Ainy

Je fakt, že v tomhle filmu nemůžeme počítat s kdovíjak napínavým dějem, jelikož příběh Růženky známe všichni a taky pokud Zlobilka byla hodná víla, nevím proč ji vymysleli zrovna takové pekelnické rohy. To jsou ovšem bezpředmětné detaily, já jen, že jsem se nad tím v kině zamyslela. Fantazijní svět Blat byl vymyšlen nádherně, tady se tvůrci s vizuálními efekty opravdu vymazlili a mě tím celou okouzlili. Líbily se mi zpomalé záběry, kdy se třeba Anželína vznesla nad mraky a s roztaženými křídly se kochala západem slunce. Žolík tady opravdu zářila ... nesmírně jí tahle role sedla. Příběh o královně Zlobě je poněkud temnější, bylo až trochu bolestné sledovat jak se opravdu kdysi čisté a důvěřivé srdce vinou zrady změnilo a zatvrdlo. Na druhou stranu ani zloba není věčná a pokud se setkáte s někým kdo vám rány zahojí, vrátí se do vašeho srdce znovu radost. Nevím čím to je, ale když jsem poprvé spatřila její lesní strážce, má první myšlenka byla celý Sauron. Takže si nejsem jistá, zda se tvůrci nechali inspirovat nebo já jestli nejsem jaxi už příliš zaujatá.

Skvěle natočená rodinná sci-fi, plná dobrodružství, napětí a zábavy. Děj má hlavu a patu, má spád a dokonce mi tady nevadí ani super chytré děti, které dokážou zachránit vypjaté situace lépe než dospělí. Nebo si ochočit vesmírného nalezence či naprogramovat robota a udělat si z něj nejlepšího kámoše, jež se pustí do křížku s vesmírnými pavouky alias replikátory, kteří fakt neměli chybu. Dobrodružná cesta vesmírem ve společnosti Joeyho, Garyho a dalších mě bavila a v rámci žánru dávám Lost in space plný zásobník hvězd.

Film má štěstí, že z něj cítím francouzský charm a tohle fluidum já miluji. Při sledování jsem se přistihla, že srovnávám způsob zpracování podobných rodinných slátanin hollywoodskou mega výrobnou těchto sqostů a francouzská verze na mě působila opravdu příjemnějším a svěžím stylem a proto budu milostivá v hodnocení.

Dnes jsem ho viděla poprvé a musím se přiznat, že mě vzal za mé, od přírody, romantické srdce. V černobílém provedení s nádhernou, melancholickou Marešovou hudbou jsem sledovala příběh dvou lidských duší v podzimu jejich života. Karel Höger dokázal zahrát stárnoucího ovdovělého muže tak ú-chvat-ně! ... bez dechu a se sevřeným hrdlem pozorovala jsem jeho herecký koncert. Dokázal se vzepřít rodině, svým dospělým dětem a prosadit si být po letech znovu šťastný, mít pro koho žít, chtít opět někoho milovat a chtít být milován. Spolu s Danuškou Medřickou tvořili nádherný pár dvou lidí po sobě toužících a zároveň bojujících s vnitřním ostychem odpoutat se od svého současného zázemí. Tedy hlavně Dana, Karel byl ten, kdo spíš bojoval za oba.

Tak, děti jsou z tohoto filmu pravděpodobně nadšené, je to něco nového, kdy se příběh Smerfů neodehrává jen v jejich pohádkovém lesním světě. Díky Nešikovi a speciální červí díře se totiž ocitnou v Novém Jorku mezi lidmi a s nimi i Gargamel s Klakierem. Ta počítačová animace Smerfů se mi ale moc nelíbí. Nechci kritizovat, protože líp bych to já stopro neudělala, ale ... ale. Taky jsem chytala osypky z té jejich šmoulí písničky, kterou si zazpívali v různých obměnách několikrát. Ve filmu se objeví pár dobrých hlášek, které ocení hlavně dospělí, jinak mě asi nejvíc pobavil jen zmíněný Klakier. Jeho grimasy mě bavily. U něj jsem měla celkem reálný dojem opravdového kocoura a ne počítačovou animaci. Takže takový lepší průměr.

Jsou mezi námi, Tarkové. Bytosti, resp. nadbytosti jejichž existence sahá do nekonečna vesmíru, jsou tady stále a řídí dějiny všech galaxií. Nebyli mi moc sympatičtí, ale o to nejde. Díky malému udělátku se mohl Jack Carter z Virginie transportovat na Barsoom (na Mars). Tady jsme svědky, že planeta rozhodně nepůsobí mrtvým dojmem, ale životu se zde daří v úžasných formách. Zelení mužíci nemají tykadla, ale čelistní rohy a nejsou to mužíci, jsou přibližně třímetroví. Pobavily mě bílé gigaopice a domácí mazlík povahově shodný s našimi pozemskými nejlepšími přáteli. A jako všude, tak i tady se, tak trošku nečestně, bojuje o vládu nad planetou pomocí zbraně bohů a podloudným sňatkem s dcerou vladaře. A co čert nechtěl osud Marsu je v rukou právě našeho pozemšťana, znenadání obdařeného výraznými skákacími dovednostmi a nezměrnou silou. Sci-fi složka se tady opravdu povedla, film mě celé dvě a půl hoďky bavil. 4,5*

Příjemný detektivní seriál odehrávající se v době mezi světovými válkami. David Suchet zahrál distingovaného belgického gentilhomme a detektiva s výjimečnými rozpoznávacími schopnostmi par excellence. Škoda, že s sebou musel tahat ten pivní sud, takhle vypadal jako pokřivený paragraf - hrbatá záda a břicho. Občas po tomto seriálu hodím očkem, nesleduji každý díl, na to bych čas opravdu neměla. Na závěrečném sedánku nám Herculovy šedé buňky mozkové objasní celý mord a hurá, jde se slavit další úspěšný případ. „Vrah si myslel, že může být chytřejší než Hercule Poirot. To si tedy myslel špatně. Nikdo není chytřejší než Hercule Poirot!”

Dojal mě komentář, že kůň Převalský byl ve volné přírodě viděn ve třech kusech v roce 1958 a snad podle dostupných informací zahlédli volně si běhat v roce 1961 jen jednoho jediného. To je docela síla. Dokument se mi líbil až na to, že mongolská strana místo toho, aby vycházela ve všem vztříct, (když už je pro ně kůň něco jako bůh) tak se snažila transport a vypuštění koní co nejvíc znepříjemnit. Počátkem celní kontroly na letišti, konče tvrdohlavým mongolským veterinářem v cílové destinaci. Štěstí, že čeští ošetřovatelé měli ty hlavy tvrdší a prosadili si pod hrozbou žaloby podmínky své.

Po přečtení několika zdejších komentářů zklamaných uživatelů jsem došla k závěru, že můj názor na toto pokračování fotrů a lotrů je zcela opačný. Trojka je stejně dobrá a vtipná jako její předchozí dva sourozenci. Kmotr Jebal vs exagent CIA - dva kohouti na jednom rodinném písečku. Mou bránici snad nejvíc atakovala scéna samodefibrilace menšího infarktu dvěma dráty pod napětím nebo záchrana života při zhruba pětihodinové erekci vbodnutím adrenalinové injekce přímo do třetí nohy. Můj oblíbenec Owen Wilson tento film ovšem korunoval svou budhisticky šířící aurou, všeříkající kérkou a realizací malé narozeninové oslavy končící ryze politicky diplomatickou výměnou názorů.

Tenhle fenomenální mysteriózní film (určitě natočen podle skutečné události) ve mně zanechal hluboký pocit strachu z lesních skřítků a modrých kytek se žlutým uvnitř. Při procházce lesem se ode dneška budu otáčet za rameno a hlídat si záda, kdyby nějakého zeleného mužíka napadlo cpát mi slámu a podbízet se, že za mé dítě mi z ní uháčkuje zlatý svetřík. Úplně bombasticky si zachovala chladnou hlavu, holka jedna královská. Vyzrála nad tímto lesním živlem svou lišáckou chytrostí a zachránila si tak svého Gitzfrieda. Přiznám se, že nevím nevím jak bych to na jejím místě zvládla já, klobouk dolů teda. Ovšem portét Mony Lisy jako případné nevěsty ucházející se o ruku prince nebo král a jeho alergická reakce na zlato byly z celého filmu bezkonkurečně nejlepší.