Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Krimi
  • Komedie
  • Drama
  • Akční
  • Sci-Fi

Recenze (462)

plakát

Agatha Christie's Poirot - Vražda na golfovém hřišti (1996) (epizoda) 

Nadsázka a ironie vůči francouzskému Poirotovu alter ego je dle mého devizou a ne na škodu. Opět škoda nešvaru tohoto zpracování, které z nepochopitelných důvodů odkrývá svými retrospektivami vraha hned na úvod. Jinak je ovšem zápletka bez větších lapsů, příležitost dělá nejen zloděje, ale i vraha. A zoufalý křik zlotřilé matky na závěr je víc než jen morální pointou. Zajímavostí dílu je jistě i to, že Arthur Hastings zde potká svou vyvolenou. Přes své preference pro kaštanové vlasy a své viktoriánské třídní předsudky se nakonec zamiluje do tmavovlasé (v knize) zpěvačky Dulcie Duveen, která nejen miluje jiného, ale navíc kapitána zneužije. Přesto pomůže Poirot oběma k vzájemnému vyjádření lásky. V knižní předloze poté Hastings získá farmu v Argentině a usadí se jako farmář.

plakát

Agatha Christie's Poirot - Případ v ulici Hickory (1995) (epizoda) 

Tohle je výborná detektivka. Četl jsem i předlohu a televizní zpracování se jí docela dobře drží (byť např. nutnost krádež žárovek není ve zfilmované podobě úplně podložená). Vzhledem k povaze odhalení nelze si tentokrát stěžovat ani na poirotovské usvědčení bez důkazů. Nahlédneme do studentského bydlení (koleje) a kdo byl někdy na ostrovech v roli studenta, tak trochu zjihne. Díl nemá námětem v poirotovské sérii obdoby, vyvaruje se i nešvarů v podobě převleků a nečekaných dědiců.

plakát

Agatha Christie's Poirot - Zlo pod sluncem (2001) (epizoda) 

Tento díl rozvádí starou zápletku novým a propracovanějším stylem. Parádní kulisy, promyšlený modus operandi... jen kolem ukrývání na pláži a absenci kontroly "mrtvé" je to až příliš na náhodu a pramálo pravděpodobné. Škoda. I tak se ale jedná o nečekané rozuzlení a překvapivě komplikovaný vztahový propletenec. A právě soustředění na vzájemné vztahy a charaktery postav jednotlivých případů dávají románům Agathy největší sílu a pokud zamíří autorka jiným směrem, je to většinou velký průšvih. Pozn. Verzi s Ustinovem považuji za rovnocennou.

plakát

Agatha Christie's Poirot - Season 5 (1993) (série) 

Přestože dva díly páté série míří vysoko, na 4* nakonec nedosáhne žádný. V prvním případě je na vině krátká stopáž a Agathou poněkud přeceňovaná a opakující se možnost dohnat někoho k sebevraždě. Ve druhém případě pak navíc i závěrečný myšlenkový výmaz hlasem ze záhrobí. Ostatní díly balancují mezi ** a ***, kriminální složitost nahrazují humorem, což se jim více i méně daří. Vyslovený propadák tu není a ideologická masáž byla roku 1993 jen v lehkém náznaku.

plakát

Agatha Christie's Poirot - Krádež klenotů v hotelu Grand Metropolitan (1993) (epizoda) 

Komediální a odpočinkový díl, který humorem nahrazuje slabou a průhlednou kriminální zápletku. Přesto vás trochu zmate, neb chování potenciálních obětí vám připadá až příliš známé a průhledné. Naneštěstí se z rukávu vytáhnou jiní pachatelé, ke kterým si ale nevytvoříte vztah. A když Poirot neomylně zašátrá v divadelní váze, máte chuť to vypnout. Po závěrečných titulcích si ale řeknete, že to byla vlastně legrace postavená na vzájemných vztazích hlavních protagonistů. Pro celek poirotovské série docela dobrá služba.

plakát

Agatha Christie's Poirot - Zrcadlo mrtvého muže (1993) (epizoda) 

Tak toto je rozhodně lepší díl a 4* hvězdy mnoho neschází. Všechno je velmi dobré, atmosféra díky excentričnosti oběti velmi hustá, nechybí autorčina záliba v odkládání dětí a záhada zamčeného pokoje (u Agathy neobvyklá) je pak třešničkou na dortu. Paráda! Jenže pak přijde závěr, který je myslím v režii Anthonyho Horowitze a Briana Farnhama a nikoli autorky předlohy samé. A to je takový průšvih, až se chce člověku praštit ovladačem. Manipulativní hlas ze záhrobí nevede k autorčině tolik oblíbené sebevraždě, ale malé šedé buňky zabíjí spolehlivě.

plakát

Agatha Christie's Poirot - Případ ztracené závěti (1993) (epizoda) 

Chtělo by se napsat, že jde opět o ideologickou masáž stran utrpení něžného pohlaví. Jenže je třeba přiznat, že dobové reálie byly už takové. Je jen škoda, že k prosazení hlavní hrdinky musí dopomoci dědictví muže, který ji to otcovsky podstatné vlastně nikdy nedal, a pomoc matky, která ji kvůli kariéře odložila. Začínám být na podobná "dojemná" sezkání v díle Agathy alergický. Rodiče vůbec odkládají v autorčiných předlohách děti jak na běžícím pásu, ale ani společenské tlaky neomlouvají, čeho se na svých dětech dopustili. Kupodivu se to ale neřeší ani v současném zpracování, neb kariéra a úspěch jsou nadále na piedestalu na úkor projevované lásky a oběti. Zkuste ovšem zpochybnit současnou "rovnoprávnost" pohlaví, která je přitom jen další podobou boje o moc a úspěch na úkor rodiny.

plakát

Agatha Christie's Poirot - Žlutý iris (1993) (epizoda) 

Modus operandi postavený na jednoduchém triku, o nic jiného vlastně v příběhu nejde. Snad proto doplněno pompézním politickým pozadím a Poirotovou účastí v mezinárodních událostech. Hlavou kroutím jen nad komentáři, které řadí příběh k příliš komplikovaným. Agatha si ale zápletky cenila, oprášila ji v románu Cyankáli v šampaňském, který ji přinesl velký zisk. V poirotovské sérii ovšem zfilmován nebyl. Škoda. I v povídkové podobě má něco do sebe. Hledíte na hosty u stolu, víte, že něco přijde, přesto málokdo postřehne, co je třeba. A tady je třeba pochválit seriálové zpracování. Odhaluje tak akorát, soustředí se samozřejmě na polocelek či detail, neb celek by vše prozradil. Tak schválně!...

plakát

Agatha Christie's Poirot - Dobrodružství egyptské hrobky (1993) (epizoda) 

Povídková předloha poskytla přesto dostatek motivů a především záhadná sebevražda Ruperta Bleibnera na opačném konci zeměkoule zamotá hlavu. Příběh, ke kterému Christie možná získala inspiraci objevením Tutanchamonovy hrobky, by si klidně zasloužil celý román, byť nenabízí tak složitou zápletku jako prostředím identický román Smrt na Nilu. Samozřejmě mrzí závěrečné přiznání navzdory absenci důkazů, ale na to je Poirotova licence. A tak dojem kazí především Agathou přeceňovaná možnost dohnat někoho k sebevraždě.

plakát

Pějme píseň dohola (1990) 

Socialismus jak jej známe, doba dospívání i emocí 80tek, jak ji pamatujeme... ale nejen to. Výborná komedie ze sklapáckého ranku. Je veliká škoda, že vrchol Sklepáků přišel v devadesátkách a národ lačný po americkém Dallasu nějak minul tyto skvosty exaltovaného herectví, asociačního humoru a absurdní nadsázky. Vlastně jde o produkt předlistopadové éry, nejen svým námětem, ale celým směřováním divadla, které vykvetlo jako endemický druh, aby bylo posléze v éře bezduché konzumace nepochopeno, vytěsněno a zapomenuto. Jo, a Vávrovy koláže jsou skvělé, jen si občas potřebujete zastavit obraz, abyste si je vychutnali. První role Ani Geislerové, táborová diskotéka, dva týdny stavěný drak, který neprojde dveřmi, či Bobovo volání "Vodu, vodu," to vše a mnohem více ukrývá tento zapomenutý drahokam.