Skuby47

Už si ani nevzpomínám, kdy jsem tento film viděla prvně, ale hned jsem si ho zamilovala a pustila jsem si ho ještě několikrát, což u mě není obvyklé, a vždy mi zvedl náladu. Trocha duchařiny, hodně humoru, nějaká ta romance, sympatičtí herci, zajímavý a ve své době i originální příběh s dojemným závěrem. Co k tomu dodat. Chceš-li se dostat do nebe, musíš na zemi udělat něco dobrého pro své bližní, třeba jim doporučit tento film.

Snad nejvěrnější ztvárnění předlohy Roberta Louise Stevensona, kdysi můj doplněk školní četby, působí na dnešní poměry možná už trošku staticky a rozvláčně. Tento klasický dobrodružný film odpovídá době svého vzniku a nehýří skvělými hereckými výkony s výjimkou démonického Orsona Wellese. I tak jsem se po letech pohodlně usadila do křesla a nechala se unášet na vlně nostalgie pro poklad na vzdálený ostrov a čekala až na mne vybafne Jean Lefebvre nezapomenutelnou větu : „Máš sýr?“

Slušná televizní komedie Zdeňka Podskalského s námětem nikterak originálním (Strašidla ve Spessartu 1960), ale s dobrou hereckou sestavou - Hlaváčová, Veškrnová a mladíček Roden, mě příjemně pobavila a zpříjemnila mi i po letech deštivé nedělní odpoledne. Myslím, že si nikdy nekladla vyšší cíle.

Absolvovala jsem při hlídání vnoučat řadu animovaných seriálů, mezi nimi i tento. Podle mne je animace velmi jednoduchá a nedokonalá, ale dětem se líbila. Soudím, že tento seriál tvůrci zřejmě nenatočili pro mne. Dám svůj názor dohromady s názorem dětí, protože ty nelze ignorovat a dáme za rodinu průměr.

Na tento málo známý snímek jsem se těšila, protože Jean Marais je mým oblíbeným filmovým hrdinou už od dětství. Přišlo mírné zklamání, protože v tomto spíše konverzačním, jednoduchém a málo výpravném příběhu chyběla lehkost a humor, který jeho dobrodružné historické příběhy z pozdější doby nepostrádaly a dělaly je proto divácky vděčnějšími. Námět filmu o muži, který navzdory svému válečným zraněním zohavenému obličeji vzbuzoval zájem a lásku žen, s nimiž si zahrával tak dlouho, až prohrál tu jedinou o kterou stál, je dosti smutný. Ještě štěstí, že u toho Jean Marais nezůstal.

Na tento animovaný seriál jsem se před dvěma lety povinně dívala při hlídání své tehdy tříleté vnučky, která ho měla moc ráda. Na rozdíl od ní se mi animace nezdála z nejpůvabnějších, ale můj názor v tomto případě nebyl až tak podstatný. Co se příběhů týče byly milé a přinášely těm malým capartům, pro které byly určeny přijatelnou formou i poučení, co se smí a co se nesmí, co je zlé a co je dobré. Zpočátku jsem přihlížela jen tak nezúčastněně, ale postupně si mě malá myška získala stejně, jako mou vnučku.

Tato svižná a napínavá detektivka mi nedovolila odejít od obrazovky ani na chvilku. Detektiv Carella v podání Dale Midkiffa je sympaťák a představitel ideálního policajta, který soucítí s obětmi trestných činů, v tomto případě se znásilněnými ženami a snaží se jim pomoci. I když jsou zde řešeny současně dva případy, je děj přehledný, má správně napjatou atmosféru a vyšetřování patřičný spád. Prostě žádná nuda Detektivek pojednávajících o přepadení a znásilnění žen bylo natočeno velké množství, ale tato se mezi nimi určitě neztratí. I když divák v poslední třetině filmu už zná viníka, vůbec to neubírá na dramatičnosti závěru této kriminálky. Nelituji té hodiny a půl.

Klasická detektivka z prostředí policejní práce na okrsku 87 se sympatickým detektivem Carellou se odvíjí v několika liniích. Dějově se mi zdála dosti spletitá, bylo nutno ji pozorně sledovat, aby mi neunikly souvislosti. Do příběhu jsou začleněny i osobní problémy členů policejního týmu. Dějově nic objevného, protože drogy a diamanty bývají v tomto žánru častou příčinou trestných činů, ale natočeno je to zajímavě. Co mi trochu vadilo bylo, že značná část děje byla snímána ve tmě a některé honičky skoro dokumentárním způsobem, ale to je subjektivní pocit. Nic to nemění na faktu, že je to slušná detektivka na sobotní večer.

Toto sportovní drama s příměsí romantiky z krasobruslařského prostředí jsem prvně viděla v televizi v roce 1995. Dojemný příběh, sympatičtí herci, atraktivní prostředí, krásná hudba a dobré sportovní výkony dodaly tomuto snímku o dívce, která se po těžkém úrazu dokázala s pomocí přátel vyrovnat se svým zdravotním postižením a vrátit se znovu do života, diváckou přitažlivost. I když filmů na toto téma o boji člověka s vlastní nemohoucností byla natočena celá řada, tento má mezi nimi důstojné místo. Možná, že hlavní představitelka je lepší sportovkyně než herečka, ale i tak mě závěrečná emocionální scéna přiměla vytáhnout kapesník.

Mám velmi ráda tuto komedii, která jako by byla pro Vladimíra Menšíka ušita panem Moliérem přímo na tělo. Viděla jsem ji několikrát a snad ji ještě několikrát uvidím. Stačí se posadit do křesla a nechat na sebe působit tento koncert naší herecké elity a všechny chmury a starosti jsou pryč. Hláška : „ A já do něj tou holí….“ je nezapomenutelná. Živelnému výkonu Vladimíra Menšíka neodolatelně sekundují Jaroslav Moučka, Jiří Sovák a Josef Somr. Myslím, že pokud by pan Moliér někde shůry jejich výkon sledoval, určitě by byl taky spokojen.