Mrs.Perreira

Na začátku mě velmi odrazovala ta kriminální zápletka a proto jsem seriál dlouho přehlížela, ale nakonec jsem se nechala zlákat tématem Amazonie a musím říct, že jsem nadšená a je fakt, že na kriminální zápletku jsem po prvním díle úplně zapomněla. První dojem bylo nadšení z prostředí pralesa, kamera přesně zachycuje jeho atmosféru, vše včetně tmy a světla zde vypadá jinak, než je člověk zvyklý. Velmi trefně je zachyceno i amazonské město (ve skutečnosti natáčeno v Letícii na hranice Brazílie a Kolumbie), které ač je semeništěm kriminality, kterou vynáší i do pralesa, je zároveň i lákadlem a místem, kde jsou dostupné moderní nástroje života jako kontrast k životu v džungli . Kromě toho velmi oceňuji, a v poslední době to naštěstí není úplně rarita, že dílo ukazuje indiánské obyvatele pralesa jako pány svého osudu, jsou to oni, co v tomto seriálu ví co chtějí a kam kráčejí a nejsou obětí, ale strůjcem děje. Hlavní dějová linka mi přijde jako pěkná alegorie na masy ayahuascových turistů přijíždějící do Amazonie, aby našli kus toho svého osvícení, ale jsou věci, které nejdou napasovat do masové kultury i když byste v honbě za zážitky chtěli a v neposlední řadě je tu ivěrně zobrazen pocit člověka odsouzeného k věčnému životu.

Velmi neotřelý pohled na duchovní stránku Brazílie. Občas jsem si sice kladla otázku, jestli tu spíše neobjíždíme duchovní atrakce pro turisty, ale místa byla nakonec působila autenticky a Marina nabízela poměrně dost témat k zamyšlení.

K tèmatu kolumbijské občanské války vzniklo už hodně materiálu, takže jsem vděčná, že dokument si neklade za cíl popsat veškeré pozadí událostí. To ovšem neznamená, že mi absolutní absence motivace hlavních hrdinů proč u FARC vlastně bojovali nechyběla. Kontext událostí ve kterých se k organizaci přidali mi přijde docela podstatný. To se pak odráží i v zachyceném příběhu. Jeden z hlavních hrdinů například vypadá, že vlastně odchodu z FARC lituje, ale kontext proč už se nedozvíme. Za mne sice pěkně natočené, ale nijak objevné dílo. Je z něj cítit nevyřčený strach říci více, než by se mělo.

Que Horas Ela Volta?, film se zdánlivě specifickým tématem, které je vlastně jen další podobou celkem univerzálního pojednání o podobách péče o druhé. V Brazílii, kde stále převažují velké rozdíly v příjmech obyvatel pak tato péče nabývá pro nás celkem nepochopitelných forem, kdy chůvy a služky bydlí se svým zaměstnavatelem u něj doma a to klidně celý život. O jejich vlastní děti a rodiny pak často pečuje někdo jiný. Interakce postav hlavní protagonistky a její dcery tento paradox velmi trefně zachycují.

O auto da compadecida je film, který vám doporučí 8 z 10 Brazilců jako něco co je třeba vidět, pokud chcete Brazílii porozumět. Já bych to řekla naopak, tento film je pro ty, kteří už něco o Brazílii ví. Jen ti totiž dokážou ocenit prakticky nepřerušenou sérii různých vtípků, narážek na brazilskou populární kulturu, oblíbené i neoblíbené postavy historie i současné společnosti. Film je vlastně oslavou pozitivity života i přes výrazné překážky, které kladou v případě Brazílie pod nohy místa jako malé město uprostřed vyprahlého severvýchodu země. Adaptace divadelní hry od spisovatele Ariano Suassuna měla být původně pouze pro televizi jakožto čtyřdílní minisérie, ale její kvalita nakonec překvapila možná i samotné tvůrce a nakonec z ní udělali dvouhodinový kasovní trhák kin napříč Brazílií.

Deslembro je jeden z těch filmů, jehož popis absolutně nevystihuje o čem ten film pro mě je. Samozřejmě, hodně se tu akcentuje téma brazilské diktatury, ale hlavním tématem je tu objevování. Objevování nového místa, nové kultury, nových lidí, očima hlavní hrdinky a filmové zpracování toho procesu je velmi věrné. Postupné přijímaní nových pořádků v nové zemi je navíc krásně podkresleno skvělým soundtrackem, který podkresluje atmosféru a zároveň odkazuje na to nejlepší z brazilské populární hudby.

Después de Lucía, film o šikaně, která se vymkla kontrole. Jako mnoho mexických filmů určených na "vývoz" se tu setkáváme se zpracováním okolností, které jsou celkem univerzální a mohly by se odehrát kdekoliv na světě. V mexických filmech se však často stává, že tyto události dostanou až přemíru dramatické a v závěru tragické zpracování. U tohoto filmu tomu není jinak. Setkáváme se tu s poměrně detailním vyobrazením utrpení a msty, která nám kulturně spíše vzdálená, působí na první pohled odpudivě a nepochopitelně. Na druhý pohled však člověk ocení právě ten jiný úhel pohledu, který současná mexická kinematografie nabízí na univerzální témata známá nám všem.

Los 43, to je v Mexiku nás známý velké většině obyvatel, je to skupina lidí spojená s událostmi, které otřásly místní společností a posléze i politikou. Aj Wej-Wej se tématu chopil s citlivostí, kterou bych od cizince nečekala. Možná i díky svým vlastním zkušenostem s bojem proti autoritám v Číne. Dokument popisuje velmi detailně postupné rozplétání záhady zmizelých 43 studentů a všech místních autorit od policie po politiky. S naléhavostí se pak snaží najít příčinu událostí v hlubších problémech mexické společnosti.