PanZahadnyCZ

V porovnání s Příběhy z Impéria jde o mnohem smysluplnější, zajímavější a dynamičtější jednohubku. Tales of the Jedi opět, jako Příběhy z Impéria,  disponují skvělou hudbou, dialogy jsou zde střídmé, ale vkusné, a obecně je to rozhodně serioznější a kvalitnější počin než třeba hraný Obi-Wan. Velmi oceňuji do-ilustrování vedlejších zápletek z prvních třech epizod, souvisejících s radou Jedi a senátem, které nám filmy nenabídly. Cením si též rozvinutí postav Qui-Gon Jinna, Mace Windu, hraběte Dooku a Anakina... 80 % úplně v klídku.

Výborná hudba, ale co jinak s tím? Samozřejmě jsem rád, že vůbec nějaký dárek k May the 4th vznikl, ale takovýto dárek je ze strany samotné SW značky poněkud rozpačitý výkop... podobně jako dobrá polovina letošních 25th Anniversary oslavných LEGO setů...

Úctyhodné dílo, reálie, vizuál, herectví. Pro mnohé, včetně mě, zůstává jediným trochu-problémem poněkud rozvážné tempo -  ačkoliv právě díky tomu je tento seriál tak jiný, nový a neamerický.

Obi-Wan byl sice ultra sračka, ale aspoň se tam něco dělo a postavy nám byly povětšinou sympatické nebo alespoň povědomé. Tohle je ultra nuda. Sry.

„S okupací Prahy v roce 1968 končí československý filmový zázrak. Já bych řekl, že to je příběh zničené kinematografie, která zaznamenala vzestup i pád právě ve chvíli, kdy nabyla svobody výrazu.“ Dokument je vyprávěn vlastně až banálně jednoduše - přes dobové filmy a záběry čas od času mluví čeští respondenti nebo francouzský vypravěč (s textem střídmým, ale myšlenkově významným). Díky stylu vyprávění - tedy výhradně pomocí filmových útržků, avšak za přispění vkusné klavírní hudby - je autenticita Nové vlny ponechána a prezentována v té nejryzejší formě. Hledat paralelu mezi příběhem československé občanské i politické identity 1948-1968, filmové nové vlny a autorem Janem Procházkou by mě samo od sebe asi úplně nenapadlo, ale je to vlastně velmi exaktní komparace souběžně se dějících a prolínajících se procesů. Dokument více než vhodný pro kohokoliv, kdo se dosud o čs. novou vlnu nezajímal, ale chtěl by „v rychlosti" pochopit a navnímat její neopakovatelnost - a díky tomu se třeba i dostat k jejím konkrétním filmům, kterých tento dokument cituje více než dost - a zábavně jejich pasáže k sobě vzájemně nastřihává a kombinuje.

V prvních dvou třetinách jsem opět škubal všemi končetinami, protože chování ústředních postav a jejich dialogy byly naprostá hrůza. Zpočátku mě to iritovalo jen u těch scén, kdy se autoři snažili nahlédnout do světa a myšlenkových pochodů "mladých" - a samozřejmě vykreslili nejvíc kýčové situace (jako je tuctuc hudba v klubu + dlužíš mi prachy vole, anebo škemrání o kapesné a způsobení dopravní nehody) - nicméně záhy mě sralo i mnoho dialogů mezi dospělými, takže zde jsem zkrátka potěšen nebyl. Poslední třetina naštěstí výsledný dojem z filmu vylepšuje, protože už se v ní nikdo nesnaží vymejšlet žádný vztahový kotrmelce či situace uměle vykonstruované asi jako procesy v letech 1949-1952. Film v této třetině už jen servíruje působivý a nevyhnutelný smutek a bol, jenž prostřednictvím Rodena prožijeme. Je to silné hlavně proto, že podobná trápení prožívá se svými rodiči či prarodiči mnoho z nás, a právě tento film nás trochu uklidňuje v tom, že se takto netrápí jen ta naše rodina, ale že je nás v tom víc. Rodenův výkon táhne celý film, Rázlová je spíše nekonzistentní. Vizuál supr, neboť Štrba klasa... P.S. Anežka Rusevová bude už asi navždy hrát sestřičky a Eva Leinweberová sociální pracovnice/úřednice :) aneb trochu "na první dobrou kást".

Klasická ČT stopáž 52 minut by tomuto dokumentu slušela více. Za tu současnou delší částečně můžou i dlouhé pasáže za sebe nastřihaných filmů, které nám mají ukázat co nejvíce Hanzlíkových hereckých poloh - ale tohoto showreelu netřeba, Hanzlíka všichni dobře známe. Respektive pochopil jsem to u té části s divadlem (i tak to bylo dlouhé), ale ke konci, kdy jsou za sebe nastříhány Hanzlíkovy výkony z televizních filmů nebo inscenací po roce 1990, to působí dosti úmorně a spíše by se hodila nějaká katarze nebo útok na emoce. To by ale tento dokument musel mít trochu umělečtější ambici. Největší devizou tohoto filmu je sám Hanzlík - se svým darem řeči zkrátka umí pracovat na divadle, ve filmu, ale i v rámci vyprávění o sobě samém. Rutinér Polesný nic jiného nepřidává - fotky za sebe nastřihá jako němé obrazy, kamera tak maximálně sešvenkne z horní části fotografie dolů, font všech textů je samozřejmě ten nejhnusnější, tedy ten co AVID nabízí. Režisér zkrátka nijak zvlášť neřeší, že televizní dokument v roce 2023 by ideálně neměl vypadat a působit jako dokument z devadesátek. Bohužel je mu i jedno, zda zrovna točí dokument či hraný film, neboť tímto neoslnivým vizuálem vypráví například i své dobovky Past či Monstrum. Prostě AVID a průměrný kameraman vítězí, protože proč se ve svých pětasedmdesáti snažit o něco víc, když jsou s tim v ČT v pohodě i takhle.

O obdobný příběh se snažil nedávný netflixácký Ještěr, ale šel na to jaksi ještěřím tempem. Street Kings mají tempo mnohem dynamičtější a film do poslední chvíle neztrácí na napětí nebo zábavnosti. Keanu Reeves si zde nacvičil řadu pohybů a pohledů, které od roku 2014 směle aplikuje ve své střílecí John Wick sérii - která už je na mě od druhé epizody trochu moc. Zde je to ještě krásně vyvážené a uvěřitelnější, byť i zde má Keanu superhrdinské atributy. Zatím nejlepší Ayerův film, který jsem zhlédl.

Sbírka klišé. Nevěřil jsem tomu ani nos mezi očima.

Zajímavý hybrid mezi Lawrencem z Arábie a Divokou bandou v režii drsňáka Miliuse a s úžasnou Goldsmithovou hudbou. Vlastně je v tom příběhu úplně vše - pro někoho možná až moc. Závěrečnou přestřelku, v níž se střetává hrstka amerických vojáků, německých císařských pre-afrikakorps vojáků, jejich jiní arabští uniformovaní spojenci, najíždějící berbeři, americká slečna a její děti a šermující sultán Connery, to vám skutečně žádný jiný film nenabídne... Byť to zní jako náhodná kombinace frakcí z dobové multi-playerové hry, tak filmařsky je to super mela a mé srdce zaplesalo.