Padme_Anakin

Jakmile se objevila Penny s krásnýma očima a dlouhýma nohama (Michele Hicks), rozezněla teskná hudba a uviděla jsem dvojčata, věděla jsem, že je "vyřízeno" a nespletla se, bylo. Intimita, blízkost, hluboký cit tady nabývá úplně jiný rozměr. A ač se jedná v podstatě o zvláštní či podivný film, mně se bolestně zamlouval. Bratrům Polishovým přihazuji hvězdu za křehkost, emoce a souznění, ztvárněné v podobě, která se jen zřídkakdy vidí. Šeptání...

Pánové to na stará kolena rozjeli ve velkém stylu a bez zbytečných řečí přiznávám, že se mi moc líbili. Brosnan si okupuje kus mojí herzny v platonickém vztahu už od Manionů, takže v tomto případě se není čemu divit a jeho výkon v roli slizoňského politika, co to hraje na všechny světové strany, byl parádní. Tentokrát však mou pozornost upoutal i Jackie Chan, má můj hluboký obdiv, v důchodovém věku padat ze schodů, skrze okna, lámat si žebra o stromy, on je vážně z jiné dimenze, navíc toho zoufalého otce snad ani nehrál, on jím prostě byl. Tvůrci namíchali skvělý akční koktejl z politických pletich, teroristického řádění, rodinných problémů i ztrát. P.S. Ta kulka nevěrné zrádkyni mě potěšila. P.P.S. Vím, jsem zlá.

Milostné drama o velmi zvláštním vztahu, který se postupem času proměnil a stal se osudovým. Valeria D'Obici předvedla, že se maskérů rozhodně nebojí a její herecký um ovládl celý film, alespoň pro mě. Giorgio a Fosca. Fosca a Giorgio...

Dvě ženy, jedna Japonka, druhá v podstatě světoběžnice. Střet byl patrný a očekávaný, ovšem nezasáhl mě tak, jak by asi měl. Zřejmě to bude tím, že až tak netíhnu k tomu dokola omílanému evropskému způsobu myšlení a pak nedokážu, vlastně ani nechci, posuzovat Japonsko či japonskou mentalitu. Co se mi líbilo a kvituji, obzvláště v dnešní době, sdělení filmu, že my lidé vážně nejsme všichni stejní a záleží na tom, odkud pocházíme, jaké máme zvyklosti, výchovu atd. atd. A rovněž oceňuji herecké kreace hlavních postav, Sylvie Testud a Kaori Cudži, obě byly báječné.

Malý Antoine - Jean Pierre Léaud - mi byl víc než srozumitelný, pochopitelný, sympatický a svým způsobem i milý, rošťáctví a rebelie mu koukala z očí. Dospívání je složité období samo o sobě a když takový pulec nemá zázemí, oporu, rádce, průvodce, pere se s tím vším dost těžko. Kladně hodnotím i to, že tvůrce netlačí na pilu, podává to způsobem mně lehce stravitelným, přestože hořkým soustem. Krásná, leč trpká záležitost.

Můj osobní pocit... tohle se vážně povedlo, i když je to mrazivé, tísnivé, působí to nepříjemně. Nezáleží mi na tom, jakou řečí postavy mluví, jde mi o to, co sdělují, jak hrají a k tomu nemám žádné výtky. Co se stalo, stalo se, odestát se nedá, ani kdyby vládl Stalin. Smutné pokoukání, pravda. A jak bylo řečeno, k čemu jsou ve finále lži?

Komorní snímek o jedné mladé lásce, polozapomenutý filmový klenot, Isabelle Huppertová je v roli introvertní a křehké Beatrice jedinečná. K tomu i hudba mě naprosto okouzlila, jedním slovem nádherná.

Americký sen naruby, pocitově velice nepříjemné sociální drama, ovšem pozoruhodný film k zamyšlení. Herci do jednoho výborní, Fimmel a Buscemi na jedničku, mladinký Plummer na jedničku s hvězdičkou.

Děsivá představa, že takovýhle živočišný druh existuje, z obou mi bylo zle. Ten malý drobný blonďáček za dveřmi mě bude strašit asi dost dlouho, v tu chvíli bych ho vzala do náruče a odnesla si ho domů, daleko od těch netvorů. Hodně smutný film o exemplářích vhodných jen a pouze ke sterilizaci.

Není vůbec nic jednoduchého zpracovat tak těžké téma s jistým nadhledem, jemným, milým humorem, dramatickými okamžiky a v neposlední řadě si velmi cením toho, že se tvůrci oprostili od citového vydírání. Alena Mihulová s Bolkem Polívkou byli skvělí, působili na mě přirozeně, upřímně, uvěřitelně. Závěr se též povedl, elegantní tečka za větou.