PetrPan

Po nepovedené třinácté epizodě přichází další a tentokrát vzhledem k hodnocení překvapivé zklamání. Strach z konce světa si představuju trochu jinak než partii bridže a sestavení chatrného plánu na únik. Jednání (fašistického) vedoucího pak zcela nedávalo smysl a závěrečná pointa mi tentokrát došla příliš brzy.  Technická navita mi nevadí, ale té lidské tu bylo příliš. Zbývají jen dvě možnosti, bohužel.

Třetí příspěvek Johna Brahma v Zóně a tentokrát se to příliš nepovedlo. Možná i díky zvláštní formě, kterou je příběh lidského chameleona zpracovaný. Všudypřítomná světla velkoměsta a neonové poutače měly být v intermezzech de facto malých samostatných mikropříběhů symbolem jisté pokleslosti světa, v němž se pohybuje náš antihrdina, ale mně celý ten obrázek neseděl. Nehledě na celou a tentokrát za vlasy velmi přitaženou skutečnost, kde si lze méně fatální minulost hlavní postavy před touto pro něj osudovou epizodou jen stěží představit. Snad poprvé se ale v Soumračné zóně v ústřední roli objevuje čistě záporná postava a být téma "měniče" lépe zpracováno mohlo jít o výjimečný příspěvek.  Nakonec zůstává jen jedna tvář...

Laskavá pohádka s nemilosrdným šlehnutím v závěru, které nám připomene, že pud sebezáchovy má vyvinutý i ten největší altruista. A to je dobře, ne každý je hoden záchrany. Vynikajicí Steve Cochran jako ten zlý, v jehož prázdných očích  by se ztratil celý svět a pořád by to nebylo dost a rovněž skvělý Ernest Truex, v jehož roli laskavého, ale nikoliv hloupého, dědečka jako bych viděl našeho Ladislava Peška. Vím, co potřebuje tahle epizoda, pět hvězd.

"Něco tam někde udělalo chybu a my tu jsme, i když jsme tu být neměli" Spojení sci-fi a hororu, které po zhlédnutí zařazují ještě o malý stupínek výš než dosud z mého pohledu nejlepší první epizodu Where is Everybody? Na malém prostoru dokonale rozehraný part, kde prim hraje strach či spíš bezbřehá hrůza a k jejímu vyvolání není třeba žádný bubák, ale stačí říct "něco tam někde"...  Působivost znásobena i perfektním výkonem Roda Taylora, jemuž jsem jeho zoufalství skutečně věřil a první povídka, kde mi skutečně běhal mráz po zádech. Původně nás bylo pět...

Po skvělém Time Enough at Last jsem se na druhou povídku Johna Brahma v  Zóně hodně těšil. Oba jeho příspěvky jsou pak jako voda a oheň.  Na jedné straně hořká apokalyptická tragikomedie. Na straně druhé  vážné a pochmurné (noir?) protiválečné poselství. Loď plující mlhavou temnotou a na ní muž, který neví jak se na ní ocitl.  Postupně odhalované tajemství v závěru třeskne děsivou scénou napadení lodi  a vyústí sice v očekávanou pointu, ale nijak zvlášť to na působnosti neubírá. Čtyři boží mlýny melou...

S hororem do této chvíle Zóna jen lehce koketovala, devátá epizoda je ale první čistě hororovou povídkou a je nutno říct, že i velmi zdařilou.  O mnoho let později natočil Wes Craven svou slavnou Noční můru, povídka Perchance to Dream by klidně mohla být  jejím předobrazem.  A rozhýbala-li by se malba v kanceláři psychiatra, nikdo by mě už o opaku nepřesvědčil. Hrůzyplná atmosféra i díky démonické krásce Suzanne Lloyd si s milníky žánru opravdu nezadá. Velká spokojenost a s pětihvězdami  přestávám šetřit.

Po smutné baladě v sedmém díle se mi dostalo něčeho tak zcela odlišného, že  je třeba vzdát se při komentování Twilight Zone  konvencí, protože tohle byl prostě geniální poser, jaký se jen tak nevidí.  Souhlas s Willym Kufaltem, první čistě komediální epizoda, kde hořká pilulka na závěr spouští nechtěný smích, za nějž by se měl přece slušný člověk ve "slušné" společnosti stydět.  Smutný  a politováníhodný šašek dostává na frak, co mi to jen připomíná? Ale tak buřinku a knírek  hlavní hrdina neměl nebo ano?  Vysvětlivky na závěr: Poser - filmový termín charakterizující divákovo překvapení. Vznikl zkrácením známé věty : No, to mě poser.

Sedmý díl a sedmá zhlédnutá epizoda a druhý kandidát na plné hodnocení.  První mimozemské sci-fi v rámci Zóny a po Where is Everybody? další velmi komorní příspěvek o osamění, při němž se  mi po odhalení nosného tématu ihned vybavil Isaac Asimov a jeho zákony robotiky. Inspirace soudobými autory sci-fi je tu pak víc než zjevná a co do atmosféry (natáčeno v Údolí smrti) pak dokonalé.  Pětihvězdičková vesmírná balada, kde mi  zazněl drobný disharmonický tón jen při prvním seznámení Corryho s robotickou dívkou. Ta dramatická nenávistná předehra mi přišla trochu zbytečná.

Vlastně velmi zdařilá černá komedie, skvělý je distingovaný rozhovor s  ďáblem a překvapil i poťouchlý cynismus se smrtí manželky, ale ten rychlý (s)pád k samozřejmě jedinému možnému vyústění mi přišel až příliš přitažený za vlasy. Walter Bedeker byl sice sobec a hlupák, ale jeho znudění neuvěřitelným darem bych pochopil po mnoha a mnoha letech a vlastní pointa vtipná do prvního "ale". Tři.

Po Mr. Denton on Doomsday tu máme další nikoliv poučnou, ale poučující epizodu, tentokrát  vznešeně o smyslu života. Stresem zatížený obchodník prchá z velkoměsta a náhodou se ocitá v místech, kde vyrostl. Stižen nostalgickými vzpomínkami se zdrží, aby záhy odhalil překvapivou skutečnost.  O co tu kráčí mi bylo jasné víceméně hned, ale až rozhovor s otcem mi potvrdil můj předpoklad, že tu máme další poučující a v tomto případě i patetickou báchorku s jedním z největších klišé o smyslu našeho počínání, tzv. "otvírání dosud zavřených očí a odvaze něco změnit" a bla bla bla. Téma, které se ve filmu objevilo a ještě objeví mnohokrát  a které mne málokdy dokáže oslovit. Zatím největší průšvih v rámci průzkumu TZ,  jeden velký otřelý žvást, jedna hvězda.