Artran

Ocelové piliny chvějící se v magnetickém poli. Všude. I na dně talíře. A také lžíce. Co to znamená? Kdo je ten jedlík? A proč se k tomu musím pořád vracet?

Hudba: Tóru Takemicu. Už kvůli hudbě stojí za to Písečnou ženu vidět. Takemicu, který je zde ještě pod inspiračním vlivem Druhé vídeňské školy (tedy nikoli typicky japonská hudba jak píše Art), dodává celému filmu hypnotický rytmus a dokonale vystihuje tísnivý pocit neustálé hrozby. - - - Poznámka pod čarou: Novela Kóbó Abeho bývá někdy přirovnávána ke Kafkovi. S touto podobností bych byl opatrný. Nejenže Abe se s Kafkou seznámil až později, ale navíc je u tohoto japonského spisovatele spíše než Kafkovské rozrušení společenských vazeb vlivem moderního uspořádání světa znatelná inspirace jeho lékařským studiem. Pozice člověka je u něj výrazně odduchovnělá a zmaterializovaná, podobná behavioristickému popisu chování zvířat. Písečná žena mi tak připomíná spíše jakýsi vědecký experiment zkoumající přizpůsobení člověka v abnormální situaci kořeněný jistou porcí cynismu. Díky tomu mám pocit, že by věrnějším kandidátem pro zfilmování Abeho Písečné ženy byl režisér Šóhei Imamura, pro nějž je analýza lidského chování hlavním tématem jeho tvorby. (To ovšem nic nemění na výjimečnosti Tešigaharovy adaptace.)

Přiměřené provedení geniální Janáčkovy opery, u kterého je škoda, že bylo zkráceno na 56min a tím poněkud ztratilo na dramatické působnosti. Ale i tak jej vřele dopuručuju všem, kdož mají cit pro Janáčkovu zemitost a přirozenou krásu.

Umění ve svém posledním stádiu, po kterém následuje už jen život sám.

V tomto animovaném snímku dosáhl Chržanovskij svého akmé, když nechal svrchované umění a kulturu, která je pilířem jeho díla, metaforicky vtělit do droboučkého motýla, jenž svým prostým bytím dokáže městskému chlapci zprostředkovat kontakt s metafyzicky otřásající esencí čisté krásy. To, proti čemu na konci stojí malý lovec prahnoucí po asepticky přišpendlených motýlích křídlech, není pouhá radost z krás přírody, ale umělecká svoboda, která se vzpírá jakémukoli uvěznění. Hudební doprovod Alfreda Šnitkeho dovádí ve své expresivně vypjaté emocionalitě tento klenot animovaného filmu k dokonalosti. Na konci mne až mrazí. - - - Ke zhlédnutí zde.

Velice dobrá souhra kreslené grotesky a burleskní hudby Alfreda Šnitkeho. Ve filmu je postaven kontrast mezi hrubostí námořníků a ladností baleríny, která ale nakonec pomůže v bouři zachránit loď. Poprvé jsem tento animovaný film nedocenil. Podruhé... také ne :) Ale napotřetí jsem byl nadšen ;-)

Často mne škádlili, že u roubení studní / klekám si ke světlu špatně a nevidím nikdy / hlouběji do studně nežli tam, kde mi voda, / vrací na lesklé hladině obraz mé tváře, / obraz mne samého [...] / Jednou, když jsem tak zase opíral o studni bradu, / zdálo se mi, že za tím obrazem poznávám něco, / že tím obrazem prosvítá cosi bílého, nezřetelného, / až tam ve větší hloubce - pak jsem to zase ztratil. / Voda přispěchala pokárat průhlednou vodu. / Z kapradí dopadla kapka a zčeřila rychle / vlnkou to bělavé u dna, ať cokoli už jsem viděl, / zkalila, vymazala to. Co bylo to bílé tam na dně? / pravda? Oblázek jenom? [...] (Robert Frost: Aspoň jednou něco)

A tak žijeme, dokud nezemřeme, v nebeských pevnostech. (A. R-G.)