Willy Kufalt

„Nijaký predpis mi nezakazuje hrať na trubku.“ / „A poznáte predpis, ktorý by to doporučoval?“ :o) První povídka mě oslovila osobitým nádechem své doby, silnou lyrickou atmosférou ve svém závěru a hlavně zajímavou konfrontací naplněnými dialogy mezi soudním prokutárotem a předsedou města či ředitelem školy. Scéna, kde se dva znich během dialogu v chůzi, s dělícím plotem mezi nimi, pozastavují nad dírou v plotě a místními delikventi, zatímco jenom díky této díře si mohou před rozloučením hned dvakrát(!) podat ruky, zavání až absurdní satirou. Přesto mě první povídka o žalobci až tolik nenadchla a k mým silným dojmům více přispěly až následující dvě, jak s citem rozehrány nemocniční, advokátské i politické povídánky s pacientem v podání Zdeňka Štěpánka, tak hned dva spojené příběhy dvou manželských dvojic v protikladných fázích života, kde dominuje Ladislav Pešek v postavě soudce. Všechny tři povídky pojí výrazná postava muže soudní profese, kterého však výrazně poznáváme i mimo pracovní náplň (ve druhé povídce dokonce jen mimo soudní prostředí), poslední však působivě přímo gradovala paralely mezi pracovním a soukromým životem Peškovy postavy, pokud jde o záležitost ve věcech manželství a rozvodu. Velmi pěkně se tu rovněž pracovalo s prvkem fotografií, které od archivních ukázek v oblíbené krabičce až po dvě aktuální momentky dotvořily posmutnělé, leč intenzivní završení jednoho příběhu. K tvorbě Petra Solana jsem se tímto vrátil po dlouhé době a rozhodně mě, i se skvělými herci a výbornou atmosférou, oslovil dalším šedesátkovým počinem. [85%]

Cože? Finské drama s Luďkem Munzarem? – zíral jsem nevěřícně na hlavičku filmu, který před pár dny vytáhli na ČT art. Luděk Munzar je dlouhodobě mým oblíbeným hercem a vůbec jsem neměl tušení, že někdy něco točil pro finskou televizi a ještě zajímavější byl fakt, že šlo o inscenaci hry, která se u nás pro zákaz téměř nehrála. Těšil jsem se hodně a zpočátku byl přes studiový charakter vyloženě nadšený, když jsem si potvrdil, že mě pan Munzar pořád dokáže naprosto přikovat svým výkonem k obrazovce, i v takto zapadlém snímku, ze scénáře se rýsovala celkem zábavná hříčka mezi mužem a ženou a byl jsem potěšen rovněž skvělou Janou Hlaváčovou, která však nakonec měla jen minimální prostor. Jenže ta Málková, ta Málková, která tu bůhvíproč byla obsazena do tak rozsáhlé titulní role... Ty její zmateně afektované a hysterický výlevy jsem už po 15ti minutách přestával snášet a přesto, jak hezky vypadá, mi celkem brzy kazila dojem z celé inscenace. Bohužel nenadchlo mě ani režijní pojetí, které pro vyvolání dynamiky začne šaškováním se židlemi po studiu a pokračuje vedením k vyjádřování emocí pomocí sklánění hlavy či rovnou pokládání půlky celého těla(!) na židle, na stoly, k závěru až padáním herců na zem. Chvíli jsem si myslel, že se těmito sklony snaží režisér snaží pomoct v již tak rozpačitém výkonu Málkové – i když tím to teprve vyznělo zoufaleji, ale když ke konci upadá hlavou na stůl zády k divákům i Munzar, který jinak přes drobné výkyvy povětšinou můj dojem pozvedal a často vnášel do atmosféry kus civilního projevu, to už jsem nestačil trapně zírat. S Grossmanovou stylizovanou režií jsme si značně nesedli a z dnešního pohledu budí ve mně místy rozpaky. [65%]

Posledních 20 minut bylo vážně excelentních, hodně napínavých, se slušnou horrorovou atmosférou, přestože na žádné krveprolití v nich mimo jednu ránu na ruce nedojde, s výborným finále v podzemním kanálu... i pomyslná předehra k této finální části už začínala znepokojovat, třeba u dvojího vytažení panenky ze šupleti a od divoké kolotočové jízdy se slušně závratně rozjel celý film. Žel, první hodinu mě Černý upír tolik nestrhl, byť také nabídl několik vizuálně mimořádných záběrů i krátce znepokojivých scén. Ale jinak se až příliš utápěl ve vztazích (vč. inspektora a jeho ženy), které mě tolik nebraly a občas se nevyhl při pokusu o efektnost ani hysteričnosti. Šel jsem do filmu s vědomím, že jde o lokální remake Langova Vraha mezi námi (1931) – filmu, který na mě před lety silně zapůsobil a hodně na rok vzniku překvapil. Argentinská Barretova verze, byť se snaží jít vlastní cestou, o tu 1 hvězdičku často za ním zaostávala. Rok před tímto natočil Barreto Bestie musí zemřít – první adaptaci příběhu, který jsem dříve znal díky pozdější i slavnější verzi Claudea Chabrola a v tomto případě mě argentinský padesátkový noir dostal více. V případě Černého upíra / Vraha mezi námi to holt dopadlo jinak, resp. nejstarší verze u mě opět vyhrála. [70%]