Artran

Pozn./Spoil.: Manželka, které onemocní malý synek a jejíž manžel se ještě nevrátil domů z války, se rozhodne vyřešit těžkou finanční situaci jednorázovou prostitucí. Po návratu manžela však není dost silná na to, aby mu svůj zoufalý prohřešek zatajila... (Na Ozua jsou zde až nezvykle vypjaté, brutální scény) // Herečka Kinujo Tanaka získala za roli hlavní představitelky Tokiko cenu Mainichi Film Concours.

Nemám slov! Nejenom, že v Kaidanu Kobajaši podle mého dosáhl svého vrcholu prostorové kompozice obrazu, kterou fantasticky dotvářejí i zvuky, ale díky expresivní kulisové, hlasové a herecké stylizaci dosahuje účinek těchto strašidelných povídek netušených uměleckých výšin. Každý pohyb, odstín, věta, hra stínů, zvuk, vše je naprosto vyvážené. Hudba je omezena na naprosté minimum, lze říci, že hudbou může být jediné zadrnčení struny biwa. A to nemluvím o tom, jak mistrovsky je zvládnuto samotné vyprávění (ovšem po japonsku - tedy se vypráví pomalu). Přitom film nepůsobí nijak akademicky, naopak, jakoby z něj dýchal duch lidových historek zasutých v generacích samurajů, mnichů, vesničanů.... Skutečně nevšední zážitek, filmový crème de la crème, který toužím vidět v kině!

Tóme (Sačiko Hidari) je Oharu 20. století. Mravenec, který si razí cestu z odlehlé vesnice do bordelu. Mravnost je nahrazena nutností přežít. Žena, která podléhá zákonům společnosti a učí tomu i svou dceru (Džicuko Jošimura). Chladný imamurův přístup opět ukazuje člověka zcela bez sentimentu. Mravenec putuje do svahu přes kamínky a Tóme překážky překonává svým obnaženým tělem. Lítost není v záběrech, lítost může být jen v nás... - - - 1. recenze, 2. recenze

Imamurův dokument zachycuje téměř detektivní pátrání po zmizelém obchodníkovi Tadaši Óšimovi a jeho vyznění je překvapivě velice podobné Čapkovu tématu relativity pravdy, jak jej ztvárnil ve své noetické trilogii a v jeho nedokončeném románu o skladateli Foltýnovi. Střípky reality se skládají z výpovědí členů rodiny, spolupracovníků, tajné milenky, snoubenky a její sestry a je to oko kamery, které z nich vytváří přiznané drama a hledá motivy a celkový smysl. Divák nedutá a chvílemi si skoro přeje, aby médium, skrze jehož ústa promlouvají bohové, mělo pravdu a Óšima byl skutečně otráven tajnůstkářskou sestrou. Pravda se nakonec ale ztrácí v mnohohlasé vřavě skutečnosti zbavené všech kategorií, žánrů a umělých příběhů, a pokračuje i po poslední klapce. Hordubalovo srdce nebude nalezeno ani v Japonsku a hlavním poučením tak nakonec zůstane, abyste si do domácnosti nepouštěli filmaře, pokud se nechcete nejistě zamilovat nebo si nechat rozvracet rodinné vztahy. (Nebo, možná, se vám vybaví známá zenová hádanka o zvuku padajícího stromu, který ale žádný člověk neslyšel...)

"Nemá smysl si z toho dělat hlavu. Teď to chce hlavně klid. Zavři oči. Prostě zavři oči a v klidu lež. Nic to není."

Lost Highway je zajímavá hra s žánry a pravidly narativní kauzality, která je řízena spíše osvobozenou tvůrčí vůlí než psychologií postav a "pozitivně" popsaným světem, a je tak anti-realistická. Odtud Lynchův umělecký vztah k nevědomí (id), jehož figury (strach, libido, agresivita atd.) se zhmotňují do elementů, které jsou pak samy aktéry příběhu nebo určují jeho vývoj (Lynch mi zde připomíná např. Cronenbergovo The Brood). Tzv. nepochopení Lynche vychází zkrátka z našeho horizontu očekávání, který byl dlouho formován logikou realistického kánonu a který v populární kultuře přežívá dodnes. Logika, stejně jako například u surrealistů, může být, a v tomto případě i je, ovšem někde jinde. A my jen musíme vědět kde. *** a 1/2

Odměřujeme si věčnost v laciných šatech ze sekáče mezi postelí, oknem a televizí. Když nás tahle Amerika přestane bavit, zaklejeme "Baszódj meg!" a vyrazíme na jih. Doufáme, že se vracíme do ráje, ale zjišťujeme, že jsme zase v pekle. Protože i na Floridě si je všechno navzájem podobné jak vykouřené Chesterfieldky a moře vzpurně studí a vrhá nám k nohám štěkající vlny. Pejsci na dostizích odnesou poslední peníze a tak nám zůstanou jen fotografie. Černobílé fotografie k básním Edwarda Dorna:"Čas je podstatnější než prostor. To je, skutečně, nejrozsáhlejší ze všech kategorií. Jinak řečeno je ho spousta. A samy věci protahuje, až splynou v jedinou, takže vidíš-li jednu věc, viděls je všechny." Jsme padlí andělé šedi a banality a v ráji už můžem být navždy jen cizinci.

Razil sis, Brakhagei, cestu z barevného ticha do bílých tónů. V džungli smyslů se strojila hudba, tys o tom nevěděl. Odpočíval jsi v temných pasážích, v skulinách vnitřního světa a ještě jsi věřil v přezimování snů, v letní snění. Na hladině tvých pláten strhávaly víry Rimbaudův opilý koráb. Pollock ti ve spánku měřil zrychlený tep, nechtěl ses probudit. Před tvými zavřenými víčky tlely celé světy, jak jsi je kdysi kdesi viděl a k stáru pamatoval už jen matně. Prstama od barev jsi zamazal svoje přátele, svou ženu a své děti. Zbyl po tobě filmový pás, rytmus, ranní světlo a fialová čmouha na tvém stole - tvůj podpis.

Barva je v křeči. Svou řeč jsem jsem zbavil hranic. Slova jsou na nic, zůstal dech: Cákance na prázdných zdech.

Chladně svítí slunce v mé zemi. Cestuji do budoucnosti, v níž je země bez trhlin, voda v létě nezamrzá a ptáci se nerozprchnou. Vím, co říkáš: Taková budoucnost nebude. Říkám ti, že přijde: Zahlédl jsem ji. Co jsem nezahlédl, byli lidé. (Wolfgang Schiffer)