nedůvěru a přinutil se přesáhnout, sám se o cosi zasadit, nenechat nic, aby se to zvrtlo, vložit důvěru – by pořád ještě mohlo povstat něco dobrého, pevného, něco, co by stálo za to sledovat, chránit a rozvíjet až do posledního dechu. Ale k tomu nedojde, muž každou příležitost raději zničí, nebo nechá zničit, neinvestuje se. Jak pokračuje osaměle dál, v těch vypjatých okamžicích, kdy se ho užuž dotýká lidství, se na ztvrdlý povrch dere ne dost potlačované utrpení a stesk, aniž by však něco měnily. *** Přesto je v něm pořád dost síly pokračovat, jež ho přese všechno selhávání a zklamávání nutí pokračovat, k něčemu směřuje, něčemu ta jednotlivá setkání a všechny ty možnosti projevit se lidsky, obětovává. *** Rozuzlení v závěru jeho cesty však už jen odhalí, že její utkvělý cíl byl stejně mrtvý a prázdný jako jeho rezignovaná duše. *** Film o upřednostňování vlastních bolístek před solidaritou s druhými, o neschopnosti soucítit, toužit a přesáhnout, vypráví o světě beznaděje. *** Osciluje to k pěti čistým, ale lidsky se to ve mně bouří je takové vizi světa dohasínajícího v důsledku ničivého, slabošsky rezignovaného lidství udělit. Ačkoli vím, že se tu vypráví o vizi, k níž dnešní většinová společnost valem směřuje, jsem z těch, kteří se až do konce svých dnů nespokojí s ničím, co není dost, a budou se napřahovat se k druhým, aby jim nabídli úlevu a založili vzájemnou důvěru, bolest nebolest. Takže za čtyři, s respektem. *** Soundtrack složený z drásavých zvuků stojí za zvláštní pozornost. *~

Mnohem víc než čtyři, ale přece ne plný počet. *** Je to po delší době absolutní, svrchovaný film: maximálně nakažlivě osvobozující svou rozjařující filmovostí, úžasně dbalý, aby se nepodřídil diktátu tématu, vysmekávající se mu hladce a hbitě nepřebernými způsoby odvázanými prostředky jako úhoř, aniž by však divákům sebeméně dovolil unikat smrtelně vážné podstatě jeho sdělení. Je to ale film a nebojí se nic filmového použít. *** Dala bych deset hvězd, kdyby si tohle dokázal udržet absolutně, ale tam, kde nejde o Hitlera, o válku, o fanatismus, o využívání klukovské touhy patřit do party, ale o lásku a city, místy přece jen v Jojově postavě uklouzne k melodramatu, což mě vytrhovalo, rušilo z té jízdy a ve svém hodnocení to nemůžu poctivě pominout. *** BTW: Je mimo mísu zrovna tomuhle počinu vytýkat, že herci mluví v německém prostředí anglicky, naopak, film tenhle problém prostořece zviditelňuje a využívá k svému prospěchu a herci se můžou přetrhnout, aby si divák dosyta užil jejich různě rozvinuté verze němgličtiny. *~

Film k pasivnímu uspokojení líného diváka. Celou dobu víte, že musí jít o dvojitou hru, protože jinak by existence takového snímku od počátku ani nedávala smysl, ale přesto se celou dobu musíte jen dívat, jak se z té skutečné hry ani vám, divákovi, nic neprozrazuje. Až v poslední části si musíte nechat prozradit všechno, na co jste cca hodinu a půl jen pasivně čekali. Nebylo vám umožněno ani si postupně něco dovozovat, skládat si ze signálů vlastní pohled, rozvíjet a korigovat vlastní hypotézu, ani se těch příprav a realizací otevřeně spoluúčastnit. Nic. Je to nenápadně, zato jednoznačně vyděračský film, který diváka nejprve nechá pasivně a se spravedlivým rozhořčením sledovat, jak se někdo sobecký a bezcitný snaží využít, podvést a ožebračit někoho hodného a naivního, a pak divákovu potřebu satisfakce bez komplikovaných nuancí ukojí předvedením, že to celou dobu bylo ve skutečnosti naopak a že ten zdánlivě naivní byl nejen hodnější, ale i chytřejší a zkušenější a padouch dostal, oč si koledoval, a do vykopané jámy spadl sám. Skvělí herci z toho charakternější snímek, který by ctil náročnějšího diváka a přibral ho do hry tím, že by postupně odměňoval jeho vlastní intuici, rozum i cit, neudělají. Film v souladu se svým záměrem poskytnout povrchní katarzi pracuje i s jednoznačně definovanými postavami a odmítá cokoli problematizovat: všichni jsou - a to dokonce od malička, od dětství - buď stoprocentní good guys nebo bad guys, nic mezi tím. Je to tak banální a tuctové, že si to vůbec tak charakterní herce nezasloužilo, takže jejich angažmá může být matoucí. *** Jeden fascinující moment jsem ale přece jen vytěžila, kvůli kterému si tenhle snímek budu pamatovat přece jen se stopou vděku: když se Betty, která se opravdu celou dobu tváří jako kultivovaná středostavovská English lady, ocitne v Berlíně a stane poprvé před inkriminovaným domem, najednou má ve tváři, zblízka a ze zvláštního úhlu zabrané, tak úplně jiný, původní postavě natolik hluboce odcizený výraz a nadto tak specificky vyrýsovaný, že mi okamžitě blesklo hlavou - ona je Němka a tohle je její rodný dům. Klobouk dolů před takovým mistrovským herectvím, které se zhmotnilo v tomhle jediném kratičkém záběru, ne náhodou v závěrečné retrospektivě ještě jednou zopakovaném. *~

Dolů to tlačí předem jasná pointa, ale chápu, že něco takového se natočit muselo, už jen aby to prostě existovalo. *~

Krátký kajícný film o nezodpovědnosti chlapů, kteří své ženské vytáčejí doběla, jako svérázná pocta všem těm naštvaným ženám, nejen partnerkám, ale třeba i maminkám. Nedalo mi nevzpomenout u toho na Bona a jeho husarskými kousky nadupaný roztomilý klip The Sweetest Thing, který natočil své ženě jako omluvu za to, že zapomněl na její narozeniny (https://www.youtube.com/watch?v=5WybiA263bw). ***** Jen tenhle film o tom, že by chlapi neměli hledat snazší (a blbější) cesty, jak se z něčeho, co nezvládli, vyvléct ještě méně zodpovědně a nějak to narafičit, zakamuflovat, odvést pozornost, aby to zas bylo jakože dobrý, ale že by se k tomu měli radši postavit dospěle čelem, a že ženské se na ně za to zlobí právem a právem na ty laciné triky nechtějí přistoupit, protože když je nechají ty kraviny zkoušet a nechají se utahat a ukecat, jednou to fakt může blbě skončit, zdaleka není tak roztomilý. Je ale tak brilantně výmluvný a trefný a kajícný, že to ženskou i proti její vůli dokáže rozesmát, takže si radši nepřeju vědět, co Nash Edgerton a David Michôd svým ženským provedli, že se z toho pokusili takhle vykoupit, a už vůbec ne, jak to od nich následně schytali nebo k jakým tragickým koncům to nedejbože mohlo vést. Film lze aktuálně vidět zde: https://www.youtube.com/watch?v=Jmbv8kevQ-E. *~