Vronsky

Některé scénáře stárnou ještě rychleji než včerejší tisk a o to více uklidňující je slyšet aktuální poselství od filmu natočeného před sedmdesáti lety. Vypovídá to mnohé o vývoji člověka i společnosti, která čím dál rychleji... přešlapuje na místě. Nezbývá než si přát, aby si takovéto lekce humanity našly co nejvíce přeživších schopných naslouchat.

Rozpohybované fantazie osmiletého kluka, jejichž scénář se psal až v oddělení speciálních efektů. Ke smůle staršího doprovodu tak nezbylo místo pro zajímavý příběh, ale vznikla digitální velkopodívaná zbavená pocitu dobrodružství. Dokázal jsem si tuto atrakci patřičně užít a zároveň chápat, proč se z ní Rachel Weiszové a náročnějším divákům může dělat nevolno – místo nadšených filmařů ji totiž řídí spíše kalkulačka a počítač.

S přehledem zrežírovaný úvod do nejzákladnější levicové argumentace pro všechny, kteří raději dobrý film než rudou knížku se třemi soudruhy na odstavec. Snad jen v závěru se příliš nedaří gradovat děj, v němž by se měly házet dlažební kostky i zamilované pohledy, a s příliš velkým klidem se řeší směna Che Guevary za italský oblek. Lepší zhodnocení hereckého kapitálu by dle mého ocenili i diváci, jež si v kině rádi zakrývají pravé oko s jeho pohledem na svět.