Tár

Po šestnácti letech o sobě dává vědět Todd Field a návrat je to fantastický, ale rozhodně ne bezchybný a patří k těm počinům, které je nejlepší sledovat o samotě. Vyžaduje totiž dost aktivní diváckou spolupráci a toleranci, neboť úvodní třetina je na hraně snesitelnosti a tvůrce v ní opravdu zkouší trpělivost obecenstva, protože začíná závěrečnými titulky, pod nimiž zní podmanivý a uhrančivý zpěv domorodé zpěvačky a vůbec nic se neděje. Postupem času ale odkrývá intimní a v emocích silný příběh o manipulativní dirigentce, která možná není až tak geniální, svým přístupem ale ničí lidi kolem sebe, nerada přijímá jiné názory a vše činí jen ve svůj prospěch. Field dokáže zinscenovat vskutku velkolepý záběr na hrající orchestr, který ale zároveň působí dost komorně a dovede z něj dostat takové napětí, které je skoro nesnesitelné. Velmi důležitý je tu i hudební podkres, který je fascinující, velkolepý a jen dotváří velmi specifickou potemnělou a paranoidní atmosféru, která jen prohlubuje. Výsledek by ale nebyl takový bez fantastické Cate Blanchett, která evidentně používá minimum líčení a vypadá naprosto civilně a postupem času strhaně a její výkon je těžce fyzický a vyčerpá i diváky, což se tak často nevidí. A i když její kolegové jsou dobří, nemají moc prostoru se jakkoli speciálně předvést, protože film stojí jen a pouze na ní. Problémem tak je opravdu především přepálená stopáž, která může zejména v úvodu spousty diváků odradit, protože jim nenabízí moc záchytných bodů a v kombinaci s dost pomalým tempem nikterak nestrhne. Pokud ale divák vydrží a poddá se autorovu záměru, prožije jedinečný zážitek, který není úplně jednoduchý, ale emočně nesmírně působivý. 85 % (17.02.2023)

Mistrovsky zvládnutá studie charakteru démonické dirigentky v nejlepším hereckém výkonu roku. Cate Blanchett hraje ženu která je komplikovaná, inteligentní, manipulativní a aby toho nebylo málo, ještě k tomu lesba. Celkově je tu cítit záběr na gender problematiku, ale zároveň je film přívětivý i k obyčejnému divákovi, který si některých náležitostí nevšimne, či jim nepřikládá důležitost a užije si primárně famózní koncert Cate Blanchett, která nezaváhá ani v extrémně dlouhých dialogových pasážích, kdy ji kamera staticky, až voyersky zabírá a zkoumá každé její gesto. Délka je zároveň jediná výrazná slabina filmu. Při dvouhodinové stopáži a sestříhání některých přece jen zbytečně dlouhých pasáží (paradoxně hlavně těch hudebních), by to zřejmě byl hlavní favorit Oscarů. Jelikož kromě skvělého scénáře, minimalisticky pojaté formy a výživné dramaturgie je to film z prostředí, které je mainstreamovému divákovi téměř neodkryté a velmi zajimavé. (12.03.2023)

S týmto filmom som mal trochu problém. Cate Blanchet mám rád, ale jej komplikovanú postavu, ktorú vo filme hrá si obľúbi asi málokto. Ok, berte to ako pochvalu hereckého výkonu, ktorý je mimochodom oscarový. Film by som rozdelil do takých troch pomyselných rovín alebo skôr úrovní kvality. Prvá je dosť biedna. Vzhľadom na jej nesympatickú postavu a intelektuálne žvásty to pre mňa nebolo ľahké sledovanie. Po jej niekoľkominútovom interview pred publikom nebudete vedieť zopakovať ani dve vety. Ťahali sa ešte dlhé minúty a nevedel som sa naladiť, nepomohlo ani oživenie v podobe Niny Hoss. Už som to takmer vzdal, keď sa film preklopil do druhej tretiny kde konečne začíname vidieť záblesky nejakého črtajúceho príbehu a nastávajúcich problémov. Až v tretej tretine začínajú reálne problémy a divák konečne docení aj tú prvú "nudnú" tretinu, kde bolo treba ukázať jej nie príliš sympatickú a komplikovanú osobnosť. Či už bude film nominovaný na Oscara alebo nie, najskôr asi áno, nezaslúži si až takú pozornosť. Čo si však pozornosť určite zaslúži je výkon Cate Blanchet. Má obrovskú šancu Oscara získať a bude plne zaslúžený to mi verte. Kto neverí musí sa prehrýzť trochu ťažkým filmom Tár a presvedčiť sa sám... 60%. (07.02.2023)

velké a přesto komorní. Emocionální a přesto studené a odosobněné. Téměř tříhodinová one woman show Cate Blanchet, jejíž postava geniální skladatelky a dirigentky je něco mezi Natalie Portman v Black Swan a J.K. Simmonsem ve Whiplash rozhodně není filmem pro každého, ale kdo má rád pomalá, dobře napsaná a dobře natočená dramata a dá Tár šanci, pak se mu odmění měrou vrchovatou...80% (26.11.2022)

Nechala jsem si aspoň den odstupu, než tohle napíšu, takže ten prvotní vztek - jak moc jsem se nechala napálit (že jsem uvěřila všem těm skvělým doporučením a hodnocením a chtěla to vidět jedině v kině), je už trochu slabší. Ale pořád se mnou cloumá. Takže bez servítků - scénář je tak strašlivý opruz, že jsem větší, táhlejší a drtivější nudu už dlouho nepocítila (jediné vzrušení: Lydia zakopne a všem pak říká, byla přepadena). Uz ty počáteční, nejmíň desetiminutové, titulky měly být prvotním varovným signálem a následný nekonečný a hluboce (sic!) intelektuální rozhovor s novinářem (kde se házelo slavnými jmény, ale zajímavého jsme se nedozvěděli zhola nic) byl stvrzením jistoty, že tohle dokoukat bude peklo. A bylo. A když už se chvílemi začínalo zdát, že by se snad mohla konečně rozjet nějaká slibná linka nebo motiv, přišel okamžitě útěk - nepochopitelný a nemilosrdný střih a naskočila zase další, úplně jiná, ale hlavně zbytečná scéna.  Suma sumárum: náznaky skončily nevyužity snad naprosto všechny, filmová řeč se nekonala. Ten film nebyl o despoci, ani o lásce, ani o nadvláde žen, ani o zradě, ani o rozkladu osobnosti, nebyl vůbec o ničem. Snad jen o tom, že chcete-li být dirigentka, je nutné býti více mužem než ženou a že se holt budete často stěhovat. Což tedy asi ví každý. Přesto jednu hvězdu posílám za tu krásnou hudbu a druhou Cate Blanchett za její skvostné (i když ledové) hraní. (20.03.2023)