JitkaCardova

Lepší tři, a když člověk rychle přistoupí na tu melodramatičnost, která místy vyzrává v sarkasmus s přesahem, baví se hned líp a je to za čtyři. Thomas Brodie-Sangster v roli Paula Harrisona je beze zbytku okouzlující. A jeho úvodní třicetivteřinový nástup/výstup je nesmrtelně dobrý: https://www.youtube.com/watch?v=sNKY4NHM2gI. *~

Po Potomcích lidí a Gravitaci jsem byla přesvědčená, že Cuarón má velký problém se scénáři, vyprávěcí logikou, přirozeností. Šustilo všechno či bylo konstruované na tezích. Ale protože jsem věděla, že jiné kvality má, cit pro emoce, atmosféru, kameru, vizualitu, a že s kvalitním příběhem (Dickensovy Nadějné vyhlídky) si poradit umí, zadoufala jsem, jestli se v tomhle filmu třeba potká se svým formátem, nenuceně, a byla zvědavá, co z toho vyjde. A ráda uznávám, že mě na celé čáře překvapil, i když mi dlouho - půlku filmu - trvalo, než mi začalo být jasné, že v dobrém. *** Řada věcí ve způsobu vyprávění mě především první půli rozčilovala, drhlo to, neplynulo... výjevy a situace se řadily schematicky, toporně, nevytvářely spojitý proud vyprávění, symboly byly doslovné a otřepané (ptáci v kleci, klecovitý dvorek, dům), nedalo se pochopit, že by jeden pes s věčně prázdnou miskou denně nadělal tolik hoven, černobílost mi připadala umělá, bezdůvodná, zdálo se, že v nativních barvách by všechno bylo přirozenější, žádoucnější... kostrbatost, přitaženost za vlasy, násilnost... a pak na to člověk, ani neví jak a kdy, přistoupí jako na psí hovna, nerozporuje realitu, magickou i v nepochopitelných komplikacích a těžkostech, přijme bez zbytečných tázání úděl, vršení, a celá druhá půlka plyne už sama, byla jsem vtažená... momenty smíchu i ustrnutí fungovaly bez odtažení, přijala jsem ten příběh za svůj jako obě jeho hlavní hrdinky přijaly svoje postavení. A začalo mě to těšit, prožívat s nimi úděl nás, žen, které vždycky na všechno zůstanou samy, prostě proto, že ženy zůstanou, zvládnou to a budou pracovat (=milovat), dokud se budou moci hnout. "Být mrtvá se mi líbí," vzdychne si slastně a vstane k další práci. *** A na konci mi zbyl pocit silného filmu, blízkého, intimního prožitku, a všechna ta vyprávěcí drhnutí a komplikovanosti k němu patřily jako jeho nedílná součást (Jak můj známý případně poznamenal: Drží to pohromadě jako chatrč ve slumu.), jako by odrážely fakt, že v reálném životě také nic nejde snadno, hladce, ideálně a leckdo to až údivně zbytečně a nejapně komplikuje a ani to vždycky nedopadne dobře, ale že pokud to je životní proces zkušenosti, pak člověk zůstane obohacený, silnější, prožitější, vděčnější a víc milující, víc usilující o dobro, umanutě a pokorně dál jako tráva trpělivě prorážející betonem... Nakonec jsem to tedy všechno trpělivě přijala a nechala se obohatit, věčná a chápající a smířená a posílená ženská. *** Prožitek cesty, kterou jsem během snímku urazila díváním se, od počátečního nepohodlí a rozmrzelosti k závěrečnému naprosto ryzímu pocitu obdarování a vděku, že jsem viděla silné, dobré nekompromisní dílo odrážející krutou laskavost a milost neustále drhnoucího žití, je zcela jedinečný. Spjatý právě s tímto filmem a žádným jiným. Nezaměnitelný. A víc ani nejde žádat. *~

Šustí to tak hlasitě, že ke mně žádné komorní drama nedoléhá. Na Vinklářův koncert se těšila, i na Heřmánka a ostatní, ale v tak tristních podmínkách to prostě vůbec nevyzní. Od plynutí děje odchlíplé tezovité dialogy, redundantní a doslovné, šémátka, kazí veškerý dojem, nedovolí nechat se vtáhnout, zaujmout. Škoda. *~

Banálněji, klišovitěji, zploštěněji, protivněji a vylhaněji už to nešlo. Kobercová poprava všeho osobitého, životného a charismatického, co FM a Queen ztělesňovali. Zábavně podaný ostrovtipný rozbor toho, co všechno je na tomhle "biopicu" špatně, najdete tady (objevila jsem Pitch Meetings sice až po roce od téhle bolesti, ale i tak to přináší hojivou satisfakci: https://www.youtube.com/watch?v=1RajlWbY7uQ&ab_channel=ScreenRant

Kdyby tenhle snímek vznikl dřív, než Terry Gilliam natočil (také nízkorozpočtovou) Krajinu přílivu, byl by jako originální sonda o něco působivější. Takhle to dělá dojem slabší, provinčnější a pouze jednoplánové a povrchní verze podobné situace na domácím rybníčku, citelně proti Tidelandu chudší o mnohé další vrstvy i překvapivá odhalení na konci příběhu. Totiž přesněji, v tomhle filmu vlastně ani žádný příběh není, celé je to jen dlouhá expozice, sociálně kritický vhled do dívčiny situace. Příběh tu postrádám - hlavně proto, že jako film bez příběhu to není plnokrevné a neobstojí to. Svoji atmosféru, pozoruhodná místa a výpověď to nicméně má, ale víc než jedno pošmourné televizní odpoledne bych s tím strávit nechtěla. Rezignací na vrstevnaté vyprávění kvalitního příběhu (opravdu nevím, proč tam zároveň nemohli silný příběh s pointou vybudovat, takhle to působí trochu jako cvičná slohovka, závěr to jakože má, ale nic to vlastně neuzavírá a nelze s postavami prožít žádnou katarzi, stihli jsme jenom nahlédnout do jejich nepříjemného prostředí a zjistit, jak v něm tráví čas) a zaujetím pro nekonečné rozmělňování expozice bez další práce s ní mi to připomíná zbytečně přeceňovaný The Florida Project (2017). *~

Asi bych se v popisu toho, co jsem viděla a cítila, jen málo odchýlila od toho, co tu rozepsal Matty (včetně soulehlostí a styčných ploch se Semestrem), a možná bych dokonce přidala několik vlastních konkrétnějších pochvalných postřehů. Ale pro mne schopnost tohle všechno takto vymyslet, natočit a nechat působit ještě nestačí na to, abych to vnímala jako plnokrevný film. Tohle je pořád ještě spíše násilím ovládnutý a použitý filmový materiál, etuda, necitlivá sonda, zbraň, neodpoutaný autorský konstrukt, skoro až zlý nástroj zkoumání, palčivý komentář čehosi ohledávaného spíše než autonomní, svébytné filmové dílo, jemuž vedle pronikavosti musí být vlastní i nadhled. Tohle jako by byla spíš pomsta, umělecky obalená potřeba ublížit. Počkám si ale, co přijde dál. *~

Po několika dnech dál zůstávám okouzlená a zasažená. Průzračná poetika komplikovaného a veskrze neidealistického a neideálního chlapeckého potýkání se se světem plným složitých a nejednoznačných nástrah i palčivost společenských podtónů originálního a po všech stránkách jemně a precizně vyladěného snímku ještě doznívají. *** Mistrovsky vykreslené obrazy a scenérie ještě tanou před očima, rozmanitými emocemi elektrizované situace ještě tančí po kůži a zvedají chloupky. *** Je to, jak to má po návratu z kina být a jen vzácně skutečně je, zvlášť jedná-li se o tuzemský film - jdete po ulici a všude vidíte filmové obrazy, naladěni zeširoka vnímat a rozumět přenosu toho uhrančivého životního půvabu, s veškerou jeho trapností a zranitelností, dojemností a surovou bolestností a steskem po nějaké ryzejší podobě bytí. *** A nově si uvědomujete i neideální, ale skutečně přítomnou, emanující krásu všedního českého venkova, zvláště v jistých tónech, chvílích a náladách. *** Jakkoli je ale film poetický, má vybudovanou jasnou dramatickou linku i pointu, a bere-li si na mušku lidskost, není to přeslazené ani přitažené za vlasy. Nechybí pepř surové ironie a vypočítavosti dětí i dospělých, který komplikuje děj, a přesto je v tom dramatickém oblouku a zlomyslnosti zachovaný i kus dětské čistoty a názvuk pohádky, odvislé od prastaré moudrosti a intuice, která nám koluje krví. Kus dojemného zvířecího instinktu, který udává ptákům směr letu a malému klukovi velí, kam a za kým musí právě teď jet, a k němuž by se kluk, co dělá ramena, nikdy nepřiznal. Leda opravdovému kamarádovi a teprve nakonec. Ani žánr není banální a umělý, ale spletený z několika pramenů najednou jako život sám - mísí se tu road-movie s iniciačním přerodem a záchrannou misí a s onou pohádkou, kdy hrdina a jeho pomocník na cestě, která jak se ukáže, má svůj cíl a může a nemusí dobře dopadnout, potkává dobré i zlé bytosti, svůdné sirény i podlé podvodníky, a překonává překážky. A celek je i přes kontroverzní obsah hojivý, právě proto, že nakonec je zřejmé, že šlo o uzavřený příběh s dosaženou pointou - bože, co hezčího si od života přát, než aby přes veškerou boles a zmatení naše cesta dávala lidsky smysl a měla dobrý cíl. Abychom rozuměli tomu, co děláme, a mohli si za tím stát. *** Usmívám se, chvílemi se ještě polohlasně zasměju nebo zatrnu, když se mi vybaví některé konkrétní momenty. A vím už, že se mi budou vybavovat i po týdnech a měsících. Jsem za tenhle počin opravdu vděčná, je to pro mne v české kinematografii svébytné a veskrze dobré a silné zjevení a výjimečně cítím, že má šanci na přijetí i v širokém zahraničí - tomu, co se těm klukům na plátně děje, musí být rozumět v Anglii i ve Francii, v Americe i v Austrálii - a formální stránka filmu je bezchybně úchvatná. Jsem tentokrát velice zvědavá na přijetí tam venku. *** Olmo Omerzu si jde svou vlastní cestou po neporušeném prostoru a jeho dílo působí tak zlehka vylákané k životu, jako by je črtal do vzduchu, jako by je jen odezíral ze snově dokonalých zhmotnění reality se vším všudy - je zároveň zamilovaný i kritický - při sledování jeho filmu mám pocit telepatického přenosu, tak dobře všemu rozumím, tak dobře do sebe všechno zapadá, tak dobře si museli všichni spolutvůrci mezi sebou rozumět - včetně tvůrců hudby a celé zvukové linky, včetně vyhledávačů lokalit, včetně neuvěřitelně dobrých a dobře vedených mladých neherců. Do konkrétních detailů se mi nechce se pouštět víc, ale komentáři s výstižnými postřehy mě tu potěšili Enšpígl a Tosim. *** Doplnění: I po týdnech je to pořád stejně ostře působící, jemnohmotně silné a půvabně i palčivě magicko-realistické. *~

Nápad zpracovat tuhle látku v seriálu je skvělý, obsazení je výborné, výprava přesvědčivá - ale o velkých lidech a ideách nesmí točit přízemní, šovinistický a omezený pantáta. Za velkou zlodějinu považuji, že tvůrci zredukovali skutečný počet ženských hereckých osobností, čímž pokřivili a ztrivializovali reálný obraz barrandovských vztahů a přátelství - čili to nejzásadnější. Fašistickou a komunistickou éru nepřežije jediný skutečný mezilidský vztah - a nutno zdůraznit, že to není historická skutečnost, ale Sedláčkova neschopnost složitým a velkým lidským vztahům rozumět. V jiných počinech jako České století nebo Jan Palach je to ještě mnohem evidentnější.

Počin bez hlavy a paty, bez nadhledu a tedy bez opravdového vtipu a důvtipu - i ta národní sebeironie, je-li to míněno jako nastavené zrcadlo, je bezzubá a bezvýchodná (byť přesná) - protože nic nikam neposouvá, negeneruje žádné překvapivé prozření, vysvobozující čin nebo originální myšlenku. Všechno se v sobě licoměrně utápí, nikam nevede, jen banální utrpení z omezenosti pokračuje. *** Není to ani drama, ani komedie, snímek myšlenkově i žánrově rozplizlý a rozestřený stejně jako kamera - klíčové slovo bezvýchodnost, které si s polskou uměleckou reflexí spojuji nejčastěji, je plně na místě i tu. *** Jenže dokumentace absurdity, bezvýchodnosti, zbytečnosti, malosti, slabosti, licoměrnosti, ubíjejícnosti - pokud vzdor uměleckým prostředkům zůstává pouhou dokumentací, je zkrátka počinem absurdním, bezvýchodným, malým, slabým, licoměrným a ubíjejícím. Z téhle pasti není cesty ven. Amen.

Je nebezpečné, když nám výjevy z dějin, a obzvlášť v jejich osobní a intimní rovině, ilustrují a pastelovými barvami kolorují prostřední umělci bez představivosti a s naprostou absencí citu pro ironii i zázračnou krásu života. Likviduje to v lidech odvahu, radost i touhu žít spolehlivěji než komunistické noviny. *** Zajímalo by mě, kdo si za čas ještě uvědomí, že ta pobledlá kombinace Mirka Dušína s trochu úchylným, samotářským, maminky poslušným, tajemně mlčenlivým až enigmatickým (čím méně to komplikujeme, tím snazší je napsat scénář) hochem topícím štěňátka, který co chvíli v životě náhodou naráží na zapalovače a obrázky ohně a pohybuje se neustále v prostředí, kde všichni od polské brigádnice ve Francii až po univerzitního pedela deklamují typizované a obsahově klíčové fráze jako vystřižené z Jiráskovy Filosofské historie a chodí prkenně a chovají se koženě, ať už mají po obrně nebo ne - že ta plakátová postavička mezi ostatními plakátovými postavičkami, která pronáší v absurdních momentech tak absurdní věty jako "Tak z mámy už je babička. To je dobře, těšila se na to. Zas bude mít okolo sebe malé děti, jak to má ráda." - že tahle postavička je od A po Z bezkrevný výtvor páně Sedláčka a nikoli živý, skutečný Palach tak, jak ho neznáme. *** Podle mě nám tímhle televizním dílkem Sedláček skutečnou představu Palacha a celé té doby nevratně zprznil vlastní banalitou a neschopností tak, jako kdyby Verneovky dali ilustrovat Bornovi. Když postavy provolávaly do skličujícího ticha věty jako "Tolik jsem vás zklamal, Jene?" nebo "Já nejsem mrzák! Já nejsem mrzák. Ty ses za mě normálně schoval, Honzo!", střídavě jsem protáčela panenky, skřípala zuby a nadávala Sedláčkovi do mamlasů, ale bylo mi hlavně smutno z toho, jak nám to voře. Klišé na klišé - tímhle se nelze inspirovat, ale hlavně je to tak načinčané, že to nepůjde vyhnat z hlavy. *** A to pomíjím, že Sedláček se ani neobtěžoval naznačit, že není a nikdy nebude úplně jasné, jak to vlastně bylo a jestli to celé Palach vymyslel jako sólo akci, nebo ne, a nějakou skupinu kolem sebe měl. Sedláček svým jednoznačným příběhem v podstatě celý tenhle osudový moment našich dějin a jeho dosavadní interpretace zfalšoval, okradl, a touhle svojí bezduchou vyděračskou bajkou přemazává národu paměť. Ještě nevím, jak to dokážu, abych až budu zase překračovat památník Jana Palacha, myslela skutečně na něho a dostala z hlavy tu unylou Sedláčkovu figuru. *** Dojem, že Sedláček je řemeslný trotl, který svým sotva prostředním intelektem fušuje do dosti složitých výkladů našich dějin, jako by v přírodě betonoval dálnice, jsem získala už z jeho minulých projektů, ale když ještě i zpětně znovu uvažuji třeba o Českém století nebo Bohémě, sílí ve mně pocit, že je našim dějinám, sebeuvědomění a možnosti inspirovat se v historii svým šovinistickým a trivializujícím přístupem vyloženě nebezpečný. V Českém století se spolčil s Kosatíkem a předkládá zpola vykonstruované interpretace klíčových okamžiků, plakátové příběhy, kde ženské byly dobré leda k tomu, aby své velké muže v těžkých chvílích pohladily po zádech a podaly jim kapesník nebo svačinu. V Bohémě opět vynechává řadu ženských postav a podává příběh barrandovských osobností z vypjaté válečné doby tak, že se nakonec všichni zaprodávají, bojí se pohlédnout si navzájem do očí a konec války a nástup komunismu nepřežije ani jediné přátelství. Sedláček musí mít mizerný osobní život, lze-li tak soudit na základě jeho představ o mezilidských vztazích, ať už rodinných, přátelských nebo intimních, jak je ve svých filmech prezentuje. Skutečně blbé ale je, že jeho omezené představy kradou velkodušnost a charisma postavám, které Sedláčka o mnoho řádů převyšovaly, a v očích diváků z nich dělá obyčejné, takové jaksi lidsky pochopitelné figurky. Netřeba dodávat, že lidem se to líbí a v sálech tleskají. *~