Rimsy

Je to jiné, ale ne špatné. Redefinice toho, jak by měl vypadat našlapaný akčňák 21. století se nekoná, Furiosa se Zběsilé cestě z hlediska adrenalinové živočišnosti a chaotičnosti rovnat nemůže. Nabízí však smysluplný a poutavý charakterový oblouk titulní postavy, jež je nepřekvapivě mnohem aktivnější figurou než Max v předchozím snímku. Osudový souboj okaté Anyy Taylor-Joy (na kterou si ale musíte dobrou třičtvrtě hodinu počkat) s tradičně trochu směšným a mytologizovaným padouchem Chrise Hemswortha má náboj, přesto je snad ještě zajímavější sledovat sociopatické šachy, které spolu hrají vyšinutí muži v čele tří městských osad. Novinka zábavně rozšiřuje svět, z něhož Zběsilá cesta ukázala jen drobounkou výseč, a zase jednou připomíná, že od uspořádání dystopické společnosti opravdu nelze čekat nic pěkného. Kamera, střih ani hudba nedrtí smysly tak intenzivně jako Zběsilá cesta, což leckoho jistě rozhodí, jako komplexní film o motivovaných postavách ve specifickém prostředí však snímek funguje vlastně lépe než předchozí Millerův hit. Není to tedy zcela bez výtek či zdvižených obočí, Furiosa ale za vidění na velkém plátně rozhodně stojí.

Talentovaná filmařská skvadra servíruje u nás poměrně vzácný, v rámci festivalové tvorby však spíše standardní minimalistický příběh o jednom propadu do vlastní temnoty. Noční klid je sympatickým výchozím bodem k diskuzi přesahující hranice filmového pásu, zůstává však hlavně náznakem, kam všude se tvůrci ještě mohli vydat. Více zde.

Nenápadná romantická duchařina by snadno mohla zapadnout, renomé indie hitu si však procítěné dílo Andrewa Haigha zaslouží. Osvobození od démonů minulosti i díky strhujícímu výkonu Andrewa Scotta v hlavní roli úspěšně balancuje na hraně slzopudného sentimentu a nadějeplné meditace nad přijetím sebe sama. Více zde.