Roma

Film roku. Čistá esence filmového řemesla. Příběh je možná na první pohled jednoduchý, ale v detailech skrývá bohatší mozaiku než mnohé jiné filmy. A je to strašně krásně poskládaná mozaika, emotivní, osobní i celospolečenská. Založená na duchu místa i času. Pocta i odsouzení, milostný dopis i odvržení. První pomalejší část filmu diváka postupně vsaje aby ho druhá nemilosrdně sežvýkala. Nádherná oslava lidství v jeho nejlepším i nejhorším. Práce se symbolikou, několika vrstvami vyprávění a jednotlivou katarzí každé z nich je prostě fenomenální. A zmínil jsem, jakým neuvěřitelným způsobem je zde využívaná kamera a zvuk? A hovořil jsem o jejich dokonalém a neoddělitelném propojení se způsobem, jakým je zde vyprávěn příběh? Cuarón věnoval svému mládí opravdu vskutku cenný dar. Děkuji. 10/10 (31.12.2018)

Priebežne za 80%. Hyperočakávania so sebou prinášajú takmer vždy mierne sklamania, v tomto prípade ale len veľmi mierne. Skrátka Roma nie je pre mňa najlepší film desaťročia, ako som v kútiku tak trochu dúfal. Vidieť ho pred celým tým šialeným hypeom, asi by som so stovkou neváhal. Opačný prípad sa mi stal so Shape of Water, kedy som si po projekcii na MFFB myslel, že film zapadne a bola by to škoda. A som rád, že som ho videl "pred". Takže Yalitza Aparicio hrá jednu z najsympatickejších postáv za dlhé roky, Cuarónova kamera je jedna z najlepších za posledné roky a skutočne budete mať dojem, že sledujete dobový mexický film z roku 1971, ale po prepísaní do HD kvality. Príbeh je síce jednoduchý, ale natoľko dôverne známy z reálneho života, že sa voči tomu nedá nič namietať. (07.03.2019)

Dlouho si nepamatuji, že bych od premiéry filmu slyšel ze všech stran takové neutuchající ódy. Zákonitě jsem tak očekával něco velkého a výjimečného, zvlášť když je autorem Alfonso Cuarón, jehož Potomci lidí jsou pro mě osobně jedním z nejlepších filmů historie. Roma tak zcela logicky zůstala poněkud za očekáváním, ač nemůžu říct, že by pro mě byla tak velkým zklamáním, jako pro řadu lidí okolo mě. Cuarón nevypráví příběh, naopak se snaží zachytit životní okamžiky a momenty a za pomoci několika pojících linek dává dohromady dílo, které je především o pocitech a emocích. Je cítit, jak moc osobním snímkem Roma pro Cuaróna je. V mnoha scénách díky tomu dokáže zachytit vše, co zachytit jde, jindy ho naopak citová zainteresovanost trochu podráží a dělá z Romy větší bizar art, než by se asi slušelo. V několika momentech jsem se i docela nudil, jindy jsem byl naopak stržen vizuální obratností a Cuarónovou schopností manipulace s předkamerovým prostorem. Událostí roku pro mě Roma rozhodně není, výjimečným filmem ale bezpochyby je a bude. 7/10 (29.01.2019)

Jednou za čas se mi poštěstí najít skrytej poklad, kterej mi připomene, proč tak miluju kinematografii. Tohle je jeden z nich. Nebyl perfektní, ale rozhodně ve mě zanechal silnej dojem. Začnu asi vizuálem, protože ten funguje krásně. Celej film máte pocit, že nesledujete někoho ve středu pozornosti, ale v pozadí, kdo není vůbec vidět a lehce se přehlídne. A přesně o těch lidech tenhle film je. V tomhle případě je hlavní postava Cleo, služebná jedný bohatý rodiny. Všeho je součástí, ale zároveň není součástí ničeho, všude s rodinou jezdí, ale nijak neovlivňuje, co se stane, jenom přihlíží bez toho, aby zasahovala. Vyobrazení protagonisty, kterej je vedlejší postava ve vlastním příběhu, se opravdu povedlo. Nepřeháním, když řeknu, že nic podobnýho jsem ještě neviděla. Postupně sledujete rozklad rodiny stejně jako Cleo a jste stejně bezmocný. Jste svědkem událostí, na který se stejně jako Cleo jenom díváte a sledujete, jak se svět kolem mění. Což mě přivádí k další věci. Připravte se, že uvidíte tvrdou realitu, žádná procházka růžovým sadem, ale surovej život, ve kterým nikdy nevíte, co se stane, ale přesto vám nezbývá nic jinýho, než to překousnout. Roma určitě není pro všechny, ale bejt váma, dám tomu aspoň šanci, protože je to při nejmenším originální zážitek. Hodnocení: Art filmy mají nějak v oblibě naháče. Ano, uvidíte zde i bratwursty/10 (09.04.2023)

Po Potomcích lidí a Gravitaci jsem byla přesvědčená, že Cuarón má velký problém se scénáři, vyprávěcí logikou, přirozeností. Šustilo všechno či bylo konstruované na tezích. Ale protože jsem věděla, že jiné kvality má, cit pro emoce, atmosféru, kameru, vizualitu, a že s kvalitním příběhem (Dickensovy Nadějné vyhlídky) si poradit umí, zadoufala jsem, jestli se v tomhle filmu třeba potká se svým formátem, nenuceně, a byla zvědavá, co z toho vyjde. A ráda uznávám, že mě na celé čáře překvapil, i když mi dlouho - půlku filmu - trvalo, než mi začalo být jasné, že v dobrém. *** Řada věcí ve způsobu vyprávění mě především první půli rozčilovala, drhlo to, neplynulo... výjevy a situace se řadily schematicky, toporně, nevytvářely spojitý proud vyprávění, symboly byly doslovné a otřepané (ptáci v kleci, klecovitý dvorek, dům), nedalo se pochopit, že by jeden pes s věčně prázdnou miskou denně nadělal tolik hoven, černobílost mi připadala umělá, bezdůvodná, zdálo se, že v nativních barvách by všechno bylo přirozenější, žádoucnější... kostrbatost, přitaženost za vlasy, násilnost... a pak na to člověk, ani neví jak a kdy, přistoupí jako na psí hovna, nerozporuje realitu, magickou i v nepochopitelných komplikacích a těžkostech, přijme bez zbytečných tázání úděl, vršení, a celá druhá půlka plyne už sama, byla jsem vtažená... momenty smíchu i ustrnutí fungovaly bez odtažení, přijala jsem ten příběh za svůj jako obě jeho hlavní hrdinky přijaly svoje postavení. A začalo mě to těšit, prožívat s nimi úděl nás, žen, které vždycky na všechno zůstanou samy, prostě proto, že ženy zůstanou, zvládnou to a budou pracovat (=milovat), dokud se budou moci hnout. "Být mrtvá se mi líbí," vzdychne si slastně a vstane k další práci. *** A na konci mi zbyl pocit silného filmu, blízkého, intimního prožitku, a všechna ta vyprávěcí drhnutí a komplikovanosti k němu patřily jako jeho nedílná součást (Jak můj známý případně poznamenal: Drží to pohromadě jako chatrč ve slumu.), jako by odrážely fakt, že v reálném životě také nic nejde snadno, hladce, ideálně a leckdo to až údivně zbytečně a nejapně komplikuje a ani to vždycky nedopadne dobře, ale že pokud to je životní proces zkušenosti, pak člověk zůstane obohacený, silnější, prožitější, vděčnější a víc milující, víc usilující o dobro, umanutě a pokorně dál jako tráva trpělivě prorážející betonem... Nakonec jsem to tedy všechno trpělivě přijala a nechala se obohatit, věčná a chápající a smířená a posílená ženská. *** Prožitek cesty, kterou jsem během snímku urazila díváním se, od počátečního nepohodlí a rozmrzelosti k závěrečnému naprosto ryzímu pocitu obdarování a vděku, že jsem viděla silné, dobré nekompromisní dílo odrážející krutou laskavost a milost neustále drhnoucího žití, je zcela jedinečný. Spjatý právě s tímto filmem a žádným jiným. Nezaměnitelný. A víc ani nejde žádat. *~ (11.02.2019)