Galadriel14

Upozornění pro ty, kteří nechtějí číst moji interpretaci tajuplné symboliky The Limits of Control: následující věta obsahuje obrovský spoiler. Jarmusch fandí umění, vědění a individualitě a nelíbí se mu konzum a korporáty. Toť vše. Ach Jime, kde se v tobě bere tak nehorázná okázalost? Uznávám, že si Jarmusch s takovou tématikou pohrává skoro v každém svém filmu, ale tentokrát se do svojí kulturní agitky opravdu opřel. Ale kdo jsem, abych si stěžovala na film, který má kromě hlubokého poselství i fantasticky dunivý soundtrack, bezemočního Isaacha de Bankolé v šarmantních oblecích a záplavy kafe? Nejsem si jistá, jak bych definovala Jarmuschovu cílovku, ale určitě do ní patřím.

Lost Soul jsem si pustila se záměrem podívat se na dokument, ale netušila jsem, že ve skutečnosti jde o dokonalou symbolickou tragédii nebo možná cestu Richarda Stanleyho k osvícení. Ke shlédnutí doporučuji obzvlášť aspirujícím filmařům ze stejného důvodu, z jakého se medici účastní v rámci svých studií pitev. Jestli vás od vašich tvůrčích snů neodradí tahle ujetost, máte z větší části vyhráno. Ale upřímně, protože největší zvířata nejsou mutanti Dr. Moreaua, ale svině ve filmových studiích, stejně bude pro vás nejvýhodnější životní cesta všechno zabalit a odstěhovat se na svůj vlastní ostrov v tropech.

Nestává se mi často, že by mě lokace nadchly víc než dialogy, ale u The Passenger kolem mě příběh jen tak prošuměl a místa ve mně zůstala. Nevím nevím, co obzvlášť italské a francouzské režiséry tak táhne na specifickém typu romance, který se tady taky objevuje (a s ohledem na spoilery nebudu blíž popisovat). ale už s ním začínám v poslední době trochu ztrácet trpělivost.