Oktavianus

Film, který navždy změnil můj (filmový) život. "Ajem...Drakjula." První a suverénně nejlepší drákulovské zpracování, co kdy vzniklo. Bela Lugosi září v každé scéně a nemůžou za to jenom ty úžasně nasvícené oči. Jeho východoevropský přízvuk způsobuje, že se s každým slovem mazlí, jeho úsměv je hrozivej, Frye a Van Sloan se překonávají a atmosféra je stejně hustá jako mlha vyráběná ze suchého ledu. Tímto filmem jsem se zamiloval do Draculy, do černobílých hororů, do skvělých (nejen) universalovských pokladů této éry. Této perle se mohou blížit jen její španělský klon ze stejného roku, hammerovský Horror of Dracula a několika scénami pár dalších adaptací. Horor, který si po právu zaslouží zlatou pečeť s nápisem Classic.

I přes drobné nedostatky prostě skvělé. Může za to rozpočet, že se v exteriéru neodehraje ani jedna scéna, můžeme se divit, jak může znovuoživlá mrtvola přes kus města přenášet polonahou holku v bezvědomí v náručí, aniž by si toho kdokoli všiml, a podobně. Ale v týhle jízdě na tom vůbec nezáleží. Ani zde není tolik krve a nechutností, jak bych podle některých kometářů zde čekal, ale spousta skvělých vtipů, oživlých mrtvol lidí či kocourů, na lidi útočící střeva, useklá hlava prznící hezkou holku, ale hlavně, hlavně: Jeffrey Combs alias Herbert West. Kdykoli je na place, úroveň filmu a skvělé zábavy jde strmě vzhůru, kdykoli tam není, divák se těší, už aby se zase vrátil. Blíží se mu snad jen dr. Hill (respektive jeho část), ale jen blíží. Parádní a fenomenální horor, přesně tak, jak se patří.

Geniální. Jeden z nejlepších hororů všech dob. Napínavé, atmosférické, skvěle zahrané, s podbízivou Carpenterovou titulní melodií. A to tu Michael Myers včetně prologu vykuchá jen pět lidí. Jenže znáte to - skutečné mistrovství není v kvantitě. Vždy, když se na scéně objeví robustní, tichá temná postava s křídově bílou tváří a kuchyňským nožem v ruce a Mr. Carpenter začne ťukat do piána, je třeba zpozornět. A užívat si to.

Komici Pegg. Wright, Moran a Frost udělají zombie film, jak to asi může dopadnout? Podle očekávání: skvěle. Každému ten britský humor nemusí být po chuti, ale tady je tak silně neředěný, jako je čaj o páté. Šašek Pegg zahrál smolaře Shauna skvěle, orangutan Frost je sice občas trapnej, ale ukažte mi zombie film bez chybičky. Tvůrci si nádherně stříleli z médií, z bezduché společnosti, prolnuli to odkazy na starší tvůrce a filmy (po "jdeme si pro tebe, Barbaro!" jsem věděl, že tenhle film je navždy můj) a promyšlenými narážkami. V závěru jde ale do tuhého a přestává to být taková sranda - není to parodie, ale regulérní zombie film. A hlavně - co teda způsobilo, že se z lidí stávali zombie? :-D

Dokonalost. Přestože jsem si po přečtení Palahniukovy knihy nemyslel, že by filmové zpracování mohlo být ještě lepší, tak bylo. Nejen zásluhou Pitta a Nortona, nejen zásluhou Pixies a odlišného konce, nejen tím, že převedením obtížného textu nezmizela původní poetika. Kdo by nechtěl být Tyler Durden? Kdo by nechtěl mít alespoň kamaráda, jako je Tyler Durden? Kdo se nenašel v některé z mnoha myšlenkových "poselstvích" (a to tenhle termín z duše nesnáším)? Byť se neztotožňuju s filmovým anarchismem, i já si našel svoje: mužská generace vychovaná ženami nemá svoji válku, nestane se rockovými a filmovými hvězdami, nestane se opravdovými chlapy, a to nám prostě chybí a musíme si to vynahrazovat jinak. A pokud se vám tahle teze nelíbí, zkuste jinou. Je jich tam dost... Nepamatuju se, že by mi film se stopáží dvě hodiny dvacet utekl tak rychle. Rychlé střihy, brilantní kamera, senzační režijní nápady (dobře, až na tu jeskyni s tučňákem). O Heleně Bonham Carterové jsem před projekcí pochyboval, zda se na Marlu hodí. Stejně jako o Nortonovi coby vypravěči. Beru všechno zpět. Fight Club není jen film. Fight Club je život se všemi esencemi. Mohl bych tu o snímku psát celé hodiny (a ve chvílích volna možná budu), ale zatím se spokojím s jednou lakonickou větou (kterou teda použil Strugackij v reakci na Tarkovského Stalkera, ale who cares): Mistrovské dílo.

Přidat k osmi stům další zbytečný komentář skoro nemá smysl, protože řečeno bylo vše, co být řečeno mohlo. Tak jen ve zkratce: naprosté nadšení. Po letech beru Tarantina zpět na milost, a to nikoli jenom kvůli stejnému fetiši. Tyhle filmové šedesátky jsou tak moc krásný a tak moc zářivý, že se chci vrátit v čase a prostě je zažít taky. "Špinaví zasraní hipíci" jsou všeobecně vykresleni jako naprosté zlo (což podtrhuje i hudba, která je věrně dobová, ale v soundtracku se neobjeví snad žádná hipísácká písnička, jen tehdejší čistej mainstream), za což velkej palec nahoru. DiCaprio hraje jako král, byť ho lehce zastiňuje Pitt, ale to proto, že role Cliffa Bootha byla prostě napsaná zajímavěji - jinak Leonardo fakt předvádí úchvatnej hereckej koncert. A Sharon Tateová je tu fakt k sežrání a ty z množství odkazů a narážek, které jsem pochytal, mě hodně zahřály. Těch 162 minut je fakt málo, chci další a další příběhy Ricka a Cliffa! A jelikož všechno další tu napsali jiní, omezím se jen na to, že si jdu koupit plamenomet.