Omnibus

„Barumka či Dunlopák? Guma-holka či gumák?“ Ha! Jako co se Rubber sexuálně identifikoval(a)? Scéna ve sprše napoví. „Dupieuxovo pneu-zamyšlení nad kauzalitou, diváckými stereotypy a iluzí v kinematografii“ (viz Gilmour93) mě střídavě nudilo, prudilo i královsky bavilo. Guma bez duše je sériový vrah bez svědomí, trojjediný Dupieux bez brzd je artový vrah bez slitování. Otráveným (!) divákům vzkazuje: Máte na filmy hladově koukat a ne u toho žrát popcorn a pečenou krůtu! OKÉNKO PNEUSERVISU: [][] Reklamace: Rubber nemá atmosféru. ⓪ Odpověď: Nebylo ji do čeho nahustit, neb guma neměla duši. ⓪ Pochvala: Za odstřelení ptáka verbaláka, v čase 23:50. ⓪ Užitkovost: Sto řidičů, sto chutí. Artožrouti vyžadují u gumy hluboký vzorek filozofický, řidičům busů stačí, když guma Dupieux není úplně sjetá, počasí se vydaří a výlet má příběh. [][] Přidat pneumatice na osobnosti a okořenit to špetkou zvrhlé romantiky (např. černovláska na tříkolce), šel bych i na pět.

„Když potká sob soba... tak se pasou oba.“ Když se sobů potká tisíc... Uf. Spásl jsem s nimi půl tundry a přežral se lišejníků. Prý „pátrání po vrahovi.“ Čulibrka z Netflixu, který psal obsah filmu, bych nejradši zadávil, jak polární vlk sobí telátko. VRAŽEDNÉ OKÉNKO: [][] Sám se sám oběsil, bílý pytlák si sněžný skútr spletl s ponorkou. Vražda tu nebyla žádná a policisté s mottem „pomáhat tutlat a chránit rasisty“ neměli co vyšetřovat. Tak se aspoň školili, např. za který konec se drží puška. [][] Do thrilleru to ani netrklo, drama se nekonalo, jen přírodopisný dokument se sociálním ocasem, pohříchu vypelichaným. Ze života Sámů: Psi už netahají saně, ale vozí si zadky na skútrech. Sámské děti už nemusí na převýchovu do státních lágrů, pročež zvlčely a a říkají sprosté básničky o polární záři. Sámští muži nemají koule. Pobrukují si „hřbet ohnu hned“ a ramena dělají jen na své ženy a dcery. Ty musí držet hubu a krok. Se stádem. Sámská děvčata uřezávají uši sobům a pak si je berou do postýlky. Ty uši. Boty si holky zouvají jen dvakrát ročně, na jaře a v říjnu, když se jim zapalují chlupatá lýtka a tahají chlapce do postele. A jací jsou Sámové v posteli? No jací asi. Sobci.

„Lijáku provazce mozek mu skrápí, drsného divouse samota trápí. Osudu bušení duní mu hlavou, úzkostné vzrušení... čeká tu pravou. Ve vichru za dveřmi dívenka stojí, zmáčená, ztrápená, čeho se bojí? Zmatená, pobledlá, s pohledem laně, bosá a nastydlá, ledové dlaně.“ Je to temnější než duše životního ztroskotance, zmáčené jak tvář se slzami pozdní lítosti a rozbouřené víc než mysl dítěte, poprvé zmítaného hrůzou z nicoty. Nad kempem blesky a hřmění, v domku dusno. Konverzace nalezené se ztraceným je jak házení hrachu na zeď a ve vzduchu visí napětí, že by se dalo nožem krájet. KUCHYŇSKÉ OKÉNKO: [][] Konverzační předkrm zasytil, polévka v holínce mi chutnala a z guláše v jejich hlavách jsem naběračkou lovil libové kousky. Aperitiv bodnul. Dal bych si ještě salám z tyranských fakanů, ale ti kluci boucháním na dveře a vyšilováním dědka vlastně společnosti udělali službu. [][] Allen a Bell překvapili. Prý prvotina? Nevěřím. Tihle chlapi už TO určitě někdy dělali...